Chtěli byste být nejbohatší, nebo nejšťastnější na světě?

Kdyby se před vámi zjevila pohádková bytost a dala vám na výběr: „Můžeš mít na účtu bilion dolarů a absolutní moc, nebo můžeš prožít život v hlubokém, neotřesitelném pocitu štěstí a naplnění,“ co byste si vybrali?

Racionální odpověď se zdá být jasná, zejména pokud se podíváte do očí lidem jako Musk nebo Trump. Přesto žijeme ve světě, který si kolektivně vybírá tu první možnost. A co hůř – do čela si volíme lidi, kteří tuto volbu učinili v její nejpatologičtější formě. Planetu přebrali narcističtí blázni, kteří uvízli na „nekonečně hladovém tripu“ po moci a majetku. Jsou neschopní seskočit z rozjetého vlaku vlastní chamtivosti, i když se řítí do propasti a ještě většího psychologického strádání. Utrpení, které nevyřeší ani drogy, ani další miliardy.

Představte si na chvíli život Elona Muska nebo Donalda Trumpa. S jejich prostředky by mohli žít život, který by antický Řím nazval Hedonismus Maximus.

Mohli by trávit dny na nejkrásnějších plážích Seychel nebo soukromých ostrovech v Pacifiku. Mohli by se stravovat výhradně v tříhvězdičkových michelinských restauracích, obklopeni nejlepšími umělci, filozofy nebo – pokud by po tom toužili – eskortem zaměstnávajícím bývalé Miss World. Mohli by žít v neustálém ohromení nad přírodními výtvory, cestovat na ta nejúchvatnější místa planety nebo posedět v Himálaji s mnichy, kteří o lidské psychice a jejích hybatelích vědí nejvíc, a získat od nich radu, kudy se v životě dál vydat.

Místo toho dělají co?

Tráví noci psaním odpudivých, žlučovitých příspěvků na sociální sítě. Hašteří se v parlamentech. Setkávají se při pletichách s obdobně citově postiženými jedinci, protože to jejich „hra o trůny“ vyžaduje – pokud chcete zůstat na špici, musíte dýchat stejný toxický vzduch. Vymýšlejí obskurní kryptoměnové produkty a NFT podvody, paktují se imperialistickými agresory a prodávají a zrazují jejich nebohé oběti jen proto aby vytěžili další miliardy „z vody“, přestože ty peníze už nikdy nemohou reálně utratit.

To je ten největší paradox současné oligarchie: Mají prostředky na to, aby si koupili ráj, ale jejich psychické nastavení jim dovoluje žít pouze v pekle. Neuvidíte u nich upřímný úsměv. I když vydělají další miliardu, jejich výraz není radostný, ale triumfálně křečovitý. Je to radost narkomana, který si právě píchl dávku, jen aby zjistil, že už mu nedává euforii, ale jen dočasně zahání absťák. A tak potřebuje ještě víc.

Tito lidé, narcističtí sociopaté v oblecích za tisíce dolarů, mají s demokracií zásadní problém. Demokracie je totiž systém brzd a protivah. Je to systém, který říká: „Nikdo není bůh.“

A to je pro jejich ego nesnesitelné. Fašismus nebo autokracie jim nabízí to, co jim demokracie dát nemůže: pocit absolutní, neomezené kontroly. Proto vidíme tu zuřivou snahu o demontáž demokratických institucí. Ne proto, že by měli lepší plán pro lidi, ale proto, že demokracie je jako svěrací kazajka pro jejich nenasytné ego.

Obviňují obyvatelstvo, že je málo „loajální“, že málo následuje jejich sociopatickou trajektorii. Jejich neschopnost cítit štěstí se transformuje do potřeby, aby ostatní cítili strach nebo hněv. Je to klasický psychologický mechanismus: „Pokud já nedokážu cítit klid, zajistím, aby ho neměl nikdo.“

Psychologické výzkumy (např. práce Elizabeth Dunn nebo Michaela Nortona) opakovaně potvrzují fenomén, který tito miliardáři nechápou: Hromadění majetku má klesající mezní užitek. Po dosažení určité hranice bezpečí už další peníze štěstí nepřinášejí.

Co naopak štěstí prokazatelně zvyšuje? Pro-sociální chování.

Lidé, kteří nejsou pohádkově bohatí, ale jsou ochotni se rozdělit, pomoci sousedovi nebo přispět na dobrou věc, vykazují trvale vyšší hladiny serotoninu a dopaminu a nižší hladiny stresového kortizolu. Neurobiologie mluví jasně: jsme evolučně naprogramováni ke spolupráci. Sociopatie je anomálie, nemoc, nikoliv evoluční vrchol.

Tento kontrast nikde nevidíme lépe než na příkladu MacKenzie Scott (bývalé manželky Jeffa Bezosa) a současných technologických titánů.

Zatímco MacKenzie Scott v tichosti rozdala miliardy dolarů neziskovkám, potravinovým bankám a univerzitám pro menšiny – a podle všech dostupných informací žije naplněný život v ústraní – její bývalý manžel a jeho kolegové sní megalomanské sny.

