Článek
Dnešní den byl trochu jiný než ostatní dny.
Vstával jsem už ve 3 hodiny ráno, protože teď makám v posilovně obden a vytuhnul jsem hned po skončení seriálu Ulice.
Mám teď úplně převrácený biorytmus a po navzpíraných 23 tunách za hodinu a půl a po hodinovém plavání o patro níže v barrandovském Gymu jsem K.O.
Ztrácím pojem o čase, chodím spát se slepicemi a vstávám dříve než kohouti začnou kokrhat.
Po dnešním časném ránu, ve kterém probíhala výuka angličtiny za pomoci tabletu a umělé inteligence, následovalo zjištění, že za 21 dní jsem se naučil více než za půl roku pomocí klasických učebnic a audio-kazet.
Duolingo mi dnes vítězoslavně oznámilo, že ze 4. místa postupuji na místo první a dostávám se do zlaté ligy.
Škoda že něco podobného nebylo před více než 30 lety, kdy už jsem se i trochu domluvil.
Flustrující pro mne bylo zjištění, že po těch létech dnes žvatlám hůře než 3 leté batole.
Začalo mi to vadit v okamžiku, kdy jsem se potřeboval domluvit se zahraniční produkcí při castingu pro výběr role.
A produkce nebude řešit problémy aktérů při komunikaci a na nějakou asistenci nebude mít nikdo čas ani náladu.
Takže šlus.
Česká republika teď zažívá nebývalý boom, kdy se zahraniční producenti zaměřili na slovanské typy herců.
Ale je to hlavně i z finančních důvodů.
Německá Wilma-studio má na Barrandově dokonce i svojí halu, protože neustálý přesun techniky do Čech by byl nerentabilní.
A pořád je co točit.
Před nedávnem mi přišla nabídka na konkurs do připravovaného projektu Foundation (Nadace) v pořadí již 4. série.
Nadace je americký televizní sci-fi seriál od Apple TV+ a 4.řada se bude točit výhradně v Čechách, celkem asi 120 natáčecich dní.
Pochopitelne jsem zavětřil, přeci si nenechám ujít příležitost.
Ale vše pochopitelně bude záviset na produkci a na režii.
Proto nechci ponechat nic náhodě a v časech svátečních teď dělám věci, nad kterými zůstává rozum stát.
Už jsem se jednou spálil, to když jsem kvůli své vyžranosti nedostal roli v historickém filmu a také kvůli malým uniformám, které byly před 100 lety zcela běžnou konfekcí dospělých mužů.
Výška lidí totiž byla na začátku 20.století v průměru o 10 až 15 cm nižší.
Se svými 185 cm nic nenadělám, ale s váhou se už něco dělat dá.
Tedy, když si člověk srovná priority a má pevnou vůli.
Ještě v polovině září jsem měl 115 kilo.
Pak následovala drastická dieta a za měsíc bylo 10 kilo dole.
Pak ale celý listopad nic, váha byla pořád 105 kilo i když jsem skoro nežral.
S nadcházejícím adventem začala stoupat moje nervozita a začal jsem propadat depresím.
Celou blbou náladu navíc přiživovaly uštepačné poznámky mojí manželky o tom, že jsem se na stará kolena zbláznil, a že to stejně dělám jen kvůli ženským.
Ženuška k pohledání, jiný chlap by s tím asi už dávno seknul.
Proto jsem vsadil na poslední instanci, posilku a plavání.
Wow!
Za 14 dní se číselník váhy začal opět pohybovat směrem dolů.
Dnes bylo skóre 101 kilo.
Ale s nadcházejícím adventem se vynořil větší strašák než je moje manželka.
Tim novým strašidlem je šestý hlavní hřích-obžerství a jeho patronem není nikdo jiný než samotný démon Belzezub.
A co je horší, začal klepat na naše dveře.
Všude začalo vonět cukroví a v porcelánových mísách se objevilo tropické ovoce.
Trouba jede na plný výkon a žena taky.
Zachytává mé hladové pohledy při zdobení perníčků a při mé chůzi kolem stolku si neodpustí poznámku „ne aby jsi mi užíral!“
Mlčky naprázdno polknu a z koutků úst mi tečou sliny.
Je to Pavlovův reflex, i když nejsem pes.
Naše Eny je na tom úplně stejně, větří a slintá.
„Neboj, to dáš!“ říkám si pro sebe a přemýšlím jakou formu trestu si pro sebe zvolím, když selžu.
Hlady už šilhám, od 3 hodin ráno jsem měl jen kafe a pár mandarinek.
