Článek
Dovolila jsem si na úvod citovat slova Heinze-Petera Röhra z knihy „Závislost“.
Ano, pokud se člověk sám nerozhodne přestat pít, nikdo mu nemůže pomoci. Ani mě nikdo nemohl pomoci, dokud jsem se nerozhodla sama s tím něco udělat. To rozhodnutí trvalo hodně dlouho, snad věčnost, určitě z pohledu ostatních okolo mě. Dnes, když se dívám na tu dobu před léčebnou, vzpomenu si na ty smutné, zoufalé, naštvané pohledy ostatních… jak nemohli vůbec nic, než jen čekat, zda se stane zázrak.
Já sama jsem se modlila, aby se stal nějaký zázrak. Jenže k tomu zázraku jsem musela být nápomocná jenom já sama. Ale jejich modlitby byly vyslyšeny. A za to jsem nesmírně vděčná.
A proto o tom píši a posílám to dál. I když někdo vnáší pochybnosti. Ale já posílám jen podněty… signály. A musím říci, že i když mé okolí nemohlo nic dělat, abych přestala pít. Určitě mi od nich nakonec pomohlo to, že mi to opakovali pořád dokola… až jednou a s každou další situací, kdy jsem si začala uvědomovat, že už ta kamufláž mého tzv. neštěstí, že mám důvody k tomu, proč pít… že už je to neudržitelné.
Nechtěla jsem umřít, nechtěla jsem skončit na ulici, nechtěla jsem přijít o práci, přátele, kolegy… už jsem byla zoufalá, vlastně jsem pořád volala o pomoc… svým nesnesitelným chováním a vyčítáním, že za všechno můžou ostatní… ale jen volání o pomoc nestačí, musíte pomoc přijmout. A když ji přijmete, věřte, že přijde postupně úleva a to nejen vám, ale všem okolo vás, protože se právě toliko modlili, aby jste to udělali, aby jste pomoc přijali.
Než se jsem se osvobodila od kriminálu závislosti, musela jsem přijmout určité podmínky pro žití venku. I toto rozhodnutí je pouze na vás. Jak se začnete učit žít v abstinenci, která vám přinesla toliko úlevy. Také přinesla naději, vděčnost, ale také i obavy, jestli to zvládnu.
Je tedy nevyhnutelné, abych viděla abstinenci pozitivně… je to dar, je to svoboda. Pokud bych abstinenci viděla a hodnotila jako ztrátu, zůstala bych člověkem, který musí žít s nedostatkem… nedostatek je ta bezedná studna, kterou zaplňujete alkoholem.
Když jsem opouštěla léčebnu, měla jsem pochybnosti, zda to zvládnu, zda to vydržím nepít, ale současně jsem byla rozhodnutá, že pít nechci… přišla "bezpodmínečná kapitulace"… uzavřít, postupně, všechna zadní vrátka… přístupu k alkoholu. Tedy suchá domácnost, zpočátku se vyvarovat nevhodného prostředí. Pomalu zjišťujete, kteří přátelé vás podpoří v nové cestě a nemají potřebu, když jsou s vámi pít alkohol… a pomalu, opravdu pomalu si začnete utvářet nové prostředí… pro vás… vy jste na prvním místě, nikdo jiný…
Už jsem nechtěla zažívat to klamání sebe i ostatních. I přesto, že jsem cestou nasekala nějaké chybné rozhodnutí, mám chutě a bažení, tak nechci sáhnout po alkoholu. Když se máme rozhodnout, jakou cestou se chceme vydat, rozhodujeme se, zda půjdeme tou snadnou, nebo tou správnou… tušíme, že ta správná nebude tak lehká, ale každým rozhodnutím, každým krokem, určujeme co se bude odehrávat dál…
„Naděje je silnější než přání, je to pocit, při němž cítíme, že se věc, ke které se upíná naše vůle, jednou stane. Je to počátek víry. A když věříme, tak jistojistě víme, že se může stát cokoliv!“ (Bob Peters)
Když se ocitnu v určité situaci, která je pro mě nevhodná, nepříjemná a nemohu ji změnit a nemohu ani odejít, musím ji přijmout. Čeho se nejvíce učím dnes, je pokora. A ta dokáže uvnitř člověka hodně změnit. Když mám pokoru, nemám pocit, že bych trpěla. A bolesti, které cítím, a které jsem zapíjela, tak je vnímám, ale nejsou tak silné. Dnes už mě neovlivňují tak, že bych měla změnit své rozhodnutí nepít. Funguje na to vědomá přítomnost, kterou se učím každý den, popisuji pouze princip, nemusí se to vždy zadařit. Ale funguje tak, že než se člověk rozhodne, tak se zastaví, poodstoupí, nechá to co cítí sebou projít a… většinou se stane, že udělá úplně něco jiného, než původně zamýšlel. Když se zamyslím, pomáhá to… když bych se měla napít, tak to neudělám. A toto funguje ve všem ostatním, když stihnu si uvědomit, že jsem ovlivněna svým egem. Egem, v tomto případě, ne moc dobrým přítelem.
