Článek
Čtenář, který sleduje toto historického ohlédnutí za tzv. koncesionářským poplatkem, právem očekává odpověď na závěrečnou otázku předešlého dílu: Jak došlo k tomu, že reklama z České televize v roce 2008 nezmizela? Vždyť zákon 348/2005 v původním znění to České televizi přikazoval.
Vysvětlení se nabízí v obdobě starozákonního přísloví o člověku, který míní, ale pánbůh mění: „zákon míní, ale potřeby digitalizace a poslanci mění.“ Přechod televizního terestrického vysílání z analogu na digitál byl složitým procesem, trvajícím několik let, při němž všechny domácnosti musely upravit nebo vyměnit své přijímače a především - musely se postupně reorganizovat vysílací sítě, dočasně souběžně vysílat analog a digitál, což mělo dopad na zvýšené náklady telekomunikačních firem i televizních stanic.
Nezávidím žádnému studentu práv, který si vybere jako téma diplomové práce mediální legislativu let 2005-2012, neboť přijaté právní předpisy týkající se digitalizace televizního vysílání představují množinu nepřehledných textů obsahujících změť pokynů a dočasných opatření, v nichž je dnes - s odstupem času - obtížné se vyznat.
Patřil mezi ně také zákon 304/2007 Sb. „kterým se mění některé zákony v souvislosti s dokončením přechodu zemského analogového televizního vysílání na zemské digitální televizní vysílání.“ Ten znovu povolil České televizi vysílat reklamu i po roce 2008, i když jenom dočasně až do data ukončení přechodu z analogu na digitál. Zákon však ČT zároveň přikázal, jak s neočekávanými výnosy z reklamního vysílání musí do data ukončení přechodu nakládat. ČT musela každý měsíc přispívat milionovou částkou na zvláštní účet Českého telekomunikačního úřadu „pro rozvoj zemského digitálního televizního vysílání.“ Kromě toho zákon ČT určil, aby z výnosu dočasně povolených reklam platila měsíčně 12,5 milionu Kč Státnímu fondu ČR pro podporu a rozvoj české kinematografie. Zbytek výnosu se měl ukládat do digitalizačního fondu České televize, z něhož se mohlo čerpat jen pro účely digitalizace.
Jak se blížilo vypnutí analogového vysílání, někteří zástupci české kulturní obce s obavami očekávali datum, kdy přestanou z České televize přitékat miliony do jednoho ze dvou chřadnoucích kulturních fondů Ministerstva kultury - Státního fondu kinematografie (tím druhým je Státní fond kultury).
Byl to senátor Tomáš Töpfer, který - obrazně řečeno - hodil vidle do systémově čistého řešení, na němž před šesti lety participovala jeho herecká kolegyně Taťana Fischerová: z veřejných peněz veřejná služba bez reklam. Česká kulturní obec už delší dobu pošilhávala po Francii a po jejím financováním kulturních fondů a aktivit ze zisků televizních stanic. Kdysi se o něco podobného pokusil Pavel Dostál, ale jeho snažení ztroskotalo na prezidentském vetu a síle lobbyistů televizí Nova a Prima.
Blížící se 11. listopad 2011, což bylo oficiální datum ukončení přechodu na digitální televizní vysílání, inspiroval skupinu senátorů, aby do senátního návrhu zákona 302/2011, jenž prosadil dvouprocentní „poplatek z vysílání reklamy“ soukromých televizních stanic, přidal také novely zákonů o České televizi, o poplatcích včetně novely vysílacího zákona.
Aby kultura nepřišla o peníze, Töpferovy novely vrátily reklamu do České televize, i když jen na programech ČT2 a ČT Sport a jen půl procenta denního vysílacího času. Teleshopping sice zmizel, ale zůstaly sponzorské vzkazy. Protože „poplatek z vysílání reklamy“ od komerčních televizí (o rok později zakomponovaný do zákona o audiovizi) zajišťoval dostatek prostředků pro fond kinematografie (dnes Státní fond audiovize), České televizi se přikázalo, aby veškerý výnos z reklam a třetinu ze sponzoringu posílala do Fondu kultury. Média oslavovala Töpferovu iniciativu jako hrdinský čin, přestože pohřbila jedno z mála koncepčních řešení české mediální legislativy.
