Článek
Filozofie vždycky byla mým nejoblíbenějším předmětem.
I dnes jsem byl po letech opět postaven před volbu, jaký obor na vysoké škole na jaře zvolit.
Už na přelomu milénia na večerní průmyslovce marketingu a managementu v oboru elektrotechnika jsem se stal oblíbencem profesorky společenských věd paní Kostelkové, kterou jsme měli na hodinách filozofie.
Byla manželkou známého českého herce Lubomíra Kostelky.
I přes velký věkový rozdíl jsem se stal jejím oblíbeným studentem a jednoho dne jsem dostal nabídku na opravu starožitného lustru ještě z doby císaře pána u ní doma.
Pochopitelně za velkého pobavení svých stejně starých spolužáků, kteří si nenechali vymluvit že se skutečně jednalo jen o nezištnou výpomoc a odbornou práci.
Ona totiž paní profesorka byla šik žena s jiskrou v oku a její vystupování z ní dělalo opravdovou dámu.
Budiž jim země oběma lehká.
Ale letos to bude již 25 let od mé maturity.
S vysvědčením, za které by se nemusel stydět ani šprt.
Večerní studium po náročné práci v energetice, přísnou manželkou a naprosto šílenými dětmi.
V té době mi bylo 38 let.
Vysoká škola byla po maturitě moje jasná volba, ale dostal jsem od své ženy taky jasné ultimátum.
Moji kluci akorát přicházeli do puberty a já jsem zrovna v té době začínal stavět svůj vysněný rodinný dům.
Ne jako dnes když jsou peníze, ale v té době bez peněz a hezky svépomocí.
Už v roce 2000 kdy jsem stavební povolení získal a navíc rok před maturitou, tak to byl obrovský zápřah.
Musel jsem tu trochu svého času rozdělit mezi rodinu, školu a stavbu domu.
Navíc se přidávaly i občasné zdravotní problémy.
Ultimátum mé ženy znělo: "buďto škola, nebo dům! “
Tehdy jsme bydleli v Krči v rohovém domě, přímo u jedné z nejrušnějších křižovatek v Praze, ani ne 20 metrů od věžákové budovy Armabetonu na ulici Antala Staška a ulice Na strži.
Celý byt měl plochu pohopouhých 42 metrů a ložnice byla společná.
Měla plochu jen 11 metrů a děti spaly na palandě nad naší dvoupostelí.
Jakýkoliv pohyb dole způsoboval kymácení palandy nahoře.
Stačilo se jen dole otočit ze strany na stranu a děti se kymácely jak na lodním stěžni.
Pochopitelně na nějaké důvěrnosti jsme mohli se ženou rovnou zapomenout, to by pak děti byly rozházené po celé ložnici a možná i se zlámanými končetinami.
Neustálé utírání černého prachu mezi dvěma špaletovými okny každý měsíc a úžasná novinka na semaforu pro chodce přímo 4 metry pod našimi okny urychlilo mé rozhodnutí.
Tou novinkou bylo dost hlasitě klapající relátko pro slepce, které pokaždé měnilo svůj rytmus se změnou barvy na přechodu.
V letních měsících byl náš duševní stav vážně ohrožen a u mě se dokonce objevil syndrom počínajícího šílenství.
Celý náš byt byl orientovaný na jih a bez otevřeného okna hrozilo udušení a přehřátí všech členů mé rodiny.
Větší dům byl jasnou volbou.
Velký pozemek s plochou 1200 metrů jsem dostal ve 20 letech od rodičů v Hlubočepích, v místě dnešního barrandovského sídliště a jen asi 100 metrů od jejich domu.
Stačilo popojít 200 metrů a objevilo se neskutečně fascinující panoráma Prokopského údolí, na místa kde se kdysi natáčel slavný film"Limonadový Joe".
„Jo, bejvávalo“.
Dnes už musím popojít mnohem dál a minout mnoho paneláků které tu za ta léta vyrostly.
Taky tu už jezdí tramvaj a protáhli jí až k sousední Holyni.
Ve svém vysněném domě už bydlíme od roku 2005, tehdy to byla hrubá stavba bez fasády, schodiště, bez vnitřních dveří ale ve svém.
Můj 70% podíl fyzické práce se na mě pochopitelně podepsal.
