Článek
Česká politická scéna zažívá v prosinci 2025 jedno z největších divadel moderní historie. Komentátoři a část demokratické veřejnosti s úlevou sledují, jak nová vláda pod tlakem reality údajně „procitla“. Když nový ministr obrany za SPD Jaromír Zůna přestal dštít síru na projekt stíhaček F-35 a Miloš Zeman v médiích opět nasadil masku kritika kremelské agrese, mnozí uvěřili, že „dezoláti“ byli svými vůdci napáleni a vláda se vrací k rozumu.
Realita je však mnohem mrazivější. Nejsou to voliči antisystému, kdo byl napálen. Jsou to naivní demokraté, kteří uvěřili, že subjekty dosazené k moci skrze roky systematické hybridní války skutečně otočily kormidlem. To, co dnes vidíme, není prozření, ale vyšší stupeň Gerasimovy doktríny v praxi – vylepšená maskirovka.
Zlo, které se naučilo nosit masku
Původní Gerasimovův koncept z roku 2013 počítal s chaosem a viditelnou destabilizací. Jeho jádrem nebyla klasická válka, ale systematické rozkládání protivníka zevnitř: dlouhodobá informační ofenziva, eroze důvěry v instituce, relativizace pravdy a cílené štěpení společnosti. Demokracie neměla padnout pod tanky, ale únavou, cynismem a zmatkem – ve válce o pozornost, emoce a loajalitu lidských mozků, vedené skrze média, sociální sítě, ekonomické vazby a domácí kolaboranty. Rusko a jeho síly se ale na rozdíl od většiny voličů učí. Pochopily, že otevřené papouškování moskevských narativů a mávání ruskými vlajkami není v některých fázích této války nejlepší – vyvolává příliš velký odpor a sjednocuje nepřátele. Moderní „vládní vlastenec“ tedy už není takto hloupý. Naučil se vzbudit dojem, že je loajální k systému, aby mohl o to efektivněji rozebírat jeho základy zevnitř. Odhodil „dezoláty“, které chvíli nepotřebuje, protože jeho největším nebezpečím je nyní občanská společnost a její schopnost odporu.
Tato synchronizace postojů, kdy se dříve radikální strany a postavy náhle tváří jako státníci chápající potřebu silné armády a aliančních závazků, je strategický blaf. Je to způsob, jak uspat ostražitost institucí, tajných služeb i veřejnosti. Skutečná válka se totiž nevede v televizních studiích, ale v tichosti hlasovacích sálů a ministerských kanceláří. Miloš Zeman je dál ten Miloš Zeman, co byl z vděčnosti Rusům schopen na svou vlastní zemi přebrat hřích vražd Novičokem, aby zrelativizoval evidentní fakt, že za vraždami stojí Rusko.
Podle skutků poznáte je
Zatímco se demokraté v médiích radují z rétorického „obratu“ ministra obrany, vlády a bývalého prezidenta, realita v terénu vypadá jako seznam splněných přání pro Kreml. Ministr zahraničí Petr Macinka na MZV systematicky likviduje útvary, které se roky budovaly pro boj s hybridními hrozbami. Co bylo dříve otázkou národní bezpečnosti, je dnes nálepkováno jako „ideologický nános“, který je třeba vyčistit. Bez těchto očí a uší se český stát stává slepým vůči operacím, které tyhle síly k moci vynesly.
V Bruselu a Štrasburku se maska definitivně hroutí. Čeští vládní europoslanci (včetně ANO a jeho nejbrutálnějšího proruského uskupení v EP) narušují finanční i vojenskou pomoc Ukrajině při každé příležitosti, čímž aktivně nabourávají její schopnost se bránit. Vytváření osy Praha–Bratislava–Budapešť není jen „regionální spoluprací“. Je to budování bloku, který má sloužit jako kolektivní veto Ruska uvnitř Evropské unie. Společně jsou silnějším hlasem, který pro Moskvu vykoná mnohem více práce, než kdyby každý sólista křičel z kouta.
Fosilní pouta a cesta k oligarchii
Macinkova urputná snaha o zastavení odklonu od fosilních paliv, včetně jeho šamanského zaříkávání rušícího klimatickou krizi silou jeho tajemných ezoterických sil, není jen službou miliardářům typu Tykače nebo poslední mstou Václava Klause, než nahradí na obláčku nejvyššího Stvořitele. Propaganda to lidem prodává jako boj za levnou energii a ochranu před „zeleným šílenstvím“. Ve skutečnosti je to však jedna z hlavních dezinformačních linek řízených z Východu. Rusko bez vývozu ropy a plynu ekonomicky nedokáže přežít. Každý krok české vlády, který nás drží v závislosti na spalování fosilních zdrojů, je zprostředkovanou finanční injekcí pro současné i budoucí ruské válečné stroje. Tady se naše domácí oligarchie a globální zájmy vývozce surovin potkávají ve společném maskovacím tanci.
V reálu tato vláda útočí na systém, který je tím nejcennějším, co máme. Musíme si uvědomit, že propastný rozdíl mezi bohatstvím průměrné české rodiny a ruinou se suchým záchodem kdesi na Sibiři nevytváří naše vyšší inteligence či kulturnost – ty jsou ve většině případů už chimérou – ale právě funkční systém: nezávislé soudy, svobodná média jako ČT a jasné ukotvení v západních strukturách. Tyto strany systém neničí z neschopnosti, ale záměrně. Chtějí z Česka vytvořit oligarchii východního typu, kde ti nejmocnější dál bohatnou a ovládají stát, zatímco zbytek národa se postupně propracovává k oné bídě a suchým záchodům. Dokonce už i Američané začínají chápat, že byli napáleni prolhaným sociopatem, a ráj se opět dostavuje jen té jedné promile nejbohatších – na jejich úkor. Tady ještě věříme, že jediným cílem oligarchy vyrábějícího čím dál vylepšenější paštiku Májka je blahobyt těch, co ji mažou na chleba.
Konec pohádek
Předvolební boj proti stíhačkám F-35 byl jen jednou z mnoha pohádek pro ovládnutí země. Jakmile usedli do křesel a zjistili, že i jejich vzor v Bílém domě na tyto projekty sází, otočili o 180 stupňů. Tato názorová pružnost jen potvrzuje, že jim nejde o principy, ale o moc. Donald Trump a sociální sítě jeho amerických tech-oligarchů potřebují pro další ovládnutí moci naše vládní strany stejně jako ruské parazitické systémy operující na těchto sítích. A tak se lísají k oběma.
Žádný návrat k demokracii se nekoná – pouze se synchronizuje a maximalizuje spolupráce s těmi, kdo usilují o její zničení.
Propaganda nemůže lhát věčně a tito lidé vládnout neumí – umí jen bořit, brát a rozdávat z cizího, aby následně mohli brát ještě více. Až se jejich sliby začnou hroutit pod tíhou ekonomické reality, přejdou k drsnějším metodám. Vzdát se moci pro ně bude čím dál těžší, protože v novém systému, který budují, už neexistuje cesta zpět.
Zlo se poučilo a stalo se trpělivějším a rafinovanějším. My, obyvatelé České republiky, jsme však zůstali naivními snílky, kteří baští každou novou dezinformaci i každé předstírané otočení k demokracii a dobru, které nám naservírují nejen algoritmy trollích továren, ale i naivní demokratičtí komentátoři, co uvěřili, že těmi napálenými určitě nemohou být oni. Začínáme se stávat zemí, kde realitu nevnímá už téměř nikdo.
