Článek
Léčba… proces uzdravování… není jen o těle, že se zbavíte fyzicky alkoholu, že si projdete detoxem a můžete jít dál. Je to dlouhá a doživotní cesta, která musí projít skrze mysl, duši i srdce. Bolesti, křivdy, trápení, nesplněná přání, zoufalství, které cítíte, je zapotřebí uzdravit. Jaký je důvod, proč pijete? Není to otázka množství, ale proč! Jaký máte vztah k alkoholu. Jak o něm přemýšlíte.
Jsou tací, kteří si řeknou, že to možná není v pořádku a zkusí nějakou dobu abstinovat, aby zjistili, jak na tom jsou. A zjisti, že nemají problém. A třeba někteří na chvilku přestanou, ale zase začnou znovu. A je také možné, že se vám bude v životě cyklus pití a abstinence pořád opakovat, ale to je velmi tenký led. Každý to má jiné.
„Většina z nás ma daleko více odvahy, než bychom si připustili.“
Život je proměnlivý, má své tempo a cykly. Nikdy nestojí na místě. Šťastné chvíle, období, čas od času vystřídají chvíle, kdy se radost vytratí a nad hlavou se stáhnou černé mraky.
V mém životě takové období nastalo, trvalo dlouho, opakovalo se období pití a abstinence či méně pití, ale nakonec skončilo nástupem do léčebny 28. září 2021 do Červeného Dvora, na čtyři měsíce.
A jak se říká… „I ten nejtemnější mrak se jednou vyprší a znovu vysvitne slunce“. A u mě se tak stalo…
Čtyři roky abstinence… S důvěrou kráčím cestou života v abstinenci a vnímám v jeho proměnách skrytý smysl, k tomu mě přivedla závislost i abstinence.
Přivedla mě k pohledu v širších souvislostech. A snad ty nejtěžší vedly zároveň k největším změnám. Proměn mě samotné i mého života. Pomohly mi vyrůst a přinesly zkušenosti, bez kterých bych nenašla, neviděla, už nedokázala ocenit krásu uvnitř i okolo mě.
Alkoholové opojení, které trvá roky, vám pomalu zastírá čisté, prosté vnímání všeho, přestanete cítit Lásku, přestane ve vás existovat Pokora, přestanete si vlastně vážit sebe… ale nebylo to tak, že bych to nechtěla změnit, jen už jsem se dostala přes hranici, kdyby to šlo zvládnout bez pomoci lékařů a terapeutů. Prostě se úplně ztratíte.
Osvětlit stinná zákoutí duše… čas v léčebně…
Léčebna mi ukázala, že problém pití jsem já sama… uvnitř sebe. Nikdy jsem si nemyslela, že by to mohlo potkat zrovna mě, která tak milovala život a šla kupředu a vstříc, že každou překážku překoná. Možná jsem jich mnoho překonala, ale vlastně tu nejdůležitější jedinou překážku jsem nepřekonala, sebe… žila jsem život pro ostatní, pro jejich spokojenost, ale také paradoxně i pro spokojenost svého ega. Nesmíš selhat, vše zvládneš. Umíš to líp. Alkohol mi dodával sílu… zpočátku a dlouho a dřela jsem ještě víc. Svá přání a touhy jsem upozadila, dlouho mi trvalo, až „pozdě“, ale ne zas tak úplně, že to můžu změnit. A v léčebně jsem poznala, že to může potkat kohokoliv.
Když jsem došla na konec jedné cesty a měla se přede mnou otevřít nová, měla jsem strach, ale rozhodnutí nakonec padlo, první krok, odvaha říct „dost“. Byl to okamžik. Ne hlasitý, tichý, ale stála jsem na okraji, propasti sebe samé. Ale věděla jsem, že ten krok musím udělat. Nebyl snadný, ale pravdivý. Říct „dost“ znamenalo přiznat si pravdu.
Čtyři roky abstinence. Také, ne vždy snadné… hlasy démona v hlavě, chutě, bažení, zdraví, úzkosti, deprese…
„Ukryté ticho, které mluví…“
Dialog: Sedm hlasů…
Výčitky: „Nikdy to nesmažeš. Nikdy. Ty roky, co jsi utíkala, kdy jsi zradila sama sebe. Myslíš, že pár obrazů, pár slov to napraví? Všechno, co jsi zničila, zůstane zničené.“
Zoufalství: „Možná má pravdu. Možná už není cesta zpět. Jsem unavená. Tolik unavená. Stojím na hraně a pod nohama je ticho, které mě láká zmizet. Jeden krok a všechno skončí. Už bych nemusela nic cítit.“
Pochybnosti: „A co když se snažíš zbytečně? Co když to, co tvoříš, nikoho nezajímá? Co, když jsi jen prázdná skořápka, která se snaží tvářit, že má smysl?“
Strach: „A co když selžeš? Co když se všichni podívají a uvidí, že nejsi dost. Co když se vrátíš tam, odkud ses snažila utéct?“
Ticho… Nádech… Ale co když…
Naděje: „A přesto jsi tady. A přesto dýcháš. Každý tah štětce byl vzdor proti temnotě. Každý obraz je důkaz, že jsi přežila. Že jsi chtěla žít.“
Víra: „Nejsi sama. Možná to necítíš, ale něco tě drží. Něco většího než ty. Možná tomu říkáš život. Možná světlo. Možná jen dech. Ale je to tu. A dokud to tu je, máš šanci.“
Vděčnost: „Podívej se. Jsi tady. Čistá mysl, kterou sis kdysi neuměla ani představit. ruce, které malují místo toho, aby ničily. Srdce, které se bojí, ale bije. Každý den je dar. A dary se neberou jako samozřejmost.“
Ticho… Dlouhý výdech…
Pokora: „Možná to není o tom, umlčet ty hlasy, toho démona, který to zkouší a bude zkoušet a bude hledat mou slabinu…ne, není to o tom, je umlčet… možná je to o tom, naučit se je poslouchat… a přesto jít dál.“
A… nádech…
„Úplněk ticha… Měsíční zrcadlo…“
Někdy, někdo řekl, že… Porazit závislost, je dřina, těžká dřina… Není na to návod. Je to práce se sebou, najít svůj způsob, co vám bude pomáhat, doléčování, terapie, změn návyků, trpělivosti. Práce, malování, dobří přátelé, rodina… bez toho by to bylo pro mě zase o něco těžší.
Je na mně co si vyberu…, že už nemusím lhát a být ve stresu, jestli se na to přijde, nebo neustálé přemýšlení o tom, abych měla dostatek alkoholu až přijdu domů, co budu dělat, abych u toho mohla tajně pít a aby mi zůstal alkohol na ráno… taková úleva, že už tohle nemusím.
Že můžu ráno vstát s čistou hlavou i když někdy hlasy démona v hlavě to zkouší, a které mi ten den chtějí pokazit.
A i když je to někdy těžká dřina… tak sama za sebe… vám i sobě řeknu… stojí to za to.
A i když nejsem dokonalá a možná jsem trochu cvok… tak, tak jsem to já a svobodná.
„Touha po svobodě, je touhou po sobě samém. Strach ze svobody je strachem z toho, že se opravdu setkáme se svou pravdou, se svým zrcadlem.“
Mějte se krásně a opatrujte se Mili