V roce 2010 se konečně kolaudovalo a mé prvopočáteční nadšení z budování příbytku vystřídala nudná a každodenní stereotypní povinnost.
Dům už je hotový, ale na pozemku je stále co dělat.
Loni prohloubení studny ze 6 na 9 metrů, výkop kruhového bazénu a taky montáž zahradního domku o ploše 12 m na nářadí a zahradnické potřeby.
A taky stání pro moje auto.
Moje dvougaráž už dávno není nafukovací a další stroje jako auto jé ženy, moje čtyřkolka, synova silniční litrová mašina i jeho menší skůtr na jízdy po ucpané Praze totálně vyplnily celý prostor.
Práce v rodinném domě nikdy nekončí.
Doděláte jednu práci a objeví se další.
Někdy se objeví i nečekaná řetězová reakce.
Na letošní Štědrý den manželka dělala rybu. Nic neobvyklého, řekněte si.
"Už to zase neodtéká, koukej s tím něco udělat!"zařvala na mě z kuchyně.
Ultimativní rozhodnutí mé ženy, které vylučovalo jakoukoliv další diskusi.
Špatně odtékající odpad pod dřezem v kuchyni byl dlouhodobější problém.
Stačilo pořádně zatřást bílou flexibilní odpadní trubkou z měkkého plastu a nánosy tuku a usazenin se daly do pohybu.
Řekl jsem rázně „Ne, udělám to zítra!“.
Na Štědrý den by se rozhodně kromě vaření jiné práce neměly dělat.
Další ultimátum přišlo o několik vteřin později.
„Když to nevyčistíš, tak si tu rybu udělej sám!“
Naučeným grifem pouštím pákovou baterií do dřezu teplou vodu a třesu odpadní trubkou jako o život.
Je slyšet zvuk odtékající vody a taky je najednou všude vlhko a mokro.
Voda se rozlévá po celé podlaze v kuchyni.
Manželka na mě hledí s vytřeštěnýma očima a má výraz tropického šílence.
„Že si se na to nevys..!“ „Zrovna dneska!“
I o mě se pokouší amok.
Rychle přijíždím očima háky na kterých jsou zavěšené nože, palička, vidlice na maso a velké naběračky.
Naštěstí už je žena zticha.
Statisticky je kuchyně nejnebezpečnější místo pro manželské hádky.
Mlčky beru do ruky hadr, kyblík a dávám se do úklidu.
Zajedu pro novou trubku, mají dnes v Horbachu otevřeno, ale jen do 12 hodin.
Ještě zavřu roháček aby někdo omylem nepustil baterií do dřezu vodu.
Snažím se otočit malý kohoutek pod dřezem a zavřít vodu.
Nejde to, kohoutek je zarostlý vápencem a tak beru do ruky kleště.
Vyvíjím trochu síly a najednou se všude objevuje vodní tříšť.
Mám mokrý obličej a najednou je zase všude plno vody.
Zavírám vodu pro celý dům a za hrozivého klení sedám do auta.
Naštěstí ten den všechno dobře dopadlo.
Podobné práce jako ty na Štědrý den jsem už dělal snad stokrát.
V roce 2000 jsem kromě elektrotechniky neuměl vůbec nic.
V průběhu let jsem se naučil všechny stavební profese.
Jednoduše proto, že bych ani všechny řemeslníky nezaplatil.
Dnes se učím znova.
Můj život se na podzim úplně změnil.
Nechci rozebírat kdo a co to způsobilo, nevím to ani já sám.
Změnil jsem svůj pohled na svůj dosavadní život.
Dělám teď věci které jsem nikdy nedělal a měním svou celkovou image v duchovní i fyzické oblasti.
Nosím guru melír a v uchu pecku, malý stříbrný pentagram, který výmluvně charakterizuje můj filozofický pohled na svět.
Oheň, země, voda, vzduch a éter.
Symboly mezi kterými se pohybuji a které ovlivňují můj život.
Podvědomě cítím že příští rok bude rokem velkých změn.
Zejména těch v duševní oblasti.
Říká se, že by člověk ještě než opustí tento svět, měl vědět proč žil.
Já si ale zatím dřevěné pyžamo nechystám.
Nemám totiž ještě všechny své odpovědi.
Být filozofem se teprve učím.
