Článek
Na úvod citát, pocházející od jistého ředitele cukrovaru: „Cukr je nejlepší sladidlo. Je lepší než sacharóza, glukóza i fruktóza.“
Přibližně do konce minulého tisíciletí panoval názor, že sladidla jsou dobrá jen pro diabetiky. Ale už v devadesátých letech minulého století byl v určitých kruzích i mezi zdravými lidmi populární levný sacharin a také dražší a chutnější aspartam.
Změna ve vnímání sladidel nastala po roce 2000. Z důvodu snížení spotřeby cukru, začalo sladidla používat čím dál více lidí. Po řadě testů byla určitá sladidla schválena příslušnými orgány jako bezpečná. Schválení podepsaly státní, respektive nadstátní instituce odpovědné za zdravé potraviny. Byly to zejména Federální úřad pro potraviny v USA, Evropský úřad pro bezpečnost potravin v EU a Expertní skupina pro doplňky stravy při Světové zdravotnické organizaci.
Zdálo by se, že je vše v pořádku, ale s rostoucí spotřebou sladidel začala kritika. Různé vědecké i pseudovědecké instituce v různých zemích a spotřebitelské organizace, začaly vyvolávat nejistoty ohledně bezpečnosti sladidel. Protože chyběly dostatečné důkazy o škodlivosti sladidel, prezentovala se alespoň podezření. A dařilo se. Když se dnes zeptáme deseti lidí, devět z nich vyjádří ke sladidlům nedůvěru. Navzdory tomu se sladidla rozšířila po celém vyspělém světě.
Sladidla chutnají jinak než cukr a sladidla jsou nebezpečná pro zdraví. S prvním tvrzením souhlasím, ale s druhým nikoliv.
Na chuť sladidel si lze bez problémů zvyknout, stačí jen chtít. Chuť totiž není žádná absolutní veličina, v čase se mění.
Lidé pečují o své zdraví, užívají léky, baští doplňky stravy, tam chemie nevadí. Konec konců všechny potraviny, sacharidy, bílkoviny, tuky, jsou svojí podstatou chemické látky. U sladidel ale z nějakých důvodů chemie vadí.
Například sladidlo stévie, není to umělé sladidlo, pochází z rostliny zvané Stévie sladká, a přesto je na to pohlíženo často s nedůvěrou. Možná je na vině ohromná sladivost sladidel. Pohled na malou tabletku, která sladí stejně jako velká kostka cukru vzbuzuje nedůvěru. Jak je to možné? Odkud pochází tak velká sladivost, není v tom něco nepřirozeného, nezdravého?
Aspartam sladí dvěstěkrát více než cukr, sacharin čtyřistakrát, a sukralóza, považme, dokonce šestsetkrát. Nejsou v tom nějaké čáry, zeptá se podezíravý spotřebitel.
Tohle si musíme srovnat sami se svým svědomím, se svou odvahou zkoušet nové produkty. Sladidla nás určitě nezabijí, na to jsou příliš malá, ale ptáme se, zda mohou ohrozit naše zdraví? Tak zní otázka.
Sladidla jsou vědci vesměs považována za bezpečná. To bylo potvrzeno stovkami vědeckých studií. Ale někteří výživoví odborníci sladidla prostě nenávidí a varují. Tak si řekněme pár informací, ať máme o čem přemýšlet.
Sacharin byl objeven už v devatenáctém století. To je dost dlouhá doba po kterou se používá. Jeho velkým příznivcem byl i jeden z amerických prezidentů, diabetik. Mimochodem sacharin je jen o pouhých několik desetiletí mladší než kostkový cukr.
Aspartam byl objeven v minulém století při syntéze dvou aminokyselin. Po krátký čas byl velmi populární, pak mu však někteří experti začali nasazovat psí hlavu. Přesto je stále rozšířen po celém světě, má příjemnou sladkou chuť.
Sukralóza se narodila v osmdesátých letech minulého století v Anglii. Je dokonce šest set krát sladší než cukr, takže jednu kostku cukru nahradí taková malá tabletka, ve které je pár miligramů sukralózy.
Stévie je sladidlo extrahované z rostliny s názvem Stévie sladká. Tato původně jihoamerická rostlina se postupně rozšiřuje do dalších zemí světa.
Sacharin, stévie i sukralóza se v těle nemetabolizují, jsou tedy nekalorické. Aspartam je sice kalorické sladidlo, ale protože je dvěstěkrát sladší než cukr, má při použití místo cukru dvěstěkrát méně kalorií.
A tak si drbeme hlavu. Sladit či nesladit sladidly? To Je oč tu běží.