Jeff Bezos a Elon Musk blouzní o umělých planetách (O'Neillových cylindrech) a kolonizaci Marsu. Proč? Protože podvědomě vědí, že Zemi zradili. Slouží zájmům globální oligarchie a fosilního průmyslu a politickým figurám (jako Trump), které aktivně popírají klimatickou změnu a urychlují destrukci jediného obyvatelného místa ve vesmíru, které máme.

Je to ultimátní útěk. Místo aby zachránili dům, ve kterém žijí a který pomohli zapálit, sní o tom, že si postaví bunkr na sousedním spáleništi.

Nejděsivější na celé situaci není existence těchto sociopatů, ale to, že je masy milují a volí za své lídry. Nevolíme ty, co na svém příkladu ukázali, jak vést šťastný život, ale ty, co v tom zcela selhali a zvolili si lež jako nástroj, který má jejich fatální lidské selhání zakrýt.

A přitom už od pradávna nás pohádky, mýty a lidová slovesnost učily, kým a čím se v životě nechat vést aby štěstí přišlo. Učily nás instinktivně rozeznat vlka, byť by byl v rouše beránčím a fandit Karkulce, ne predátorovi. Pohádkové příběhy nám dávaly jasné morální kompas: vítězí dobrosrdečnost, moudrost a skromnost, zatímco lež a nenasytné chtění a pýcha vedou k pádu. Dnes nám ale internetový fašismus a záplava sofistikovaných lží sebraly už i tuto prastarou, instinktivní moudrost, kterou dříve věděly i tříleté děti. Důsledkem je, že v digitální éře masově fandíme vlkovi a zavrhujeme Karkulku, protože prý potřebuje denacifikovat. A co je nejhorší – v honbě za falešným pocitem síly a příslušnosti tleskáme nahému císaři a útočíme na ty, kteří mají odvahu říct pravdu: že vládci našeho světa jsou nejen nazí, ale především prázdní a nešťastní.

Jak je možné, že společnost, ovlivněná hybridní válkou a algoritmy sociálních sítí (které vlastní titíž lidé), si do vedení volí jedince, kteří jimi pohrdají?

Možná jde o jistý kolektivní Stockholmský syndrom. V době nejistoty lidé nehledají hodného vůdce, ale „silného“ vůdce. A psychopatologie se často mylně zaměňuje za sílu. Agresivita je považována za kompetenci. Internetový fašismus vytvořil iluzi, že tito miliardáři jsou rebelové bojující proti systému. Ve skutečnosti oni jsou systém v jeho nejzhoubnější fázi. Společnost, která si volí do čela lidi neschopné radosti, si podepisuje rozsudek smrti. Tito lídři nedovedou být šťastní; jejich jedinou zábavou je týrání těch, kteří tu schopnost ještě neztratili – ať už jde o menšiny, intelektuály, nebo jen obyčejné, spokojené lidi.

Současný stav světa připomíná nerovnovážný termodynamický systém, který se blíží ke kritickému bodu. Planetu přebrali blázni, kteří jsou pro psychiku traumatizované většiny atraktivní právě svou šíleností. Ale nemusíme utíkat do USA. Jeden takový vám právě slíbil že v jeho zemi bude nejlepší život na celé planetě, zajístí to jeho autoritářská firmostana s partou pavědeckých šílenců a fašistů. Jen blázen by jistotu dosažení tohoto skromného cíle od těch nejlepších z nejlepších zpochybňoval. I když se některým může zdát zvláštní, že člověk, který se dokáže rozplakat jen nad svým těžkým osudem a nespravedlností kritiků, když místo aby syna uklidil na Tahiti, ho raději poslal na Rusy okupovaný Krym – protože tam mu z jeho nekonečného majetku sežral méně – se bude s větším „altruismem“ věnovat úplně „cizím“ lidem, těm lidem, pro které jinak stačí drůbeží separát místo masa.

Možná je to ale přirozený proces. Systémy, které jsou takto vychýlené – kde hrstka nešťastných hromadí zdroje, které nedokáže užít, zatímco zbytek světa bojuje o přežití – mají tendenci se zhroutit. Otázkou zůstává, zda tento kolaps povede k ozdravění společnosti a návratu k hodnotám, které přinášejí skutečné štěstí (spolupráce, skromnost, empatie), nebo zda nás tito nenasytní kapitáni stáhnou pod hladinu s sebou na dlouhá staletí, zatímco budou na palubě potápějícího se Titanicu křičet, že všechny záchranné čluny patří jen jim i proto, že ti co jim to celé pokazili si zaslouží na té lodi zemřít.

Chtěli byste být nejbohatší, nebo nejšťastnější? Pokud odpovíte „nejšťastnější“, stáváte se pro současné vládce světa nebezpečným disidentem.

Kdo si zvolí nešťastné psychicky vyšinuté a prolhané vládce, pozvedne jejich neštěstí na kolektivní úroveň. Bude vládnout všem. Historie nezná výjimku.