Kolem oběda mi už kručí v břiše a má to víc decibelů než naše běžící lednička.
Můj roztěkaný pohled spočinul na malé míse s fíky.
V mžiku držím v ruce nůž a stejně tak rychle mizí celofánový obal fíků.
Beru je po dvou a oběma rukama je tlačím do hlavy.
Za 3 minuty zůstává na stole jen průhledný obal.
Nejlepší bude, když raději vypadnu na pár hodin od všeho pokušení které na mě doma číhá.
Jedoucí tramvaj pomalu sjíždí barrandovský most a po levé straně odvíjí panorámu Prokopského údolí.
Míjí hlubočepský zámeček - Raudnitzův dům, což je klasicistní architektonický styl z 19. stoleti.
Za necelých 8 minut vystupuji na Smichovském nádraží, které v současné době prochází rozsáhlou rekonstrukcí a postupně se proměnuje v moderní nádraží, splňující náročné požadavky našeho hlavního města.
Nořím se do pražského krtka, což je slang používaný zejména mladší generací.
Tlačím se do vagonu metra a jen stěží hledám malý kousek prostoru, kde se dá volněji dýchat.
Hlavní město teď zažívá nával turistů a ve vzduchu je cítit zvláštní předvánoční atmosféra.
Vystupuji z metra na Náměstí Republiky a míjím stánky drobných prodejců před obchodním domem Palladium.
Ve vzduchu je cítit směs svařáků, pečených klobás, gyrosů, pizy a trdelníků.
Vážně to nebyl dobrý nápad vystoupit zrovna tady.
Ale pohled na cenovky všech pochutin způsobil nečekanou podporu mé diety a okamžitou ztrátu hladu.
Rychle opouštím toto záludné misto, míjím Obecní dům a procházím pod Prašnou bránou.
Vychutnávám si pohledy na malebné obchůdky kterými je Celetná poseta, od Prašné brány až k Tynskému chrámu na Staroměstském náměstí.
Impozantní je vánoční výzdoba, girlandy světel vytvářejí neskutečnou hru světel a barevná světla výloh umocňují celkový dojem.
Tatam je blbá nálada, jen ve mně začalo zase trochu škrundat.
Bezděky a jen letmo přelétávám pohledem ciferník svých hodinek.
Za 3 minuty 16 hodin.
To si přeci nemůžu nechat ujít!
O čem je řeč?
No přeci o naší historické pýše a ikoně, Pražském orloji!
Viděl jsem to už mnohokrát, ale tahle historická památka je opravdová srdcovka a i kdybych viděl orloj třebas tisíckrát, tak se stejně vždycky zastavím a v němém úžasu se budu dívat až do konce, než se za posledním apoštolem zavřou dveře.
Za sebou slyším hlasy anglicky mluvících turistek.
Jsou trochu společensky unavené a jejich dost rozvláčná mluva tak paradoxně přispívá k mému lepšímu porozumění obsahu.
Ale spoléhat na to, že budu v budoucnu komunikovat s opilcema je asi pěkná blbost.
Odbočuji do ulice Melantrichova a míjím žebráka klečícího na zemi a držícího klobouk.
Koukám do šrajtofle a kromě papírových bankovek větších hodnot mám už jen dvě desetikoruny.
Ale taky mám pořádný hlad.
Přemýšlím jestli zachraním jeho nebo sebe.
Vítězí pud sebezáchovy a hledám krámek, kde bych si koupil dva rohlíky.
Ale v této lokalitě bych za dvě desetikoruny nekoupil ani půl rohlíku.
Vcházím na Václavské náměstí které svítí jak Las Vegas.
Uprostřed václaváku je umělá bruslařská dráha která je plná bruslařů.
Chápu že je nezapomenutelný zážitek bruslit na václaváku pod vánočním stromečkem.
Nořím se u muzea opět do krtka a vystupuji až na stanici Budějovická.
Okamžitě letím do Billy a kupuju si dva vysněné rohliky.
Turisťáky a hezky slané, tak jak to mám rád.
Zblajznul jsem je hned v autobuse.
Nálada se vrátila a ani vidina korektury textů a požadovaný font písma pro nakladatele almanachu mě už z ní nic neubralo.
Kupodivu po návratu domů jsem zjistil, že jsem překonal pomyslný kulminační bod svých problémů a jen jsem se ujistil, že většina problémů se odehrává v naší hlavě.
Uvidíme po neděli jestli si budu moci říkat docent.
Zatím jsem přescent.
Ideální by bylo Vánoce a Nový rok překonat pomocí umělého spánku.
„Bože!“ „jak já závidím medvědům!“
