Článek
Když se stane člověk závislým a rozhodne se, že přestane pít, protože to ničí jeho život i životy ostatních… začne se pomalu měnit jeho dosavadní život… a i ostatních.
Mohla jsem udělat něco proto, abych se závislou nestala? Na to jsou odpovědi jen s tím, které začínají slovem… kdybych… ale to jsou nesprávné otázky… jako… kdybych nezačala vůbec pít… kdybych už dřív s tím začala něco dělat… kdybych poslouchala a poslechla, co říkají ostatní okolo… Jenže… neposlouchala, nechtěla poslouchat, neposlechla a tak, to co jsem udělala, to jak jsem se chovala a zachovala, to co mám odžito… už nezměním. Jsem závislá. Jsem alkoholička abstinent.
A když se mi vybavují situace, které právě říkají… kdyby jsi… ale je to jen hlas v mé hlavě. Nepřemýšlej co jsi mohla udělat jinak a co kdyby, ale co můžeš udělat teď… zůstat střízlivá.
Pochybnosti a kladení si otázek, odemykají brány poznání, které vás čeká ve vašem nitru. A až položíte tu správnou otázku, odpověď se najednou objeví… ve správný čas… a to je ten, až budete připraveni ji přijmout. Jinak se točíte v bludném kruhu velkého trápení… mám problém s pitím, jsem závislá, potřebuji pomoc.
Ale nejde jen o to zůstat střízlivá, udržet abstinenci… je také důležité naučit se s tím žít. Část okolí vám bude fandit a podporovat, pomáhat. A druhá část… no, všichni asi nebudou vaši fanoušci, ale co…
A protože život… cesta, je nevyzpytatelná, tak se bude někdy zdát, že to snad nedáte. Můžou přijít zdravotní problémy, operace, ztráta někoho blízkého či ztráta zaměstnání… ale vy to dáte… motivujte se, opakujte si…
Dám to…pomalu a… krok za krokem začnete získávat na jistotě… začnete si uvědomovat, že změnu, pro kterou jste se rozhodli, byla nevyhnutelná. Změnám se často bráníme. Držíme se toho, i když nás to ničí. Ale právě změny přinášejí smysl a růst. Začneme cítit vděčnost a pokoru, chceme věřit… a právě víra a naděje, nám dává sílu, že to nechceme vzdát.
Krok za krokem… s vděčností za to, co máme. S pokorou, že neznáme všechny odpovědi. S odvahou a trpělivostí, protože změna potřebuje čas. Pamatuj, že jsi výjimečný. Každý den je šancí začít znovu. Buď k sobě laskavý, když klopýtneš. Pochval se za každý střízlivý den. Klidně buď smutný. City a emoce jsou naší součástí. Dělej si radost a odměňuj se. Hodně se usmívej a směj. Zkus se dívat na situace z ptačí perspektivy, tím si získáš odstup a nadhled u situací, které jsou ti nepříjemné. Vždyť ani každý den a ani tisíc dní nemůže slunce svítit a tak, ani květina nemůže sto dní kvést. Nevzdávej se…
Co jsem udělala…
Nastoupila jsem léčbu, kdy jsem si myslela, že za měsíc budu zpátky doma. Že si odpočinu a těla zbavím alkoholu, vrátím se domů a vše zase poběží stejně… jako dřív… no… Jedna věc je si připustit, že mám nějaký problém s pitím a další, si připustit, že jsem závislá.
Zůstala jsem tam čtyři měsíce a vrátila se do pronajatého bytu, ve kterém jsem žila tři měsíce před léčebnou, kam jsem částečně utekla. Tehdy jsem vlastně vůbec nevěděla, jak moc se můj život změní. Útěk do samoty. Sama jsem se už nemohla dívat, jak trápím všechny okolo sebe. Trápím sama sebe… stydím se, mám výčitky a strach… A nebýt mé mamky, u které jsem chvilku bydlela a která se o mě tu chvilku starala, pomohla a než jsem našla podnájem, protože jsem nebyla schopná ničeho, jenom sebelítosti a pití. Ten jeden den mi řekla, že musím… že musím… se zvednout a něco začít dělat, nezvládla bych to. Zvedla jsem se. S pomocí. Ano, nakonec jsem si řekla o pomoc. Dlouho jsem otálela. Ale jedna věc je, že si říkáte, či dokonce víte, že potřebujete pomoc a další, si o tu pomoc doopravdy říci. Jen vaše hrdost vám v tom brání, že musíte ostatním dokazovat, že všechno zvládnete sami. Dnes vím, že je to hloupé. Nikdo na starosti, smutek nemusí být úplně sám.
V pronajatém bytě jsem se schovávala před celým světem, když jsem přišla z práce domů. Pila jsem tak, abych byla schopná ráno vstát, i když dnes si myslím, že jsem sama netušila, jestli to doopravdy zvládnu. Spala na gauči, abych tvrdě neusnula. Fungovala jsem na autopilota, který dělal co se musí, ačkoliv jsem na venek dávala najevo, že je vše v pořádku. Dělala jsem, jakoby nic. Kromě rodiny, jsem nikomu neříkala, že mám termín v léčebně. Ale nebýt rodiny, práce a přátel, kteří věděli a neotočili se zády, asi bych to nezvládla… Dnes jsem vděčná, že toho procesu byli součástí, že zůstali a že jsou se mnou i nadále.
