Nejtěžší není přestat se bát selhání. Nejtěžší je přestat měřit svou hodnotu výsledky

Pokud člověk skutečně žije, zkouší nové věci, rozhoduje se, riskuje, miluje, tvoří, občas udělá chybu. Selhání je přirozenou součástí života.

„Pokud nežijete tak opatrnicky, jako byste vlastně vůbec nežili…“

To jsem někde četla a zaujalo mě to, co to vlastně znamená.

Znamená to: můžete se snažit vyhnout každému riziku. Nikdy neudělat krok, který by mohl dopadnout špatně. Nikdy se nepustit do ničeho nejistého.

A přichází pointa:

„… v tom případě ale selháváte na plné čáře.“

Paradoxně právě tím, že se tak moc bojíme neúspěchu, přicházíme o život samotný. Nezažijeme radost z odvahy, nepoznáme své možnosti, nenaplníme své sny. A to je podle mě mnohem větší selhání než jakákoli chyba nebo pád.

Takže celou myšlenku bych přeložila asi takto:

„Neboj se selhat. Skutečné selhání není pád, ale strach žít.“

Často totiž platí:

Selhání není opak úspěchu. Je součástí cesty k němu.

Některé naše pády nejsou důkazem slabosti, ale důkazem, že jsme měli odvahu jít dál, než jsme si mysleli, že dokážeme…

Pořád se učím sama sebe přestat zpochybňovat, mít větší sebedůvěru. Má terapeutka i můj jeden dobrý kamarád mi říkají…

.. Jsi žena, která prošla závislostí, dokázala se postavit na nohy, maluje obrazy, píše, otevírá druhým témata proměny a naděje, není člověk bez odvahy. Možná si člověk, který si svou odvahu ještě neumí plně přiznat.

A tak mi napovídají témata, která jsou mi blízká a která ve skutečnosti spolu totiž velmi souvisí:

1. Odvaha riskovat

2. Překovávání strachu z neúspěchu

3. Umění selhávat s grácií

Nejprve musíme najít odvahu vykročit. Pak se naučit nebát se pádu. A nakonec přijmout, že i pád může být důstojný učitel… tak lehce se to píše… Zkusím tyto kroky postupně otevírat a asi se to bude dotýkat i mé cesty, tedy, jak jsem „odvážně“ vykročila na cestu abstinence…

Jak najít odvahu riskovat? Začala bych jednou myšlenkou.

„Odvaha není nepřítomnost strachu. Odvaha je rozhodnutí, že něco je důležitější než strach.“

Lidé si často myslí, že odvážní lidé se nebojí. Ale není to pravda. Ve skutečnosti většina odvážných lidí cítí strach velmi silně. Jen se naučili nenechat ho rozhodovat za sebe.

Když se podívám zpátky na svůj život, zkusila bych si položit otázku:

Co jsem udělala, přestože jsem se bála?

A ne, co se nepovedlo. Ne co dopadlo dobře. Co jsem udělala navzdory strachu? Asi by nakonec by byl seznam odpovědí mnohem delší, než bych si myslela. Odvaha totiž neroste z úspěchů. Odvaha roste ze zkušenosti:

„Bála jsem se. Udělala jsem to. A přežila jsem to.“ A pak znovu. A znovu. A jednoho dne zjistím, že už nevěřím strachu tolik, jako dřív. Odvaha byla přiznat si, že jsem alkoholik, závislá. Odvaha byla nastoupit do léčebny a projít ji až do konce. Odvaha byla vyjít z léčebny. Odvaha byla znovu nastoupit do práce. Odvaha byla ukončit vztah. Odvahou bylo vystavit první obrazy, které jsem sama namalovala. Odvaha byla ukázat okolí sama sebe takovou jaká doopravdy jsem, protože jsem se setkala i s odmítnutím. Odvahou je každý den vykročit z domova a vrátit se střízlivá domů. A znovu. A znovu…

„Každý obraz obsahuje odvážné tahy. Každý naplněný život obsahuje rizika.“

Možná tedy otázka nezní: „Jak se přestanu bát?“

Ale: „Co je pro mě natolik důležité, že stojí za to se kvůli tomu bát, a přesto jít dál?“ A to je první semínko odvahy.

Někdy se mi stává, že už jsem takové nápovědy slyšela a četla tolikrát. A tolikrát jsem si to opakovala a říkala si, já vím. Ale nic se nestalo. Asi, když člověk nerozumí, neporozumí sám sobě a sám v sobě se ztrácí, tak vlastně ty nápovědy jakoby jen propluly okolo vás, nedotknou se tak, aby jste na tom začali pracovat a měnit.

Člověk vlastně může přečíst stejnou větu desetkrát v různých obdobích života a pokaždé z ní slyšet něco jiného. Ne proto, že by se změnila ta věta. Změnil se ten člověk, který ji čte. Někdy se snažíme porozumět hlavou tomu, co lze pochopit až zkušeností. A vše k nám přichází až, když jsme na to připraveni.

