Neobyčejně obyčejné dny: cesta všedního života bez alkoholu

Když se tvářím vážně nebo se nesměju… neznamená to, že jsem nešťastná.

Noc za sebou zanechala předchozí den a začíná nový den.

Dnes mám 1.681 dní bez alkoholu. Abstinovat se mi daří.

Nový den jako čistý list nepopsaného papíru.
Jako nová kapitola v knize života.

Je to neuvěřitelné, jak ten čas letí… při té myšlence se usmívám, protože tu větu slyším často kolem sebe. Ano, letí. A zároveň je čas relativní.

V některých textech jsem psala o životě po léčebně, o znovuzrození. O tom, co mi abstinence dala i vzala. O tom, jak se učím být více v přítomnosti, uzdravovat, co uzdravit jde… napravovat chyby, které jsem způsobila. Omlouvat se tam, kde jsem ublížila.

Učím se být vděčná za každý den a za vše, co mám. Přijímat zvraty a změny. I období šedi, které ke mně patří a kterým je třeba trpělivě projít. Učím se dívat se na sebe s láskou… i se svými chybami a nedokonalostmi. Držet se nově naučených návyků, které jsou pro mě důležité nejen pro mou abstinenci, ale i pro život samotný.

Okamžik, kdy máte pocit, že chcete všechno vzdát, je často právě tím okamžikem, kdy je potřeba najít v sobě sílu posunout se dál… Vydat se směrem k tomu, čeho se bojíme, je někdy jediná cesta, jak získat zpět svou ztracenou sílu… Necouvat. Raději zůstat o chvíli déle stát, než udělat krok špatným směrem. Nejsou všechny dny sluncem zalité. Ale není ztracené… jen se potřebovalo schovat za mraky, aby si odpočinulo.

Nemohla jsem mít a nemám děti, kterým bych předala to zdravé ze sebe. A tak to předávám vám všem a věřím, že se najdou lidé, kterých se třeba jen něco málo z toho dotkne a pomůže jim ke změně. K lepšímu pocitu ze sebe. Ze života.

Snažím se žít v přítomném okamžiku. Ať je jakýkoli. Nepříjemné situace mě učí trpělivosti, pochopení a laskavosti. Vždyť jsme jen lidé… s tak rozdílnými povahami a charaktery. Prožité příběhy a zkušenosti, které v nás probouzejí různé emoce… dojetí, soucit, pochopení… ale i závist, nepřejícnost či zlost.

Všechny dohromady z nás dělají bytosti, které mají ten neuvěřitelný dar učení se. Každý přítomný okamžik v sobě nese možnost změny.

Jak říká Eckhart Tolle: Protože i tohle pomine… Pláč odezní, bolest se promění a přijde radost, kterou zase vystřídá jiná emoce…

„Každý máme možnost volby.“

A tak si každé ráno, když se oblékám, připomínám, že mé tělo je chrám, "úsměv"… že nepotřebuje alkohol, ale lásku, vděčnost, trpělivost a že mám…

Fyzické tělo – hustý, vnější obal našeho prožívání.
Emoční tělo – naše vnitřní dítě, svět pocitů a citlivosti.
Intelektuální tělo – tvůrce v nás, řízený egem, nebo pravým já. Když tvoříme ze strachu, výsledky jsou krátkodobé. Když tvoříme z nesobecké lásky, dotýkáme se věčnosti.
Energetické (světelné) tělo – zaznamenává naši hladinu energie, vyzařuje lásku do všech ostatních těl a je motorem celého systému. Zde klíčí semínka našich myšlenek.

(Téma převzaté z knihy „Deset poselství vašich andělů“ – zde jsem ho našla nejucelenější.)

Někdo by mohl namítnout… „Ježíši, ta všechno moc řeší.“

Možná ano. A možná ne.

Slyšíme totiž jen to, na co jsme připraveni slyšet. Učení k nám přichází ve správný čas, ve správnou chvíli. A čím více se učíme, tím více rosteme, tím lépe mu rozumíme. I ve zdánlivém tichu.

Nesoudím, ani neodsuzuji. Jsem hloubavá. Pro někoho složitá, pro jiné „cvok“, Slova se sem skládají tak nějak sama  a já to vnímám, jako dobré znamení.

Alkoholici by se měli vyhýbat stěžování, pomlouvání, srovnávání. Vede to k nespokojenosti. Vím, kam mě to kdysi dovedlo.  A vidím to i dnes kolem sebe. Po práci zapít hrozný den. Znovu. A znovu.

Už to tak nechci. Chci se těšit na dlouhý den, ať bude jakýkoliv. Alkohol dny zkracoval. Zastíral skutečné cítění - sebe i druhé.

Život nám přináší nesčetné příležitosti, z nichž si vybíráme.
Život je doslova nabitý volbami.
Zvolte si lásku. Zvolte si život. Zvolte si naději.
Nevzdávejte se věcí, na kterých nejvíc záleží.
Věřte si – všichni máme odvahu a sílu volit správně.
(Dalton Exley)

Změna byla nevyhnutelná. Bolavá. Náročná.

Ale dnes se spíš, než dozadu dívám na to, co je přede mnou. Je krásné žít obyčejný život.

Nemoc mě učí vděčnosti. Za vše, co mám. Za každou strast, kterou zvládnu. A můžu žít tak, že ostatním ukazuji: existuje cesta uzdravování. Je těžká. Ale vede domů. Vede k sobě.

Jak napsal Lev Nikolajevič Tolstoj:

„Každý přemýšlí, jak změnit svět, ale nikdo nepřemýšlí, jak změnit sebe sama.“

Tím, že se měním a měním i svět. A věřím tomu. Nechci se srovnávat. Každý jsme jiný. Každý prožíváme dny po svém. Každý máme svůj rytmus. Mě těší maličkosti. Pečuji o ně. Protože život se skládá právě z nich.

Velikost je jen myšlenková abstrakce ega. Skutečná velikost vyrůstá z úcty k malým věcem. Pro mě je to přítomný okamžik, kdy tvořím… je malý, a přitom nesmírně silný.

Můj první obraz vznikl podle čísel. V léčebně. Dnes visí u mé nejmladší sestry. Další obraz z té doby visí tam, kde vznikl. A jeden i v kanceláři v práci. Měla jsem čtyři výstavy. A věřím, že si obrazy vždy najdou cestu tam, kam mají.

Čtyři roky abstinence. A přede mnou další dny – obyčejně neobyčejné.

Nestačí přestat pít. Jde o proměnu života. Návyků. Myšlení. Vztahu k sobě. Vyžaduje to odvahu, vytrvalost a trpělivost.

Pokud tě tohle téma oslovuje, zkus změnu. I se strachem.

A kde je vlastně konec a kde začátek?

Cesta je cíl.

„Na konci vždy všechno dobře dopadne.
A jestli to dobře nedopadlo, tak ještě není konec.“
(John Lennon)

Hodně štěstí a klidné dny
přeje
Mili Anithea