Článek
Svět je plný bláznů. A taky lidí které mají psychické problémy.
Ale ne všichni vyhledávají odbornou pomoc psychiatrů nebo psychologů.
Teprve až dnes po létech a s odstupem času, dokážu přesně odhadnout člověka.
Nemám příliš mnoho kamarádů, snad jen maximálně tři a ani tady si nejsem úplně jistý.
Připadá mi někdy, že mě postihl osud koní. Dokud běžíš, všichni toho využívají ve svůj vlastní prospěch.
Dokud máš ostatním co dát, chodí všichni s nataženou rukou a všichni toho zneužívají.
Dokud jim neřekneš rázné ne, tak budou chodit dál.
První co udělají, řeknou v prvni větě plnovýznamové sloveso které tvoří základ predikátu ve větě, nejčastěji „Ty mi musíš“ a pak už přidávají další slůvka která dotváří celou větu - opravit, udělat, sehnat nebo zařídit.
Hrají si na nejlepší kamarády.
Ale kamarádi by měli být na celý život a ne jen když něco potřebují.
A také by měli být od toho, aby vás podpořili když je vám nejhůř.
Bohužel někdy mám pocit, že jsem úplně sám.
I já někdy potřebuji pomoc.
Někdy potřebuji jen malé povzbuzení v těžkých chvílích.
Pomoc která nic nestojí a nezabere moc času.
Když si někdy postežuji, abych odlehčil psychickému břemenu, dostane se mi odpovědi že problém probereme někdy příště, až na to bude víc času nebo lepší konstelace.
Možná se někdo pozastaví nad tím, proč je nepošlu někam.
Nepošlu, protože já už jsem od narození takový. Já jsem blíženec.
Já mám znamení které mi předurčilo mírumilovnou povahu.
A také bohužel emoce, které podstatnou měrou ovlivňují můj život a cloumají se mnou jak bouře na Venuši.
Emoce jsou vůbec zvláštní.
Usídlí se hluboko v mozku a probouzí se v okamžiku zvláštních okolností.
Pak ale po probuzení začnou ovlivňovat lidskou psychiku do té míry, že nejste schopni dělat vůbec nic, ani myslet na cokoliv jiného.
Můj mozek se v této fázi přepíná na turbo pohon.
Vytěsní nepodstatné myšlenky a jako rezidentní vir se usadí hluboko v mé hlavě.
V této fázi mám díky velkému prokrvení mozku hlavu jak pátrací balón a připadám si jako hlavní postava legendárního filmu Velký šéf.
Někdy mám pocit, že neudržím hlavu na svém krku.
U mě nejde se emocí jednoduše zbavit.
Musím se obrnit trpělivostí a počkat až to samo odezní.
Ale někdy je to na několik dlouhých dní.
V takové situaci si pomáhám psaním románů nebo poezie, mám pak pocit že je to jediný způsob jak je dostat ven z mé hlavy bez zdlouhavého čekání.
Nedávno, koncem léta mi do života vstoupila mladá dívka, žena ještě s malým „ž“.
Nezáleží na tom odkud je, ani to, že jí znám od mimina.
Většinou se nemýlím v úsudku, který si o člověku udělám hned na začátku prvního setkání.
Ale výjimka potvrzuje pravidlo a v případě této dívky která na jaře příštího roku bude maturovat a následně studovat psychologii, jsem se pořádně seknul.
Navenek tato krásná, inteligentní a drobná dívčina působí velmi křehce a vypadá na 15 let.
Ani ze způsobu s jakým s vámi bude komunikovat, nic nepoznáte a zařadíte ji spíše mezi odrostlé tenagery.
Je ve znamení Ryb, které jsou křehké, záhadné a nepřístupné.
Jsou to empatické duše a dokáží vás odhadnout ještě dříve než vůbec promluvíte, lépe než by to dokázal špičkový psycholog po několika návštěvách v jeho ordinaci.
Tito lidé jsou přímo předurčeni pro to, aby se vrtali v lidské hlavě díky schopnostem které mají.
Teprve před měsícem jsem se dozvěděl, že tato drobná dívčina píše nádherné fejetony z exkurzí do školního časopisu, který je i na webových stránkách gymnázia v blízkosti Strakonic.
Musel jsem si je všechny několikrát přečíst a po každém přečtení jsem se dostával víc a víc do její hlavy.
Jiná cesta totiž do její krásné duše nevede.
Cesta do jejího pečlivě ukrytého nitra vede jen přes její mysl a teprve až potom bude několika vyvoleným umožněno pochopit její pravou podstatu.
Její dokonalé mimikry vytváří image málo komunikativní mladé ženy, která si udržuje odstup od svých vrstevníků a do své bezprostřední blízkosti si pouští jen ty kamarády, kteří ji nemohou ublížit.
Takoví lidé jsou v kolektivu přehlíženi a nedoceněni.
Stávají se často terčem posměšků, šikany a nelichotivých přezdívek.