Slova, která píši, jsou pouhým prostředkem, který může nasměrovat, inspirovat. Může nás přimět se zastavit a popřemýšlet… kam chceme jít dál…
Nekonečná pouť
Mám týden po operaci, která se mě dotkla jako ženy. Jedno z témat, které jsem v léčebně řešila a které souviselo s alkoholem, bylo, že nemám děti, které jsem vždycky chtěla a nemám. Pozdě přišlo rozhodnutí s tím něco dělat, když se zjistilo, že je to velký problém…mít vlastní dítě a pozdě na to bylo po všech ostatních stránkách, tedy i to, že už jsem byla rozpitá, vztah už nefungoval a záchrana, jako adopce, pro kterou jsme se tehdy rozhodli, na to všem nich nezměnila.
Paradox je, že jsem vděčná, že jsem se nestala matkou alkoholičkou. Těžce jsem nesla, když jsem viděla závislé mámy, které tam měly sebou své dítě, či těhotné… ano, velmi se mě to dotýkalo. Terapeutka mi dala úkol… „Rozhovor s nenarozeným dítětem, po kterém toužím a nemám.“… dodnes, když si vzpomenu, jak jsem toto zpracovávala, jak to strašně bolelo… dnes to také zabolí, ale jinak a vím, že je vše v pořádku… je to, tak jak to má být. Odpustila jsem si a přijala to.
Strom plný lásky a vděčnosti
A trocha optimismu a pozitivního přístupu k životu, k sobě samé… Život je krásný, rozmanitý a vzácný… Je to dar. Lze se na něj dívat z mnoha úhlů. Touha, je to, co nás žene vpřed. Náš pohled a přístup je to, co ovlivňuje náš život nejvíce.
Než cokoli vzdáš, ptej se sama sebe… pro co si se rozhodla. Buď k sobě laskavá a trpělivá, když něco nevyjde. Nevzdávej se. Pohleď na sebe do zrcadla a usměj se na sebe. Úsměv je to nejkrásnější, co si na sebe můžeš obléknout. Je to nejkrásnější, co zahřeje i druhé.
Pohleď na nebe, je plné hvězd a každá svítí pro každého z nás, tedy i pro mě.
Každá životní zkouška, ať je lehká či nelehká, z nás dělá to, kým jsme. Každou zkouškou se posouvám a přibližuji k uvědomění krásy obyčejného žití den za dnem, krok za krokem a za to jsem nesmírně vděčná. Každý den píši jednu, další kapitolu svého života.
Většinou jsem se v životě rozhodovala tak, že jsem chtěla, aby všichni okolo byli šťastní a spokojení… nezapomínejte přitom i na sebe… Přemýšlejte, zda to, co děláte, činíte z vlastního rozhodnutí, nebo jen proto, že nechcete, aby se na vás někdo naštval, něco špatného si o vás myslel, že vás k tomu někdo přemlouvá, podsouvá vám to, že je to pro vás nejlepší… Před každým velkým či malým rozhodnutím, bychom si měli být jisti, že konáme jen to, co sami chceme. Toto je moc důležité, protože pak máme možnost vše změnit.
Krásné dny vám přeji a opatrujte se… A i když slunko zrovna nesvítí, nezmizelo, jen je schované za mraky… a zase se objeví… zrovna, když to nečekáme… Vždycky je naděje…
Mili
