Článek
Po předchozích dílech (proč koncesionářský, proč 135 Kč, jak s digitalizací), věnovaných historii rozhlasového a televizního poplatku se jeho příběh zřejmě blíží ke svému konci. Neboť vláda poskládaná z výsledků loňských voleb a vedená hnutím ANO, ve svém programovém prohlášení oznámila: „Zrušíme poplatky za veřejnoprávní média, čímž snížíme zátěž pro občany a firmy.“
Druhá polovina této věty postrádá logiku. Tím, že se zruší tzv. koncesionářské poplatky, „zátěž pro občany a firmy“ se nijak nesníží, neboť když veřejnoprávní média nezafinancují občané, tak jejich provoz bude platit státní rozpočet z daní vybraných od občanů a firem. Ušetřit by se dalo jedině tehdy, kdyby se veřejnoprávní média zrušila nebo významným způsobem omezila.
Což vyvolává otázku, jaký motiv zrušení rozhlasového a televizního poplatku byl asi tím hlavním? Populistický? „Vaše peněženky ušetří.“ Nebo politický? „Chceme, aby veřejnoprávní média sloužila vládě. Kdo platí, ten rozhoduje.“ Názor Filipa Rožánka v Deníku N, zda politikům „nejde spíš o mstu než o reformu“, zatím ponechávám stranou, i když nemusí být daleko od pravdy.
Není pochyb, že nová koaliční vláda chce nasadit médiím veřejné služby - hlavně České televizi - opratě, kterými bude moci přes finance uplatňovat politiku cukru a biče. Nicméně podle posledních jednání koalice to vypadá tak, že hnacím motorem ženoucím vládu do zbrklých a chaotických kroků je motiv populismu, dnes a denně hlásající, jak vláda „maká pro lidi“, jak jim odebírá jedno břímě za druhým -platby za obnovitelné zdroje, snížené sociální odvody živnostníků, zjednodušený stavební zákon a teď také rozhlasový a televizní poplatek.
Spěch by byl oprávněný, kdyby koalice měla jasno o budoucnosti veřejnoprávního vysílání a měla připravené řešení, jež by nahradilo dosavadní - podle jejich názoru zastaralý a již nevyhovující - systém financování Českého rozhlasu a České televize. Z dosavadních vyjádření koaličních politiků je však zřejmé, že cosi chtějí za každou cenu zrušit, aniž by měli jasno, jak a čím to nahradit, a - což je nejhorší - aniž by byli schopni dohlédnout následků svých rozhodnutí. Tak vzniká situace, v níž se média veřejné služby v České republice - do té doby podle Evropské vysílací unie EBU výkladní skříň úspěšné transformace médií v postkomunistických zemích - nacházejí ve stavu vážného ohrožení.
K populistickému gestu zrušit poplatek přispěla svým způsobem také ne příliš dobře napsaná novela poplatkového zákona minulé vlády. Připomeňme si některá fakta. Vládní programové prohlášení předchozí koalice, si pod heslem „Svobodná a transparentní média veřejné služby“ uložila tři body:
- Zaměříme se na udržitelnost financování veřejnoprávních médií, což je základní podmínka jejich nezávislosti.
- Do systému volby Rady ČT a ČRo zapojíme Senát. Příslušné změny právních předpisů prosadíme během roku 2023.
- Hospodaření veřejnoprávních médií podrobíme kontrole Nejvyšším kontrolním úřadem, což posílí jejich transparentnost.
Druhý bod splnila vláda tzv. malou mediální novelou. Podle ní rady veřejnoprávních médií už nejmenuje výhradně Sněmovna, ale také Senát (v poměrech u ČT 12/6, u ČRo 6/3). Třetí bod ztroskotal na nezbytnosti měnit Ústavu, do čehož se nikomu moc nechtělo (nyní je to předmětem senátní iniciativy).
Slib zajistit udržitelnost financování veřejnoprávních médií se podařilo vládě splnit vloni v březnu tzv. velkou mediální novelou, o jejíž přijetí se strhla dlouhá bitva, která skočila po čtyřicetihodinové rozpravě, v níž Andrej Babiš promlouval téměř osm hodin: pět hodin v prvním čtení a necelé tři hodiny ve čtení druhém.
Zákon 119/2025 zvýšil televizní poplatek ze 135 Kč na 150 Kč a rozhlasový poplatek ze 45 Kč na 55 Kč. Vláda a poslanci tak splatili dlouholetý dluh médiím veřejné služby, kterým sedmnáct let jejich příjmy stagnovaly, zatímco ve stejné době se průměrná cenová hladina zvýšila o 77 procent a průměrná mzda narostla dvakrát (2008 - 22592 Kč, 2024 - 46 165 Kč).
