Článek
Dnes na Nový rok jsem se probudil už v 5 hodin ráno.
Ne kvůli angličtině, ani kvůli žízni, ale kvůli úporné bolesti hlavy.
Je to rodové prokletí a připadám si jako hrabě Kratzmar, kterého ve filmu „Adéla ještě nevečeřela“ ztvárnil Miloš Kopecký.
Stačí jen 30 kapek Algifenu a bolest je za půl hodiny pryč.
Jako mávnutím kouzelného proutku.
Včera na Silvestra jsme toho se ženou a tchýní moc nevypili, jen 2 flašky Bohemia sektu.
Hlava mě ale začala bolet už v 8 hodin večer a tak jsem snědl jen pár tataráků a celý zbytek večera jsem ucucával 4 skleničky sektu.
Tvářil jsem se u večerní televize pobaveně, abych nekazil ostatním náladu.
Nevím jak vážně to mysleli naši politici se zákazem bouchající pyrotechniky, ale tady na barrandovském sídlišti to už začalo půl hodiny před půlnocí.
Pak o půlnoci přišlo hotové peklo.
Připadalo mi to jako bitva u Stalingradu.
Ještě ve 4 hodiny ráno byly slyšet výbuchy.
Na mojí migrénu to působilo, jako kdyby mě někdo třískal palicí do hlavy.
Moje hubnoucí předsevzetí se vyplnilo.
Těsně před Štědrým dnem jsem se opravdu stal „docentem“ se svými 99 kilogramy.
Jenže na naléhání manželky, abych alespoň na Vánoce nedělal blázna, jsem opět propadl menšímu obžerství.
Sice ne totálnímu, ale i tak byly 3 kila nahoře a zase s titulem „přescent“.
Pochopil jsem, že nepřátel je příliš mnoho, podpora v rodině žádná, a tak jsem usoudil že nejlepší obranou bude útok.
Nejlepší bude když sladkosti požeru hned, než se trápit pomalou smrtí.
Z cukroví už téměř nic nezbývá a co oči nevidí, to žravost nepodpoří.
Už zítra najedu na svůj sportovní a duševní program v rámci „rebirthu“.
Posilovna a plavání.
Vše pod jednou střechou na barrandovském Gymu.
A taky učení. Už jsem přešel na placenou AL verzi Angličtiny.
Hop nebo trop.
Jestli nebudu mít do 3 let figuru jako kdysi před 40 lety na závodech kulturistiky na okresním přeboru (v pase 90 cm a hrudník 125 cm) a nedomluvím se za pomoci angličtiny na hotelu někde v tramtárii, stanu se senilním důchodcem, který bude na parapetu krmit holuby a celý den koukat z okna.
Úplně se té představy děsím.
Ale já mám silnou vůli.
Některé věci a problémy beru jako osobní výzvu.
Někdy to sice nevyjde, ale aspoň mám pocit, že jsem pro to udělal maximum a nebudu si to pak vyčítat.
Něco se mnohdy jeví jako hodně jednoduché a ve finále je to těžší než si kdo dokáže představit.
Jako například role politika Rudolfa, která mi byla v říjnu nabídnuta a u které jsem se měl naučit delší text.
Jednalo se o reklamní klip pro sociální média se zaměřením na problémy bezdomovců na pražském Andělu.
V osudný den jsem měl zkoušku na pražské Famu, v těsné blízkosti Národního divadla.
Jak už to bývá, stalo se to přesně podle Murphiho zákonů, „jestliže se má něco podělat, tak se to dříve či později stane“.
A v mém případě hned dvakrát.
Napřed mi nejela z Barrandova tramvaj a zpoždění bylo asi 20 minut.
Už mi mezitím 3× volala asistentka režie kde jsem.
Do Famu jsem vlétl totálně zpocený jak zavodní kůň Helarión a připomínal jsem tajícího sněhuláka.
Asistentka která na mě v recepci čekala, ani neskrývala svůj naštvaný výraz ve své tváři.
