Článek
Z kukly se vyklubal motýl. Připadal si škaredý. S pomačkanými mokrými křídly se pomalu začínal rozhlížet kolem sebe. Čekal co se bude dít dál. Seděl dál, seděl dlouho, ale nic se nedělo… Ucítil záchvěv větru, který sebou přinesl neobvyklou vůni. Ta jej upoutala, začala přitahovat a chtěl se za ní vydat. Rozhodl se tedy, že se za ní vydá… chtěl roztáhnout křídla, ale ještě byla mokrá. Musel tedy zůstat na místě dál… začínal být ale netrpělivý… už už by chtěl letět…
V tom znenadání přilétl další motýl, s krásně zabarvenými křídly a hned mu sklání poklonu, jak je nádherný a ptá se, jak to, že je tak krásný a on tak škaredý a nemůže létat…
Musíš být trpělivý, vše má svůj proces a čas, tak jako jsi se klubal ze své kukly. Život ti bude ukazovat, jaký je jeho řád… jaké jsou jeho krásy, ale i nástrahy. Budeš-li se od něj učit, sám zkrásníš a zjistíš, že není nutné ostatním sklánět poklony. Všichni jsme krásní, jen čas a to jak se učíme od všech a všeho okolo… a ukládáme do svého nitra… z nás vytvoří osobnost, která pak září a může zase učit ostatní okolo… ten správný čas nastane, až to ucítíš uvnitř sebe, naslouchej a žij pokorně s vděčností za všechny dary, které ti budou nabízeny… všechny dary… i ty, které se ti zpočátku nebudou líbit… svět okolo tebe musí být v rovnováze… a tak i ty jsi a proto ve správný čas budeš moci vzlétnout…
Hodně štěstí popřál a odlétl dál…
Motýl zůstal osamocen a v uších mu ještě zněly slova, které slyšel… a která si uložil do paměti a s vděčností k srdci… Uvědomil si, že křídla jsou již suchá a zkusil s nimi zatřepat… s úžasem pocítil lehkost a touhu vzlétnout a tak učinil… za omamnými vůněmi, za dobrodružstvím, do neznáma…
Z výšky viděl nádheru světa, slétával k pestrobarevným květinám a poletoval a užíval si těch krás… krásně blankytné nebe se zářivým sluncem, jemným vánkem se nechával unášet a na nic nemyslel…
Z čista jasna přišla rána… rozhlédl se a nic neviděl, byla tma nebo oslepl… letěl dál, ale začal narážet a ani nevěděl do čeho… prudký náraz a cítil jak padá dolů… tma a ticho…
Po chvilce zkusil pootevřít oči a začal se rozhlížet okolo sebe… nerozuměl… kde to je… to není louka, to nejsou květiny a stromy… zkusil vzlétnout, ale opět narážel… usedl a díval se dál okolo sebe. Viděl podivné věci, které vůbec neznal… hranaté, různě postavené, něco se míhá okolo něj… najednou vidí a začne slyšet hlasy, ale není to motýl… je to člověk a slyší jak říká, podívej co jsem dneska chytil na louce, ten je krásný, viď… motýl si říká, jsem chycený… co teď budu dělat, co teď se mnou bude…
Přirovnáním k lidské bytosti si můžu teď říci, co bych dělala, když bych se do takové pasti dostala. Jsem chycena… a může to být vztah, práce i situace, kdy se v tomto okamžiku mám rozhodnout, co mám udělat. Motýla čeká osud dle rozhodnutí člověka, který jej chytil…
Měla jsem toliko šancí z té pasti dobrovolně odejít, ale setrvala jsem… snad až příliš dlouho… a pak už jsem to nedokázala a stala se svým vlastním vězněm. Strach a utápění se v sebelítosti, hněv a zloba na všechny, na všechno… hysterie a zoufalství.
Střízlivá jsem si dobře uvědomovala co se děje, ale otevřeně jsem si to nedokázala přiznat. Má hrdost, moje pyšné ego to nechtělo dopustit a podporovalo… a tak jsem svými křídly mávala a narážela do všeho okolo sebe.
Chovala jsem se nesnesitelně, zle, panovačně… pak se začala zahalovat a schovávat do stínů a temnoty, aby na mě nebylo vidět. Světlo mě ničilo, protože světlo byla pravda.
Vánoce po celý rok
Ale stalo se to, že zvítězila láska, i když jsem měla strach a stud. Plamínek lásky ve mě musel být, jinak bych teď tady neseděla a neprožívala vděčnost a pokoru ke každému dni, který přijde. A i když mám někdy slabé chvilky a vidím před sebou otevřenou bránu, která mě láká… tak lehké je podlehnout kouzlu opojení… ale zastavím se u uvědomím si, že já už opojení prožívám, čisté a pravdivé, i když někdy tvrdé… i když je obloha zatažená, neznamená to, že slunce zmizelo - je stále nad mraky.
A stalo, že človíček, který motýla polapil, jej nakonec pustil na svobodu… a měl z toho větší radost, než když jej chytal.
Motýl nebo Anděl
Jsou to teprve tři roky, co jsem se stala znovu svobodným člověkem. Uzdravování je proces, který nikdy nekončí. Démon se objevuje, vždycky bude existovat, proto není nutné a nesmí se s ním bojovat. Byla by to zbytečně prohraná bitva. Prostě je to součást života, je i mou součástí a přijetím této skutečnosti, této pravdy mu dávám najevo… ano, vím, že tu jsi, ale nemusím a nechci se s tebou kamarádit. Mám možnost volby, jak se rozhodnout. I když někdy v životě mám pocit, že tápu, tak je to vlastně v pořádku. Není nutné znát na vše odpovědi. Není nutné lámat rekordy a ostatním dokazovat a cokoli vysvětlovat.
Každá chvíle je novou šancí… Jen uvědomění si přítomného okamžiku nám dává prostot pro uvědomění si, že vlastně nic jiného neexistuje, než tento okamžik, tato chvíle… a každá tato chvíle je další šancí… a v tom spočívá kouzlo proměn… že jeden den končí a začne další a s ním nové možnosti, příležitosti ke změnám… zkuste alespoň jednu!
Krásné dny plné proměn celého roku
S odvahou a laskavostí
Opatrujte se
Mili