Všichni z nejbližšího okolí podvědomě vycítí, že jsou tito lidé odlišní a to se v kolektivu neodpouští.
I já mám své negativní zkušenosti.
I já jsem musel čelit něčemu podobnému.
Ani blíženci nejsou před něčím podobným uchráněni.
Jako 18 letý už jsem šikanu na pracovišti poznal.
Jako benjamínek pracovního kolektivu na počátku 80.let jsem nastoupil do energetického podniku v Praze.
Tehdy byla působnost tohoto podniku rozšířena na celý středočeský kraj.
Této době by se dalo bez nadsázky říci „Zlatý věk energetiky“ a také vše bylo jinak než dnes.
Všechny pracovní záležitosti a problémy se řešily v hospodě u piva.
Dokonce i vyšší vedení chodilo do hospody „Uterus“ v Kateřinské ulici řešit pracovní problémy.
U piva se tak nějak všechno řeší líp.
Padají zábrany a i s nejvýše postavenými jsme si najednou byli všichni blíž.
Taky si všichni tykali a po několika pivech občas někdo poslal vedoucího do p….
Bylo to normální, přímočaré a lidské.
Neexistovalo tabu, všechna témata se dala společně vyřešit, jen na citlivější témata bylo zapotřebí více alkoholu.
Někdy se problémy řešily v kanceláři nebo zasedací místnosti, to určoval počet zůčastněných lidí.
Byl jsem v té době nejmladší.
A taky jsem měl nejmladší nohy. A žízeň byla veliká.
To jsem pak dostal speciální úkol, to abych se nastartoval a běžel do Uterusu pro točené pivo.
Nádoby pro zlatavý mok se neustále zvětšovaly.
Někdy jsem byl až příliš obtěžkán nádobami a připadal jsem si jako arabský nosič vody.
Tehdy jsem dostal nelichotivou přezdívku „Moped“.
Přezdívka která mi vydržela dlouhých 41 let.
Na našem oddělení telemechaniky jsme měli přezdívky všichni.
Každý podle svých zásluh, vlastností nebo událostí.
Byli jsme jak indiánští válečníci, kteří dostávali svá mužná jména podle svých zásluh.
Mamut, Midloch, Čuník, Zetor, Sumec, Škrába a Kóďa.
Takhle nás oslovovali po celém Středočeském kraji a v Praze na všech velínech a rozvodnách.
Nezáleželo na tom, jaká jsme měli pravá jména.
Záleželo jen na tom, aby každý dobře odvedl svou práci.
Dnešní svět se mění před očima.
Začal se měnit těsně před covidem.
Změnily se lidské hodnoty a mezilidské vztahy.
Přestalo se mezi lidmi i komunikovat a to na pracovišti v oblasti mezilidských vztahů neprospívá.
Přestalo se chodit i do hospody. Do místa, kde se dala vyřešit velká spousta problémů.
Měli jsme tři kanceláře vedle sebe v nejvyšším patře budovy.
Dveře všech kanceláří byly od sebe ani ne 5 metrů.
Přesto už jsme se mnohdy několik dní po sobě se svými pracovními sousedy ani neviděli.
Díky klouzavé pracovní době mezi 6-9 hodinou ráno, každý přicházel tak, jak mu to nejlépe vyhovovalo.
Mlčky a potichu vklouzl každý do své kanceláře, kde každá byla vždy pro tři zaměstnance.
Jen když byl výjezd a nějaký výpadek komunikace, tak přicházel do kanceláří náš šéf a rozhodoval o tom, kdo a kam pojede.
Někdy už ani to ne. Někdy posílal i maily, navzdory tomu, že k nejvzdálenější kanceláři to měl asi jen 15 metrů.
Už zde nepracuju. Nedokážu žít v takových podmínkách. Jsem jako včely, které někdo dal do plechového úlu.
V plechovém úlu totiž včely nedokážou žít a zemřou.
Nechtěl jsem být včelou v plechovém úlu.
Chtěl jsem se svobodně rozhodovat a žít.
Proto jsem využil možnosti jít do předdůchodu o 5 let dřív a dělat svobodně co mě baví.
Za cenu velkého sebeodříkaní a obrovského spoření, abych splnil požadovanou kvótu 750 tisíc, ale už navždy bez falešných přetvářek kolegů a rádoby kamarádů.
Ještě před 15 lety kolegové mezi sebou uzavírali sázky o tom, jestli dostavím svůj dům nebo jestli se rozvedu a skončím s obrovskými dluhy.
Když jsem v roce 2010 konečně po 10 letech tvrdé práce kolaudoval a pozval jsem je, nikdo nepochválil můj heroický výkon při 70% podílu mé fyzické práce na stavbě, ani nikdo nepochválil můj dům. Jen se snažili poukazovat na drobné nedodělky a nedostatky.
Ten den kolegové tu sázku prohráli všichni. U mě a navěky.
Tím jediným vítězem jsem totiž byl já.
