Článek
Říkají mi Mili a jsem alkoholička abstinent… a je to venku a bude to vědět celý svět… co na tom…
Dnes je svět tak sdílný, až je to k neuvěření. Dnes si můžeme vygooglit kdekoho, i sami sebe.
Sami sdílíme své životy… jak žijeme, kde pracujeme, k jakému chodíme lékaři a jak jsme s ním spokojení či nespokojení… sdílíme na FC, Instagramu apod…na jaké koukáme filmy, kde jsme všude byli na dovolené, na jakém výletě, v jaké restauraci nás přítel požádal o ruku…ejhle… narodil se mi kluk… a sdílíme i to co sdílejí ostatní… takže proč nesdílet to, že v určitém okamžiku svého života jsem se ocitla na dně… vlastně už v bažině a topila jsem se.
Jsou to tři roky, co jsem absolvovala čtyřměsíční léčbu v Červeném Dvoře. Ale cesta k rozhodnutí tam jít, vydržet a odejít s tím, že se už nikdy nenapiji, nebyla úplně lehká. A vlastně i dnes jsou dny, kdy si připomínám léčebnu. Je to něco, co mě zarazí se znovu nenapít. Když si vzpomenu na ten proces léčby, současně si i vybavím, proč jsem se rozhodla jít se léčit a proč už nechci pít. A nepiji.
Protože život s alkoholem je život ve strachu a ta cesta nemá vůbec dobrý konec.
Život alkoholika je hodně náročný… no z důvodu, že většinou pořád musí lhát.
Okamžik přiznání, že neovládáte svůj život, že jej ovládá démon, který se zprvu zdál a byl dobrým přítelem, protože dokázal dodat odvahu, uvolnění, a protože byl kamarád všech, ten okamžik přiznání trval dlouho, až moc dlouho. Trpěla jsem a dobrovolně jsem se stala vězněm. Než jsem se rozhodla pro léčebnu, trvalo to další čas, ale vlastně tím začalo ještě větší peklo, protože jsem nevěděla, jak mám žít, než léčbu nastoupím. Ztratila jsem soudnost, jako by se mi vymazalo ze života všechno co jsem se do té doby naučila a co jsem měla ráda.
Když jsem nastoupila léčbu ve svých 44 letech, snad tolik jsem se za sebe v životě nestyděla. Ale během pár dní vypozorujete, že je na tom většina stejně. Vyprávění života v léčebně by byl dlouhý příběh. To zásadní bylo přijetí nemoci, rozhodnutí se léčit a rozhodnutí bezpodmínečné kapitulace před napitím se do konce života. Než jsem se pro toto rozhodla, potřebovala jsem si představit, že je to možné. K tomu vede hodně otázek a odpovědi, které jsem dostávala, mi připadaly, že mi nepomáhají se k tomu rozhodnout. Byla jsem zmatená a netrpělivá. Zmatenost byla v pořádku a netrpělivost jaksi přirozená k tomu, že čas v léčebně byl omezený.
Ale důležitější bylo, že se nejprve stačilo rozhodnout a pak začít zkoumat, jak na to. Rozhodnutí abstinovat do konce života mi pomohlo k hledání těch správných odpovědí v sobě. Rozhodnutí „bezpodmínečná kapitulace“ znamená uzavření všech možných zadních vrátek. A jakmile se ukazují další možnosti, protože my lidé máme velký talent si je vytvářet sami a tím vlastně vytváříme prostor pro manipulaci a omlouvání a vymlouvání se a to všechno dohromady začne utvářet lež, tak hned tato zadní vrátka zase uzavřít. Jsme lidé pohodlní a netrpěliví. Tím si vytváříme prostor pro lhaní. To vede k tomu, že budeme omlouvat své případné napití se.
Tedy pro udržení trvalé abstinence jsem se rozhodla začít s tím, že padla… Bezpodmínečná kapitulace, uzavření všech zadních vrátek. Dále jsem učinila kroky, které k tomu mají dál napomáhat…doléčování, psychiatr v případě, že berete léky a terapeuta a po návratu domů začít napravovat to, co jsem způsobila svým pitím a lhaním. Komu jsem ublížila, ke komu jsem se chovala nefér. Protože život bez alkoholu není jen o tom, že nepijete, ale že hledáte také cestu k životu bez alkoholu a to, bez přiznání si svých chyb a nedostatků a jejich nápravy nenajdete.
Začala jsem pokorou a vděčností k tomu, že jsem dostala možnost k novému začátku a že teď už je to na mě, jak s tím naložím. Když jsem jela do léčebny měla jsem strach, ale když jsem léčebnu opouštěla, měla jsem ještě větší… ale díky motivaci a že chci znovu začít žít jsem měla šanci, že tomu tak bude. A zjistila jsem, že první rok po léčebně byl tím nejzásadnějším… přiznala jsem se veřejně v práci, přiznala jsem se všude tam, kde jsem lhala. To mě posunulo dál a v čem? V tom, že už lhát nemusím. A že nechci ničit svůj život a životy ostatních tím, že budu pít.
Přiznáním, že jsem alkoholik abstinent, se začal měnit okruh přátel okolo. A musela jsem být otevřená kritice, odmítnutí, nepochopení z venčí… ne každý byl s to to přijmout. Musela jsem se vyrovnat s tím, že v rodině jsou členové, kteří mě po léčebně nechtějí takovou přijmout. Musela jsem se vyrovnat s tím, že život už nebude takový jako dřív. Ale díky tomu jsem opět začala rozumět sama sobě. A musela jsem si přiznat, že to bude až do konce života někdy nelehké, že mě démon bude oslovovat v mých nejtěžších situacích, že mě démon bude zkoušet a pokoušet, ať to třeba jenom zkusím a že mě nejen démon bude zkoušet a pokoušet, ale že to mohou činit i přátelé, okolí… to vše jsou však jenom zkoušky a já jsem v nich prozatím obstála.
Rozhodla jsem se jít cestou, že bych jednou chtěla předávat to, co jsem se naučila a co se neustále učím, protože život je změna… cesta je cíl… a když je cesta, tak je kam jít a je jen na každém z nás, jakým směrem… a já jsem pochopila, že i když člověk zabloudí, tak je vždycky naděje, ale jenom když jde dál. A tak příběh pokračuje dál, učením se zkušenostmi a učením se vzdávání se připoutanosti a závislosti na ostatních. Jsme každý z nás jedinečné osobnosti, nesrovnávejte se s ostatními, že váš nebo jejich život je lehčí nebo těžší. Váš život je jen a pouze váš. Žijete ho sami za sebe. Přestaňte se trápit tím, že vás někdo nemá rád, že nejsme dokonalí, to není nikdo.
Co jsem se hlavně naučila, je mít ráda sama sebe. A nesmím na to zapomínat a tak je dobré si to každý den připomínat. Příště vám napíši, co mě motivuje, co mi dělá radost a jak se snažím vypořádávat s chutěmi a bažením. Hezké dny vám přeji.
Věř(te) mi, že… Největší odvahou je, že věříte v naději, i když se může zdát, že je vše ztracené.
