Článek
Když se dobrý úmysl změní v politický dopravní kolaps
Liberální demokracie vznikla jako brilantní odpověď na tyranii. Měla nás chránit před tím, aby nám někdo uhnízděný na vrcholu moci neřídil životy jako cirkusový principál. Jenže někde cestou jsme tenhle elegantní mechanismus začali přetěžovat, jako když si na elektrokoloběžku naložíte lednici.
Ať už tomu říkáme sociální stát, přerozdělování nebo „pojďme být všichni šťastní“, výsledek je podobný: systém drkotá, píská a hlavně, není stavěný na to, aby unášel všechna přání lidí, kteří se „necítí dobře“. Demokracie není kouzelník z Alenky v říši divů. Je to spíš účetní. A účetní se neptá, jaké máte sny, ale co máte na účtu.
Když jsme vyměnili fakta za pocity, pravdu za poštu Google Forms
V určitém okamžiku se stalo něco zvláštního. Začali jsme víc věřit tomu, co nám říká žaludek, než tomu, co říká fyzika, historie či logika. Diskuse se změnila v terapeutické skupiny, kde vítězí ten, kdo se nejvíc cítí ukřivděně.
Odborníci? Nuda. Fakta? Moc dlouhé. Studie? Kdo by to četl. Zato slogan, který se vejde na plátěnou tašku, to je jiná liga.
A tak jsme místo řešení klimatické krize začali stavět protestní performativní pódia a volat po snižování uhlíkové stopy jako po univerzálním léku – jenže planeta nefunguje jako Instagramový hashtag. Ta stará dáma je mnohem tvrdší materiál.
Čím víc křičíme o rovnosti, tím méně ji máme
Někde se to zvrtlo. Ochrana menšin se změnila v trestání většiny. Rovnost příležitostí jsme zaměnili za rovnost výsledků. A právo být odlišný se změnilo v povinnost být identický.
Když se pak lidé ptají, proč demokracie slábne, odpověď je jednoduchá: protože jsme ji přesvědčili, že pravda je diktatura, že fakta jsou urážka a že každý pocit si zaslouží právní normu.
Demokracie se přitom nikdy neměla stát emocionálním kasinem, kde vyhrává ten, kdo nejvíc tne do duševních ran. Měla být místem, kde se přeme s elegancí, argumenty a určitou noblesou. Jenže noblesa zmizela z veřejného prostoru přibližně ve stejné době jako telefonní budky.
A co na to stará dobrá lidská zkušenost, která už viděla ledacos?
Na dnešní chaos nemáme jednoduchý manuál. Ale máme něco, co se z politiky vytratilo tak tiše, že si toho většina ani nevšimla: charakter.
Ne emoce, ne identitu, ne křiklavé nároky převlečené za morální právo.
Charakter.
Moudrost, trpělivost, schopnost rozlišovat důležité od hlučného a odvaha připustit si vlastní omyl. A hlavně pokora, ta stará, zaprášená vlastnost, která neuřve sociální sítě, ale zato drží společnost pohromadě.
Jenže přesně tyto kvalitní hlasy dnes téměř neslyšíme. Mluví totiž potichu, pomalu, rozvážně. Nepotřebují dramatické výkřiky, aby zakryly prázdnotu obsahu.
A tak se stalo, že veřejný prostor ovládli ti druzí: hystericky ječící lháři, populisté s hlasivkami jako amplióny a lidé, kteří považují decibely za argument.
Demokracie přitom nežije z hluku, ale z rozumného úsudku. Pokud nechceme, aby se nám rozpadla pod rukama, musíme se naučit znovu naslouchat tichým hlasům, které znějí možná nenápadně, ale zato pravdivě, věcně a bez potřeby manipulovat. Možná je čas obrátit pozornost k těm, kteří mluví méně, ale myslí více. Protože budoucnost svobody nebude patřit těm, kdo nejvíc křičí, ale těm, kdo dokážou udržet pevnou ruku na kormidlu i ve chvíli, kdy se celá loď třese.
Demokracie nerozvrací svět my rozvracíme demokracii
Soumrak demokracie není osud. Je to důsledek. A důsledky lze měnit, ale jen pokud chceme.
Ne tím, že budeme psát další hesla na kartony nebo se vztekat na sociálních sítích. Ale tím, že si připustíme jednoduchý fakt:
svoboda je pracná a zodpovědná věc.
Kdo tohle nechce, dostane místo ní režim, který za něj všechno vyřeší. I to, co nechce.
A pokud je to příliš filozofické, pak jedno malé praktické doporučení:
až příště budete volit, ptejte se ne „kdo mluví za mě“, ale „kdo má moudrost mluvit za nás všechny“.