„No nevím jestli Vás pan režisér ještě vezme, za chvíli má přijít další člověk na zkoušku“.
Po vstupu do pracovny režiséra jsem se hned omluvil a slíbil jsem, že už to nikdy neudělám a že se mi to stává max. 1× za 10 let.
Mladý režisér nebo snad i režisérka neurčitého pohlaví, vzhledu i hlasu se jménem Alex se na mě podíval zkoumavým pohledem.
Asi na mě musel být žalostný pohled, když jsem měl úplně mokré vlasy i košili.
Přesně takhle vypadám, když vylezu z posilovny.
Mlčky mi pokynul abych se posadil.
Asistentka si stoupla za stativ na kterém byl fotoaparát alespoň za 50 tisíc korun.
Rozsvítila silnou lampu a já jsem si v tom okamžiku připadal jako na křížovém výslechu.
„Tak můžete spustit“, pravil režisér a pokynul asistentce aby začala natáčet real.
„Můžete klidně ten text číst“.
S hrůzou jsem si uvědomil, že jsem si doma nechal brýle na čtení a že tu spoustu malých písmenek nepřečtu.
Já idiot!
Nervózně jsem začal lovit z paměti střípky naučeného textu.
Ale dnešní negativní zážitky udělaly své a totálně mě rozhodily.
Když jsem odříkával naučený text s důrazem na správnou výslovnost a intonaci hlasu, kde se politik chlubil jak problém s bezdomovci bravurně vyřešil za asistence policie, tak měla přijít pasáž na prohlášení před novináři.
A najednou totální výpadek, úplné okno jak po velkém flámu.
„To nevadí, můžete ještě jednou, máme čas, ten co měl přijít po Vás, tak se omluvil“.
Rejža měl výraz medvěda, totálně mu chyběla mimika obličeje a vypadal naprosto neutrálně.
Druhý pokus nebyl o mnoho lepší, ba co hůř, začal jsem koktat a připadal jsem si jako dement.
Dostal jsem i třetí pokus, ale dopadlo to vždycky stejně.
„No, tak my se Vám ozveme“ pravil rejža a něco si zapsal do poznámkového bloku.
Určitě u mého jména poznámku "už nikdy!"
Pokynul asistentce aby mě doprovodila přes složitý labyrint chodeb do přízemí budovy.
Najednou jsem pocítil obrovskou úlevu.
Napětí bylo najednou pryč a vsadím se, že teď bych ten text dal bez jediné chybičky.
Ani jsem toho dlouho nelitoval.
I negativní zkušenost je k něčemu dobrá.
Člověk si najednou uvědomí, jak je zranitelný a jak snadno a rychle spadne z výšin oběma nohama zpátky na zem.
Ale nesmí se to stávat příliš často, jinak ztratí sebevědomí.
Někteří lidé nesnesou pocit, že by se mohli dostat někam dolů.
Někdy je to velmi těžké přijmout, zejména pokud má člověk za dlouhá léta vybudovanou pozici a dobré zaměstnání s dobrým platem.
Ideální je naučit se s pokorou přijímat prohru.
V mém případě ale už opravdu o nic nejde.
Nepotřebuju dělat kariéru, mám dva dospělé syny s tituly a dobrým platem, mám dostavěný dům a jsem v předdůchodu.
Dokonce jsme před pár lety se ženou předčasně splatili poslední úvěr.
Celkem šest mega ztracených v betonu a moři potu.
Dnes za ty peníze v Praze nekoupíte ani garsonku s plochou 50 metrů.
Mladší syn chtěl taky stavět a aby měl čím ručit na úvěr, tak náš dům musel být oddlužený a zapsaný na katastru na mně a manželku.
Ale patří ke ztracené generaci, která teď bude vyžírat průšvihy všech předchozích vlád.
Ani pozice produktového manažera s nadstandardním platem u firmy PBS, která teď vyrábí motory do dronů a jede naplno, tak mu nepomohla k získání potřebného úvěru.
