Článek
V životě jsem se snažila ostatním v jejich životních situacích pomáhat, jak jsem mohla. Alkohol mě zahnal do ne-dobrovolného uvěznění, protože vzniklá závislost, v okamžiku uvědomění si jí, již nedávala možnost žít jinak, než ve vězení. Stud a zoufalství vás zažene do temna, protože se na sebe nemůžete ani podívat za to, co činíte se svým vlastním životem a už víte, že tím trápíte i ty nejbližší.
Nechtěla jsem se stát závislou na alkoholu. Ale stala jsem se závislou na alkoholu.
Na závislost jsou různé názory. V reakcích lidí, závislí lidé mohou vnímat, že jsou někdy nepochopeni, zrazováni a odstrkováni.
Lidé se za svou závislost stydí a skrývají to. Skrývala jsem to ještě když jsem pila. Než jsem nastoupila do léčebny. Říkala jsem, že jedu do lázní a myslela jsem si, že za měsíc budu v pohodě, že se vrátím a budu ve svém životě pokračovat dál, jen nebudu pít.
Jak velký omyl to byl. Strávila jsem tam čtyři měsíce a po návratu jsem vůbec nevěděla, jak mám žít. Tolik vyslovených lží, tolik tajemství, špatných pocitů… jestli to vůbec půjde znovu se vrátit do práce, znovu se začít bavit s lidmi…
Přestala jsem ji skrývat, přiznala a převzala sama za sebe zodpovědnost… určitě jsem při tom nasekala nějaké chyby, ale jsou to chyby za stavu střízlivého a věřte nebo ne, ale je to velký rozdíl. Jedna věc je, že když člověk pije a udělá chybu, nebo něco jiného, má tendenci se vymlouvat na alkohol. Ale když vystřízliví a přijde morální kocovina, tak ta nám pak ukazuje, že naše zodpovědnost a dospělost, naše zralost je ta tam. Takže ano, střízlivost mě učí více zodpovědnosti, více uvědomování si toho všeho a možná i být dospělejším člověkem. Ale co víc mě učí, je vděčnost, trpělivost, porozumění a pochopení. A pro pomoc jiným.
Abychom si porozuměli, musíme to nejdřív chtít, co nejvíce o to usilovat, mít snahu a dobrou vůli. Zkuste se někdy zaposlouchat do hovorů kolem sebe. Z větší části to jsou rozhovory jakoby „hluchých“. Každý mluví hlavně proto, aby vyjádřil své vlastní myšlenky, aby ospravedlnil sebe a obvinil druhé. Jen málo bychom slyšeli opravdovou touhu pochopit toho druhého. Možná o svých životech mluvíme i tak, že je všechno úplně úžasné a v pořádku, ale v nitru víme, že pravda je jiná. Když se nám neplní to, po čem tak toužíme, chceme svést vše na ostatní. Je to snadnější než se zamyslet nad sebou samým.
Abychom si porozuměli, potřebujeme se projevit. Tedy nejprve máme snahu o porozumění a pak je možnost vyjádřit své názory a pocity. Tuto potřebu máme všichni. Potřebu sebevyjádření. Je to důležité pro naše duševní zdraví. Pokud tu možnost nemáme, máme třeba strach, právě z nepochopení, stane se, že onemocníme. A abychom se nebáli potřebujeme cítit vřelou a laskavou odezvu. Proto se snažíme navazovat přátelství a vztahy, abychom se mohli někomu svěřit. A tam je zapotřebí také důvěra. Tedy abychom si porozuměli, potřebujeme k tomu mít také odvahu. Abychom dokázali odhalit nejvnitřnější myšlenky, k tomu opravdu je zapotřebí mít velkou odvahu a důvěru, že se nemusíme bát, že nás nezavrhnou, neodsoudí. Má to dopad na naši vlastní sebe hodnotu a to má zase dopad, jak se pak následně rozhodujeme, pod vlivem obav a strachu.
Abychom si porozuměli, potřebujeme lásku. Říká se, že… kdo miluje, chápe a kdo chápe, miluje. Když cítíme, že jsme milování, cítíme bezpečí a důvěru. Můžeme mluvit o čemkoli a nemusíme čekat, žádné zavrhnutí a nepochopení.
Vše ale musí být oboustranné. Musím uměl přijímat i jiné názory. Každý se ocitáme v jiném úseku svého života, máme jiné zkušenosti. Vzájemně se od sebe učíme přijímat druhé a tím i sami sebe. Jsme jiných povah a charakterů, každý vycházíme z rozdílných poměrů. Tedy abychom si porozuměli, musíme připustit, své přirozené odlišnosti. Byli jsme k tomu stvořeni, abychom se navzájem doplňovali, učili a předávali si zkušenosti. A to je můj záměr. Sdílení zkušeností. To je poklad, který jsem objevila, že jsem se vzdala svých iluzí, přijala skutečnost tak, jak je. Že nemůžu chtít víc něco jiného, než co je mi dáváno. Že ty ponižující a pokořující zkušenosti, použiji jako svou hnací sílu a motivaci, při pomoci jiných. A proto je také důležité… Abychom si porozuměli, potřebujeme si uvědomit důležitost minulosti. Ta nás hodně tíží, táhneme ji za sebou, jako batoh na zádech a cestou tam přikládáme a přikládáme další. Když ale začneme se svou minulostí pracovat tak, že zůstane za námi a není nutné ji již vytahovat, neb nám již nepřináší nic. Začne se nám pomalu ulevovat a zjistíme, že všichni máme ve své minulosti něco, za co se asi stydíme.
Potřebujeme si po-rozumět, abychom si mohli pomáhat.
Inspirovala mě a je i částečně citováno z knihy „Porozumění v manželství, Návrat domů“ od Paul Tournier.
Ale ta kniha mě neinspirovala jen k porozumění mezi námi lidmi. Všechny ty zvýrazněné věty jsou o nás samotných jednotlivcích. Jsou to jakási hesla či kódy pro porozumění a pochopení nás všech, jako jednotlivce i jako celé společnosti.
Znovuzrození - Vděčnost
Ve svém životě jsem si vždycky vážila všeho co mám, co mi život dává. Jediné čeho jsem si nevážila jsem byla já sama. Ale nejsem na tomto světě sama, které se toto stalo. A nejsem na tomto světě sama, která se uzdravuje z iluzí o životě, o sobě a ostatních. Jsem však nesmírně vděčná za šanci, která možná může zachránit nejeden život.
A pokud alespoň jednomu člověku pomůžou některá z těchto slov, tak stojí za to psát dál a dál sdílet, že nikdy, nikdy není žádný život promarněný. Že je možnost svůj život změnit…
Neboť, když jej přijmu s tím, co mi dává on sám, zjistím, že mi dává víc, než bych si kdy přála.
A ještě bych k tomu dodala… potřebujeme se naučit odpouštět… sobě i ostatním. Jinak v té minulosti ustrneme a nikdy, nikdy si nedáme šanci, si porozumět.
Přeji Vám krásné dny a opatrujte se
Děkuji Mili