Vraťme se však k poplatku. Připomeňme si data - od ledna 2006 100 Kč, od ledna 2007 120 Kč, od ledna 2008 135 Kč. Zvýšení poplatku se nemohlo neprojevit na stavu Fondu televizních poplatků, na nějž Česká televize od roku 2004 ukládala vybrané peníze, aby z nich financovala různorodý a komplikovaný televizní provoz, který se jen obtížně dá sešněrovat do pevných rozpočtových položek. Zůstatek fondu, který na konci roku 2005 vykazoval 1,4 miliardy Kč, se během pěti let vyšplhal na 5 miliard Kč.
Fond televizních poplatků, který někteří účtaři dodnes pokládají za cosi nestandardního, založil a vytvořil v roce 2004 ekonomický náměstek ředitele ČT Jiřího Janečka František Lambert. Ano, ten Lambert, který sice zkonsolidoval rozhašené finance ČT po televizní krizi a umožnil vznik dvou nových programů - ČT24, ČT Sport, ale se svými ambicemi to trochu přehnal. Když se rozhodl řídit nejen finance, ale i program, lidé zájmově napojení na program ČT ho v roce 2007 mediálně „odstřelili“ kvůli jeho utajenému členství v Lidových milicích.
Zvýšení televizního poplatku kompenzující odebrání reklamy České televizi před dvaceti lety vytvořilo ve Fondu televizních poplatků finanční rezervu, z níž se v dalších letech mohlo čerpat, a také se čerpalo. Za posledních dvacet let výroční zprávy každý rok opakovaně konstatovaly, že výsledek hospodaření České televize je nulový, protože náklady se vždy rovnaly výnosům, doplněným v případě nouze čerpáním rezervy z Fondu televizních poplatků. O tom blíže v dalším pokračování.
Souběžně s tím, jak klesala hodnota vybraných poplatků, zesiloval tlak na neplatiče. Obě média veřejné služby doplňovala své evidence poplatníků na základě dat od distributorů elektřiny, získaných na základě zákona 348/2005. V pravidelných kampaních je oslovovala, i když následná písemná prohlášení, že nevlastní přijímače, se dala jen těžko zkontrolovat. Nicméně hrozba pokuty, pokud by se ukázalo, že to není pravda, do jisté míry fungovala.
V době, kdy „zařízením technicky způsobilým k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání“ se staly počítače napojené na internet (program ČT24 na webu od roku 2005) a později také chytré telefony (od roku 2007) a iPady (od roku 2010), obě média veřejné služby zvažovala, zda neprosadit platby i za tato zařízení. Veřejná debata proběhla v roce 2008, když Český rozhlas zahrnul do povinnosti poplatku i počítače a set-top boxy digitální televize. Na rozdíl od Českého rozhlasu, Česká televize o zpoplatnění počítačů uvažovala, ale s tímto požadavkem potenciální poplatníky neoslovila.
Debatu ukončil přílepek k novému zákonu 132/2010 „o audiovizuálních mediálních službách na vyžádání,“ který v zákonu o poplatcích jednak nahradil slova „bez ohledu na způsob příjmu“ širokou formulací „je-li šířeno prostřednictvím zemských rádiových vysílacích zařízení využívajících rádiové kmitočty vyhrazené pro šíření a přenos rozhlasového nebo televizního vysílání, družic nebo kabelových systémů“. Kromě toho vyřadil z povinnosti platit poplatek za počítače, mobily, iPady složitým odkazem na zákon o vysílání a jeho definici „zvláštní přenosový systém.“
Doslovná citace změny poplatkového zákona:
§2 (4) Rozhlasovému nebo televiznímu poplatku nepodléhají
„d) zařízení technicky způsobilá k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového nebo televizního vysílání pouze v případě, je-li šířeno prostřednictvím přenosového systému uvedeného v § 12 odst. 3 písm. c) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů.“.
Pamatujme si tuto formulaci, neboť po patnácti letech se opět dostane do hry. O tom však až v dalším pokračování.
