Článek
Praha má, a vždycky měla, dvě podoby - civilní a slavnou. Věhlas města pochází už z 10. století, kdy na návrší nad levým břehem Vltavy byl založen Pražský hrad a nad pravým břehem, o nějaký ten kilometr dál proti proudu, slovutný Vyšehrad.
Pražskými obyvateli od nejstarších dob, byli Češi, Němci a Židé. Tak tomu bylo až do poloviny minulého století, kdy Židé buď odešli, nebo se zdánlivě ztratili mezi většinovým Čechy, a obyvatelé národnosti německé byli odsunuti, když politický pragmatismus vyhrál nad tisíciletou historií. Patrně v tom sehrály roli mocenské zájmy velké východní mocnosti. Ale vraťme se zpět do 10. století.
Ještě v 10. století vznikly a rozvíjely se Hradčany, Malá strana a Staré město. Vltavu překlenul Juditin most a z Hradu vládli Přemyslovci, nejprve knížata, později dědiční králové. Přemyslovci byli významným šlechtickým rodem až do začátku 14. století, kdy vymřeli po meči.
Pražský hrad byl nejen sídlem světské moci, ale i sídlem církevním. Ještě v 10. století zde byly budovány kostely, například rotunda Sv. Víta. Na Hradě bylo zřízeno biskupství, ženský klášter a ve 12. století opevněný knížecí palác.
Jeden z prvních Přemyslovců, kníže Václav, byl zavražděn svým bratrem a posléze se mu dostalo té cti, být prohlášen za svatého a stal se patronem země české. Sluší se poznamenat, že k vraždě došlo ve Staré Boleslavi, takže krví světce nebyla potřísněna pověst Pražského hradu.
V 14. století Přemyslovce na Pražském hradě vystřídali Lucemburkové. Byla to šťastná volba. Nejslavnější z Lucemburků, císař Karel IV. si natolik oblíbil Čechy, že k prospěchu města i země zde sídlil jeho honosný dvůr. Panovník významným způsobem přispěl k budování Prahy.
České biskupství bylo povýšeno na arcibiskupství, byla založena katedrála Sv. Víta, universita i Nové Město. Císař Karel IV. založením Karlova mostu nejen přispěl ke spojení měst na obou březích Vltavy, ale také umožnil moderním turistům velkolepý pohled od řeky na Hrad. Od té doby každý, kdo umí vidět a prožívat, může bez uzardění považovat Prahu za nejkrásnější město světa.
Také důkladná přestavba královského paláce na Pražském hradě je spojena se jménem císaře. Jeho zásluhy byly historiky po zásluze oceněny přízviskem Otec vlasti. Leč kolo dějin se točí dál a semele, nač si vzpomene. Vše, co Karel IV. povznesl ke hvězdám, jeho synové Václav a Zikmund pokazili. Na začátku 15. století se objevili husité, kteří pod záštitou náboženské reformace pálili, bořili, ničili. Od té doby mají Češi pověst kacířů.
Až ve druhé polovině 15. století, za vlády Jagellonců, pokračoval rozvoj Hradu. Staví se nádherný, monumentální, Vladislavský sál a díky tomu mají Češi důstojné místo pro volbu presidenta.
V 16. století strohou gotiku střídá renesance a Pražský hrad zažívá nebývalý rozkvět za vlády podivínského císaře Rudolfa II. Je zde opět císařský dvůr se vší parádou a okázalostí. Kvetou řemesla i obchod, na Hrad jsou zvány význačné osobnosti, alchymisté se zde pachtí za svými přízračnými cíli. Rudolfínské sbírky jsou pověstné po celé Evropě a kolem Hradu se staví šlechtické paláce, které jsou dodnes ozdobou města.
Leč Češi nejsou nikdy spokojeni, z nespokojenosti vypukne stavovské povstání, které skončí, na začátku 17. století nešťastnou bitvou na Bílé hoře. Z porážky se Praha po mocenské stránce už nikdy nevzpamatovala. Proběhla třicetiletá válka a zpustošená Praha se stala pouhou provinční metropolí. Čeští páni jsou popraveni na Staroměstském náměstí a jejich místo zaujme cizí katolická šlechta.
Do Prahy přichází baroko a znovu se staví nádherné paláce a církevní stavby. V Praze se mluví německy a dochází k násilné rekatolizaci. Jen na venkově chudina mluví česky a udržuje plamínek té řeči tak dlouho, než se jí opět ujmou pražští intelektuálové.
Čas znovu plyne, na konci 18. století ruší císař Josef II. nevolnictví a o několik let později svým výnosem spojuje dosud jednotlivá pražská města do jednoho správního celku.
V 19. století se prosazuje trochu dekadentní romantismus a spolu s ním i nové pojetí historických slohů, například česká renesance. Hnutí `Národ sobě`, buduje Národní divadlo a konečně se zbouraly i hradby, překážka dalšího rozvoje města. Bourají se i historické domy a jsou nahrazovány činžáky a jinými účelovými budovami, s fasádami často zdobenými dle návrhů významných umělců.
Často nespokojená Praha se v polovině 19. století opět radikalizuje a opět jsou radikálové poraženi. Posléze však průmyslová revoluce a české národní obrození, pod habsburskou nadvládou, Praze prospěje. Stane se městem plným šikovných průmyslníků, inovátorů, zlepšovatelů a vynálezců.
Ve 20. století Praha přežije dvě světové války a naše vyprávění o tomto pozoruhodném městě končí v šedesátých letech, kdy se Praha stává hlavním městem Československé socialistické republiky. Vzhledem k slavné historii je to dost málo. Leč Praha ještě dostane šanci, znovu se povznést ke hvězdám.