Velká mediální novela nebyla jen o poplatku, přinesla řadu nových věcí. Například vznik memorand o veřejné službě dohodnutých mezi veřejnoprávními vysílateli a státem. Nebo povinnost veřejnoprávních provozovatelů žádat Rady o schválení nových služeb. Novela upřesnila některé nejasnosti a detaily kolem mediálních a hlavně dozorčích rad, určila nové limity obchodních sdělení, stanovila valorizaci poplatků v návaznosti na inflační vývoj a - kromě jiného - přikázala České televizi omezit sponzorské vzkazy na ČT1 na 50 hodin ročně.
Kámen úrazu velké mediální novely je podle mého názoru skryt v konstrukci a zdůvodnění poplatku vlastnictvím „zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci vysílání“, nyní rozšířeného i na mobily a počítače. Vládní legislativci nenašli odvahu opustit zastaralý model „koncesionářského“ poplatku zdůvodněný vlastnictvím přijímače a zvolili to nejpohodlnější řešení. Novela se jednoduše vrátila ke znění poplatkového zákona z roku 2005 - tj. vyškrtaly se změny přílepku z roku 2010 (viz závěr předchozí části). Kromě toho se do zákona nesystémově okopíroval německý zákon, jenž podnikům předpisuje platbu podle počtu zaměstnanců, a nikoli podle užívání přijímačů, jak to bylo dříve.
Vznikl tak klasický „kočkopes“, dvě zcela nekompatibilní definice jednoho poplatku. Zatímco pro domácnosti se poplatek platí za vlastnictví přijímacího zařízení, pro podniky novela zavádí paušální solidární platbu, víceméně opsanou z německého zákona. Právě způsob zpoplatnění právnických osob je slabinou nového zákona.
V Evropě dnes převažuje názor, že zastaralý model „koncesionářského“ poplatku je z hlediska selského rozumu neudržitelný a je třeba ho přeformátovat jak v legislativě, tak ve vědomí občanů. Absurditu zdůvodňování poplatku vlastnictvím přijímače řada zemí vyřešila tím, že ho zrušily, a převedly financování médií veřejné služby buď do státního rozpočtu (Nizozemsko 2000, Dánsko 2022, Norsko 2020, Francie 2022) nebo do formy daně, jejíž výnos spravují zvláštní fondy/nadace (Finsko 2013, Švédsko 2019), nebo do paušálního poplatku za domácnost tak, jak to v roce 2013 udělalo Německo (vysílací poplatek Rundfunkgebühr se změnil na Rundfunkbeitrag - příspěvek) a v roce 2019 Švýcarsko (poplatek za přijímač Empfanggebühr se změnil na Medienabgabe - mediální dávku).
A především - občanům se tak dalo najevo, že ať už je to příspěvek, poplatek, dávka nebo zvláštní daň, nevztahuje se k vlastnictví přijímače ani k četnosti sledování veřejnoprávních médií, ale k podpoře institucí důležitých pro fungování státu, které jsou schopny poskytovat široké veřejnosti - tedy ne jenom státu, vládě, nebo politikům - služby, jež komerční vysílatelé objektivně nemohou nabídnout. (Přehled o situaci v Evropě lze získat ze starších materiálů Parlamentního institutu, materiálů EBU nebo z nedávné studie multimediálního projektu Datarun Michala Půra, který citoval Andrej Babiš ve Sněmovně.)
Nedomnívám se, že zrušením poplatku, jemuž se říká koncesionářský, případně jeho navázání na nějakou speciální daň a přes státní rozpočet, zahyne v Česku demokracie. Vždy bude záležet na způsobu, jakým se tak učiní, a jaké budou pojistky, aby uvedená rozpočtová kapitola se nestala nástrojem stranickopolitických zájmů ohrožujících nezávislost médií. Kdyby se na základě politických dohod a s využitím institucionálních pojistek (fondy, nadace, nezávislá odborná grémia) podařilo vytvořit systém, který by garantoval stabilní financování médií veřejné služby ze státního rozpočtu, zrušení poplatku v současné podobě nemusí být žádnou tragédií, jak by se mohlo podle četných petic a protestů zdát.
