Žijeme v simulaci? Možná je to ta nejméně důležitá otázka

Otázka, zda žijeme v počítačové simulaci, zní jako intelektuální hra pro dlouhé večery nebo jako téma z katalogu sci-fi konvencí. Přesto ji filozof Nick Bostrom dostává už více než dvacet let znovu a znovu. Ne proto, že by nabízel definitivní odpověď, ale proto, že položil nepohodlnou otázku ve chvíli, kdy se svět začal měnit rychleji, než si stačíme uvědomit.

Když v roce 2003 publikoval esej o možnosti, že naše životy probíhají v jakési hyperrealistické simulaci, nešlo o provokaci ani o víru v Matrix. Šlo o chladnou logiku pravděpodobnosti. Pokud technologický vývoj bude pokračovat, pokud civilizace dosáhnou schopnosti vytvářet realistické simulace vědomých bytostí a pokud k tomu budou mít důvod, pak je statisticky pravděpodobné, že většina vědomých zkušeností vzniká v simulacích, nikoli v původní „základní“ realitě. Zda do této většiny patříme i my, o tom už Bostrom nikdy nechtěl spekulovat.

Dnes se ale ukazuje, že samotná otázka simulace je možná jen vedlejší efekt něčeho podstatnějšího. Nejde ani tak o to, zda je svět skutečný, ale o to, co se stane, až ho dokážeme vytvářet.

Technologický vývoj dal Bostromově hypotéze nový kontext. Výpočetní výkon roste, umělá inteligence proniká do oblastí, které jsme ještě nedávno považovali za výsostně lidské, a digitální světy se stávají stále přesvědčivějšími. Zatím neumíme simulovat celé vědomí, ale poprvé v dějinách už to nepůsobí jako absurdní myšlenka. A právě tady se Bostromův zájem přesunul, od otázky „kde žijeme“ k otázce „kam směřujeme“.

Jeho varování před superinteligentní umělou inteligencí nejsou postavena na strachu ze zlých strojů. Jsou postavena na banálním, a o to děsivějším předpokladu: že systém, který bude chytřejší než my, nebude sdílet naše hodnoty jen proto, že jsme to tak zamýšleli. Nezáleží na tom, zda bude „hodný“ nebo „zlý“. Stačí, že bude efektivní.

V této perspektivě začíná dávat smysl i Bostromovo dlouhodobé spojení s transhumanismem, tedy myšlenkovým směrem, který tvrdí, že současná podoba člověka není konečná. Technologie podle něj mohou zásadně rozšířit naše fyzické i mentální schopnosti. Pro jedny je to emancipující vize, pro druhé návrat k nebezpečným fantaziím o vylepšování lidského druhu.

Kritici mají pádné argumenty. Technologie zřídkakdy přicházejí rovnoměrně. Pokud si „lepší“ paměť, delší život nebo vyšší inteligenci budou moci dovolit jen někteří, otevře se propast, kterou nepůjde překlenout sociální politikou ani dobrými úmysly. Historická zátěž pojmu transhumanismus, spojená s myšlenkami Juliana Huxleyho a jeho problematickými názory na společenskou „užitečnost“, tyto obavy jen posiluje.

Bostrom dnes působí méně jako prorok a více jako varovný hlas. Připomíná, že lidstvo má sklon řešit krátkodobé problémy a ignorovat ty dlouhodobé. Že technologický optimismus často předbíhá etickou a politickou reflexi. A že otázka simulace možná není výzvou k pochybnostem o realitě, ale testem naší schopnosti nést odpovědnost.

Možná tedy nežijeme v simulaci. A možná ano. Ale důležitější než odpověď je to, co tato otázka odhaluje: že jsme poprvé v historii v situaci, kdy dokážeme vytvářet světy, a přitom si nejsme jisti, zda rozumíme tomu vlastnímu.

A právě to je myšlenka, která by nás měla znepokojovat mnohem víc než představa, že někdo někde stiskl tlačítko ENTER.