Maximálně necelé 3 mega.
To je vážně směšné. Za to v Praze nekoupíte ani nezasíťovaný pozemek.
Paradoxně dnes je výhodnější platit vysoký nájem, než splácet hypotéku.
Starší syn je na tom o poznání lépe.
Jako promovaný chemik s červeným diplomem se po několika předchozích zaměstnáních ve farmaceutických firmách nakonec chytil v Německu.
Přes agenturu, která si podle smlouvy nechávala skoro půlku vydělaných peněz. Po dobu jednoho roku.
Ale Němci si uvědomili obrovský potenciál českých mozků a tak synáčkovi nabídli lepší platové podmínky a vykoupení z otrokářské agentury.
Vydržel v Konstanzu rok a půl, než se objevila ještě lepší nabídka ve Švýcarské Basileji.
Napoprvé mu to nevyšlo kvůli jeho němčině, Švýcaři jsou dost nároční na správnou výslovnost.
Ale za rok a půl se mu podařilo němčinu vypilovat téměř k dokonalosti.
Dokonce ho už prosili, aby nastoupil co nejdříve.
Ještě nabídli o 50% větší plat než Němci.
Říká se že je dnešní generace ztracená. Už jen dobrých pracovních možností je málo.
Chybí lékaři, psychologové, zdravotní sestry, chybí řemeslníci.
Možná si někdo položí otazku, jak je možné že pracovní místa nejsou obsazená, když vysokou školu chce dnes dělat skoro každý.
Kdo má peníze nebo bohaté rodiče, tak titul na soukromých školách získá.
I ten, kdo skončil třeba na učňáku s maturitou nebo prolezl střední školu s odřenýma ušima.
Ale to pořád nedává odpověď na to, proč nejsou některé pozice obsazené.
Odpověď je jednoduchá.
Jsou to pochopitelně peníze. Vidím to u mého staršího syna.
Kdo by chtěl dělat odbornou práci za poloviční plat nebo dokonce třetinový v Čechách, když něco umí a tady není práce patřičně ohodnocená?
Proto utíkají mladí lékaři a zdravotní sestry do Německa, kde začínají na dvojnásobku českého platu.
A ani není divu, že velká spousta se jich už domů nechce vrátit.
Manželka pracuje jako staniční sestra na interně v Thomayerově nemocnici.
Neustále musela řešit personální problémy u nich na oddělení.
Mladí lékaři už nechtějí za almužnu dělat.
A taky nechtějí sloužit pohotovosti.
Chtějí si užívat života a mít více času.
Chtějí cestovat a dělat kariéru.
Protože přistoupit na takové pracovní podmínky znamená na věky se zahrabat a bez vidiny světlých zítřků.
Zůstávají jen ti co mají rodinu nebo to mají za pár let do důchodu.
Problém je i s personálem který pak přichází z Kazachstánu, Ukrajiny nebo třeba z Angoly.
Někdy je třeba ale tuto pomoc odmítnout.
Někdy sestry z Indie, Angoly, Kazachstánu nebo i jiných zemí nerozumí základním pokynům a to je velký problém.
Lidské zdraví má ale větší hodnotu než sestra, která nerozumí tomu co se po ní chce.
Lékaři jsou na tom kvůli jazykové vybavenosti o něco lépe, ale angličtina zase pro změnu není doménou českých sester.
A tak jazykové bariéry přetrvávají.
Dnešní žáci základních škol a studenti na středních školách mají větší šance než my dříve narození, kteří se museli učit ruštinu a která nám byla na tak akorát na dvě věci.
Životní úroveň stále stoupá výš a výš.
Alespoň takhle nám to vštěpovala do hlavy předchozí vláda.
Životní úroveň už je dneska na takové výši, že na ní většina obyčejných lidí nedosáhne.
Občas je zapotřebí se nad spoustou problémů vážně zamyslet.
Já to občas dělám i když mě někdy bolí hlava nebo trápí emoce.
Protože já jsem realista a taky filozof..