Jenomže žijeme nikoli ve světě, kde vítězí racionalita, znalost, argumenty. Máme tu tvrdou politickou realitu reprezentovanou politiky současné vládní koalice, jejichž nepřátelské postoje vůči vysílání veřejnoprávních médií jsou dostatečně známé, a kteří ho vnímají jen z perspektivy zpravodajství a několika publicistických pořadů. Vůbec netuší, jak široký je rozsah jejich služeb obsluhujících nejen většinové publikum, jemuž vycházejí vstříc komerční vysílatelé.
Občas mám pokušení zeptat se kritiků zpochybňujících existenci veřejnoprávních médií, zda si je někdy naladili v jiných než večerních časech, zda si udělali čas, aby zhlédli alespoň kus vysílání dětského nebo artového kanálu v ČT a zabrousili na jinou rozhlasovou stanici než Radiožurnál nebo ČRo Plus. Kdyby tak učinili, snad by pochopili, jak široké je spektrum vysílaných pořadů, které se možná nemusí líbit každému a nemusejí mít masovou sledovanost, ale které „obsluhují“ část publika zanedbávanou a přehlíženou komerčními stanicemi. Nehledě na to, že z hlediska péče o rozsáhlé archivy (což také něco stojí) jsou Český rozhlas a Česká televize kulturními institucemi, které posilují národní identitu, a bez nichž se žádný národ neobejde.
Přestože jsem nad poplatkem už udělal kříž a nelíbi se mi jeho legislativní zdůvodnění, četná vyjádření a názory politiků, kteří by měli mít konečné slovo při jejich reformě, mě dnes staví na stranu těch, co chtějí nechat rozhlasový a televizní poplatek v současné podobě. Nejen proto, že přechod na nový systém vyžaduje určitou obezřetnost - ve výše jmenovaných evropských zemích debata a analýza trvala až dva roky, u nás se buď spěchá nebo váhá -, ale také, že poplatek i v současné podobě zatím funguje.
Podle výročních zpráv z roku 2024 Český rozhlas evidoval 3 778 050 a Česká televize 3 558 000 poplatníků včetně právnických osob. Velká mediální novela zvýšila tento počet u rozhlasu o čtvrt milionu a u televize nejméně o 160 tisíc nových plátců. Ze čtyř a půl milionu domácností zhruba tři a půl milionu platí. Tuto stabilitu podporují platby přes SIPO, které používá stále dva a půl milionu domácností; navýšení poplatku se jim promítlo do plateb automaticky.
V Česku tak vznikla zajímavá situace. Chyběla tu politická odvaha, aby - podobně jako v Německu - se natvrdo řeklo: budou platit všichni, bude platit každá domácnost, je to solidární daň na veřejnou službu. Místo toho se zvolilo zpoplatnění mobilů, které má téměř každá domácnost. Tváříme se, že platíme za vlastnictví přijímače, mobilu, iPadu, počítače, ale výsledek je podobný jako uvedený paušál na domácnost v Německu. Zatím!
Ale co když přijde námitka - vždyť já na ten mobil přijímám nejen Českou televizi, nejen Český rozhlas?
x x x
placený zdroj: Změna financování veřejnoprávních médií vypadá spíš jako msta než reforma https://denikn.cz/1970003/zmena-financovani-verejnopravnich-medii-vypada-spis-jako-msta-nez-reforma/
Další texty na téma poplatek:
6.10.2022 Zpráva o stavu tzv. koncesionářských poplatků - seminář PSP „Definice poplatníka“
5.10.2022 Filip Rožánek: Poplatky a poplatníci v Evropě
5. 10. 2022 Milan Šmíd: Několik poznámek k historii domácího poplatku
20.6. 2022 Tyčinka Margot a Četnické humoresky
12. 3. 2018 Poučení ze Švýcarska
18.2. 2018 Švýcaři budou hlasovat o poplatku
10. 4. 2016 Příspěvek na vysílání - věc politická (v Německu)
10. 2. 2014 Kdy přestane být poplatek "koncesionářský"?
18. 7. 2012 Za média efektivnější… a centralizovanější? (k iniciativě usilující o zrušení poplatku)
13. 3. 2008 Odehnat politiky od televize, dá se to vůbec? (rušení poplatku v Polsku)
19. 12. 2003 Variace na téma poplatek Pohledy do Francie, Británie a Německa
5. 11 2003 Koncesionářský poplatek v rukou poslanců - týdeník Ekonom
2. 4. 2002 Koncesionářský poplatek má problémy</A> (Tematická strana v HN ze dne 19.3.2002)
