Slovo, které v češtině chybí

Bernd Posselt přijel do Brna a řekl větu, která část Čechů pobouřila a část dojala: jsme jeden národ se dvěma jazyky. Bylo by snadné tuto větu odmítnout jako politickou provokaci nebo sentimentální klišé člověka, který si plete turistiku s příslušností. Bylo by ale chybou ji nepřemýšlet - protože ta věta odhaluje něco, co se nás týká mnohem víc než sudetský landsmanšaft.

Posselt mluví německy. A němčina má pro naše téma dva různé výrazy. Böhmisch znamená „z Čech" - zemská identita, identita místa, sdíleného prostoru a společné historie. Tschechisch znamená „český" v etnickém a jazykovém smyslu - patřím k národu, jehož mateřštinou je čeština. Když Posselt říká „jsme jeden národ", sahá po böhmisch pojmu. Říká: sdílíme tutéž zemi, tutéž kulturu, tytéž lidové písničky - i když je zpíváme v různých jazycích.

V češtině toto rozlišení neexistuje. Máme jedno přídavné jméno na obojí. Česká republika, český jazyk, česká kuchyně, český národ - všechno jedno slovo, všechno splývá dohromady. Tato jazyková mezera není náhoda ani technická nedokonalost. Je to otisk toho, co se nám za posledních dvě stě let nepodařilo - nebo co jsme záměrně odmítli - vybudovat.

Ještě v 18. století existoval v Čechách tzv. zemský patriotismus - loajalita k Čechám jako zemi, k české koruně jako instituci. Tato identita byla přirozeně vícejazyčná, protože se vázala k území a k dynastii, nikoli k etniku. Šlechtic z Liberce mohl být loajální koruně sv. Václava stejně jako sedlák z Domažlic - oba byli v tomto smyslu böhmisch, oba patřili ke stejnému celku.

Pak přišel nacionalismus 19. století a celou tuto vrstvu přejel. Nárok na stát se začal odvozovat od národa, národ od jazyka, jazyk od krve. Češi i Němci v Čechách se najednou ocitli v soutěži o totéž území - ne jako sousedé pod společnou korunou, ale jako rivalové, z nichž jeden musí vyhrát a druhý prohrát.

Rok 1918 pak přinesl republiku - a s ní příležitost vybudovat zastřešující identitu jinak, moderněji, občansky. Tato příležitost nebyla využita. Nový stát nesáhl po zemské identitě, nesáhl po böhmisch vrstvě, která stále existovala v historické paměti i v ústavních dokumentech. Sáhl po národu. Vzniklo „Československo" jako stát „Čechoslováků" - politický konstrukt, který měl zajistit slovanskou většinu, ale zároveň implicitně definoval tři miliony Němců jako hosty v cizím domě, nikoli jako spolutvůrce společného státu.

To neznamená, že republika neměla vzniknout nebo že Masaryk byl špatný státník. Znamená to, že v té chvíli bylo učiněno rozhodnutí - možná nevyhnutelné, možná ne - které pohřbilo böhmisch identitu jako politický projekt. Zachovalo ji sice formálně v ústavě jako „země Koruny české", ale bez obsahu, bez instituce, bez živé loajality.

Nejlepší důkaz, že tento problém není historický, ale přítomný, najdeme uvnitř Česka samotného.

Moravané existují. Nejde o folklorní záležitost ani o regionální sentiment - jde o reálnou identitu, která má historické kořeny, kulturní specifika a politické ambice. Moravák, který řekne „nejsem Čech, jsem Moravák", říká něco smysluplného. Jenže český stát mu na to odpoví, že taková kategorie v jeho systému neexistuje. V národnostním sčítání může sice zaškrtnout „moravská národnost", ale tato volba nemá žádný právní ani politický obsah. Morava jako politická entita neexistuje, moravská zemská samospráva neexistuje, moravský zemský sněm neexistuje.

Přitom Ústava České republiky formálně hovoří o „zemích Koruny české" jako o historickém základu státnosti. Je to mrtvá litera - prázdná slupka bez obsahu. Stát si zachoval symbolický odkaz na zemskou identitu, ale odmítl ho naplnit. A tak Moravané visí ve vzduchoprázdnu: jsou součástí státu, který jejich identitu formálně uznává a fakticky ignoruje.

Švýcaři tento problém vyřešili - a to bez tisíciletí budování a bez jediného krále na trůně. Vybudovali zastřešující identitu Schweizer nad jazyky i nad kantony. Být švýcarský Němec je jiná věc než být Němec. Být Romand neznamená být Francouz. Společná identita není jazyková ani etnická - je politická, občanská, územní. Je to volba, ne osud.

Zamyslete se nad lidmi, které znáte nebo jejichž příjmení znáte.

Pan Konieczný rozumí polsky, protože to slyšel od rodičů. Pan Witosz se narodil v Ostravě a celý život poctivě platí české daně. Češi, řeklo by se - jen se na nich nějak nestihla podepsat Husova reforma pravopisu. Pan Grocký, jehož rodiče přišli ze Slovenska, se narodil v Praze - byl Čechoslovákem? Je jím ještě dnes? Je Čech?

Všichni tito lidé jsou samozřejmě Češi. Ne proto, že mluví bez přízvuku nebo že se jejich příjmení dá bez problémů skloňovat. Ale proto, že žijí tady, pracují tady, starají se tady o své rodiny, platí tady daně, volí tady. Jejich identita je zemská, občanská, zvolená. V němčině by se řeklo böhmisch. V češtině na to slovo nemáme.

A tam, kde chybí slovo, chybí i myšlenka. A tam, kde chybí myšlenka, nastupuje instinkt - a instinkt říká: jsi jiný.

Tomio Okamura se narodil v Japonsku. Část jeho kariéry stojí na co nejužší a co nejetničtější definici toho, kdo „skutečně" patří do tohoto národa. Xenofobní rétorika, odpor k cizincům, důraz na homogenitu - to jsou pilíře jeho politického projektu.

Přitom by v té definici sám jen těžko prošel.

To není jen ironie. Je to symptom. Okamura politicky těží přesně z toho, že čeština nemá slovo pro občanskou, na původu nezávislou, zemskou identitu. Kdyby takové slovo existovalo - kdyby bylo přirozené říct „jsem böhmisch" a tím uzavřít věc bez etnického náboje - Okamurova rétorika by neměla kde zapustit kořeny. On ale pracuje s tím, co je: s jazykem, který splývá zem s krví, a s politickým prostorem, který neumí pojmenovat jiný typ sounáležitosti.

Posselt tedy - paradoxně - svou větou „jsme jeden národ" neprovokuje. Spíš ukazuje na prázdné místo v naší politické a jazykové výbavě. Říká to německy, kde ten pojmový aparát existuje. V češtině by to ani nešlo říct, aniž by to znělo buď jako anexe, nebo jako sentiment.

A to je náš skutečný problém. Ne sudetští Němci v Brně. Ne landsmanšaft. Ne Benešovy dekrety, ať je kdo hodnotí jakkoli.

Náš problém je, že stále nemáme slovo pro to, co nás spojuje jinak než etnicky. Že Morava visí ve vzduchoprázdnu. Že Okamura může stavět kariéru na nejužší možné definici „nás" - a nikdo mu nedokáže nabídnout přesvědčivý protipojmem, protože v češtině prostě není.

Dokud budeme mít jen jedno slovo pro zem i pro krev, budeme se znovu a znovu hádat o to, čí ta země vlastně je. A přitom mohla být - a v těch dobrých chvílích, kdy na to zapomínáme, skutečně je - prostě naše.