Když se rozhodnete, že se půjdete léčit, začnete být vděční za každý den, který do té doby přežijete… než nastoupíte do léčebny. A v okamžiku, kdy v kročíte na místo, kde je bezpečí a není alkohol, pak vaše vděčnost vzrůstá a s ní pokora… méně mluvíte, více nasloucháte a pak mluvíte…
I když pak samotná léčba není tak snadná… ale každý den, kdy nepijete a začínáte mít tělo čistější a mysl jasnější… se vám pomalu začne ulevovat. Poznáváte ostatní, kteří trpí také a kteří se snaží najít vlastní způsob, jak se s tím vyrovnat, smířit se a přijmout, tak jak to je. Všichni tam doufají v naději, že to zvládnou a víru, že to chtějí zvládnout.
A dny, kdy se vám honí hlavou jen to… kdybych… a kdy se démon objeví a začne si s vámi pohrávat… protože vnímá vaše napětí a bolest těla, nějaké trápení… musíte, než pracovat s tím co máte…
Jsem vděčná, za to, co mám… nepotřebuji nic navíc… nevymýšlím si, že bych chtěla být někde jinde… prostě… hledám způsob a motivaci k překonání takového stavu… abych se nenapila…
U každého je to jiné. Někdo chutě a bažení může mít v menší míře. U závislosti je důležité v jaké fázi člověk byl. Jak dlouho pil, při čem a jak ke své závislosti přistupoval. Pil veřejně či pití skrýval. Otázka jak dlouho… zde si člověk opravdu musí přiznat, kdy doopravdy si začínal uvědomovat, že to on sám a už i okolí vnímá… může to trvat i roky. Můžou tam být i roky, kdy to je v pořádku, ale v nějakých situacích byl právě alkohol ten, po kterém sáhnul jako první. Co je spouštěčem pro to, aby jste se museli napít… že to je nezbytně nutné… to je důležité zjistit.
Já jsem po léčebně musela spousty věcí ve svém životě změnit. Změnit návyky, přístup k životu a hlavně k sobě. Závislost je ničivá sebedestrukce, člověk vlastně nemá rád sám sebe. Má v sobě bezednou díru a neví, čím jí má zaplnit. Léčebna zastaví pití, ale to, jak se cítíte a co vás trápí je jiná. Na to nestačí jen čas v léčebně. To je další proces uzdravování, který musíte pak zvládnout až se z léčebny vrátíte. Jde to, ale je to práce na sobě, která trvá a není možné jí uspěchat… každý sám sebe vnímá jinak, každý vzešel z jiných poměrů… každý jsme jiné povahy…
Někdy jsem měla pocit, že se nikam neposouvám, že to nezvládnu. Strašné strachy a stíny, které vás pronásledují a máte pocit, že ztrácíte půdu pod nohama… ale dá se to zvládnout… to rozhodnutí nepít, je tak důležité, že to chci zvládnout a jít dál… a tak, je to o hledání způsobu a možností, jak to zvládnout a nevzdat to. Sdílejte to s těmi, kteří vás podpoří… možná budete sami překvapeni, jak se k vám budou chovat… zvládnout to rozhodnutí s tím něco udělat je velmi těžké… ale nevzdávat se… vzpomenout si na to, co mě k tomu přivedlo, že mě to ničilo, že to nechci zpátky.
Zkuste najít způsob, aby jste neměli, že pocit, že musíte pořád s alkoholem a závislostí bojovat. Člověk v životě nemá bojovat, ale naučit se žít s tím, že jsou to jen překážky… Chuť na alkohol? Je to jen v mé hlavě, je to pouhá myšlenka… vezmu ji do dlaně a odložím…
A když se stane, že uklouznete, tak se nic strašného neděje, pokud to zastavíte. To se prostě může stát a tak, když se to stane, tak můžete hned zavolat do léčebny a tam vědí, že se to stává. Nikdo vás nebude odsuzovat. Důležité je to přiznat a dělat s tím něco…Asi jsem teď byla trochu agresivnější, ale to je ta situace, kdy si uvědomuji jak to je a pak jsou okolo mě lidé, kteří se mě ptají, jak jsem to zvládla…bojí se. Ale je tam spíše strach, co si pomyslí ostatní… také jsem to tak měla… Přeci mě se tohle nemůže stát… hledání výmluv a omluv… proč tolik piju. Jsou lidé, kteří tím prochází a trpí a pro mě je každý život důležitý a není mi to jedno. Lidem okolo mě… to také nebylo jedno a za to jsem nesmírně vděčná.
Motivace a práce na sobě, je důležitá k zpracování chutí a bažení…
Hledání motivačních textů, čtení, malování a psaní, nejen sem, ale také do deníku je to, co mi pomáhá… a potřeby sdílení, protože si uvědomuji, že jsou okolo mě lidé, kteří třeba potřebují pomoc… že pomoc existuje… nebát si o pomoc říci…
Závislost je nebezpečná a musí se o tom mluvit.
Ale vše přichází v čase, kdy jsme na to připraveni. Kdy jsme připraveni nejen pochopit, ale i přijmout… třeba, že nastal čas na změnu ve svém životě.
„Náš život je výtvor naší mysli.“ (Buddha)
Hezké dny, opatrujte a hodně štěstí Vám přeje Mili