Můžeš stokrát číst o odvaze, ale dokud se neroztřeseš strachy, a přesto neuděláš ten krok, zůstane odvaha jen slovem. Můžeš číst o odpuštění, ale dokud neodpustíš sobě, je to jen myšlenka. A můžeš číst o důvěře v sebe sama, ale dokud nezačneš pomalu sbírat důkazy o vlastní síle, budou to jen písmenka na papíře.

A proto to zkouším krok za krok, zkušeností za zkušeností…

Někdy od sebe chceme velkou proměnu a chceme ji hned. Jedno ráno se probudit a být sebevědomí, odvážní, vyrovnaní. Jenže skutečný život je často méně velkolepý a zároveň mnohem moudřejší. Je to jen malý krok. Pak další. A ještě jeden. A po čase či po letech se ohlédneš a zjistíš, že jsi došel někam, kam by ses tehdy vůbec neodvážil jít.

Možná teď nepotřebuješ hledat další velké odpovědi.

Možná je důležitější položit si jednoduchou otázku: „Jaký je můj příští krok?“ Ne cesta na rok dopředu. Ne celý život. Jen příští krok. Protože odvaha se ve skutečnosti nežije po kilometrech. Žije se po krocích. A také lidé, kteří si málo věří, často čekají,  až získají dostatek sebedůvěry, aby mohli jednat. Jenže zkušenost ukazuje opak… Nejprve jednáme. A teprve přichází důvěra. Nejdřív vykročím. Pak zjistím, že jsem nespadla. A o trochu víc si věřím… Sebedůvěra tedy nevzniká před odvahou. Sebedůvěra je dítě odvahy. A lehce pokračujeme dál…

Jak překonat strach z neúspěchu?

Někdo mi na tuto otázku odpověděl trochu provokativně… Co když se ve skutečnosti nebojíš neúspěchu?… Že bych se bála úspěchu?… No. Protože většina z nás už někdy selhala: A přežila. Často se bojíme něčeho jiného… Že budeme souzeni. Že zklameme. Že budeme souzeni. Že se ukáže, že nejsme dost dobří. Že naše hodnota závisí na výsledku.

A právě tam bývá kořen problému. Když si člověk spojí vlastní hodnotu s úspěchem, stane se každé selhání hrozbou. Pak už nejde jen o to, že něco nevyšlo. Pak to zní jako: „Nevyšlo mi to, tedy nejsem dost dobrá.“ Jenže to není pravda. To je jen starý vnitřní hlas.

Moudřejší pohled by mohl znít: „Tohle se nepovedlo. Ale já nejsem svým výsledkem.“ Nejsem svůj neúspěch. Všechno jsou to projevy cesty, ale není to má podstata… A proto se strach z neúspěchu zmenšuje ve chvíli, kdy si dovolíme být nedokonalí…

Když si řekneme:

"Mám právo se učit. Mám právo chybovat. Mám právo být začátečník… “ Ani v přírodě se strom nestydí, za svou křivou větev, za svou nedokonalost. Jen člověk po sobě požaduje dokonalost. Učí nás to už od mala, umíš to líp, můžeš být lepší než ostatní. Strom prostě roste. Někdy do světla. Někdy proti větru… Ale roste. A proto, jestli si pokládáte otázku, jak dál, jaký krok teď mám udělat? Prostě kroky vpřed… Ne kroky k dokonalosti. Ne kroky k jistotě. Ale kroky k růstu…

A růst?… bývá někdy pomalý, někdy bolestivý… ale téměř vždy stojí za to. A já si dnes říkám… není to otázka neúspěchu jako takového. Ale jde o to, co je zatím. A to je jen v nás samých… Naučit se být  a zůstat na své straně.

A to vede k tématu: Jak se naučit selhávat s grácií? Protože když se něco nepovede, většina bolesti nevznikne samotnou událostí. Vznikne tím, co si říkáme po ní.

Jaký hlas se v nás, v naší hlavě ozve: „No samozřejmě. Zase jsem to pokazila. Nejsem do dobrá.“ nebo si řeknu: „Mrzí mě to. Ale dala jsem do toho, co jsem uměla. Co jsem já. Možná to příště zkusím trochu jinak.“

Událost stejná. Ale bolest jiná.

„Selhávat s grácií znamená neztratit k sobě laskavost právě ve chvíli, kdy se nám něco nedaří či nepodaří“.

Řeknu si: „Co mě to chce naučit.“ Tuhle větu si říkám a opakuji dost často. Učím se dívat dovnitř. Dovnitř sebe a pak ven…

Nejtěžší není přestat se bát selhání. Nejtěžší je přestat měřit svou hodnotu výsledky. Ve chvíli, kdy to dokážeme, přestáváme bojovat o své místo na světě a začínáme v něm skutečně žít.

Na závěr: vypsané zkušenosti ze života, z léčebny, z psychoterapie, moudra z různých knih i filmů zapsané do notýsku jsem poskládala do jedné kapitoly (článku) a posílám dál. Tak za sebe, jak to vnímám.

Setkáváme se se stovky neporozumění, ale také i s jedním porozuměním. A to, je pro mě to nejcennější. I kdyby jen jeden hlas.