Článek
Zatímco předešlý díl poplatkového vádemékum se zabýval prehistorií poplatku, tato část nás přiblíží k současnosti.
Psal se rok 2003. Rozhlasový a televizní poplatek byl stále na výši, jakou se v roce 1997 podařilo Ivo Mathému (ČT) a Vlastimilu Ježkovi (ČRo) na Klausově vládě krátce po tzv. sarajevským atentátu vydobýt (vyprosit?): 37 Kč za rozhlas, 75 Kč za televizi. Průměrná mzda se za těch šest let zvýšila o padesát procent, spotřebitelské ceny vzrostly o čtvrtinu. Hodnota vybraného poplatku poklesla. Když v roce 2002 Vladimír Špidla převzal od Miloše Zemana kormidlo ČSSD i vládu, jeho koalice s lidovci a s Unií Svobody slibovala „zachovat veřejnoprávnost“ a „prosazovat naplnění všech zákonných ustanovení směřujících k vymahatelnosti rozhlasového a televizního poplatku a zváží způsob jeho indexace.“
Ministerstvo kultury pod vedením Pavla Dostála připravilo novelu poplatkového zákona, jejíž návrh vláda poslala do parlamentu v březnu 2003. Novela zvyšovala rozhlasový poplatek z 37 na 45 Kč a televizní poplatek ze 75 na 95 Kč. Obsahovala některé další změny - poplatek se už nemusel platit jen poště, ale také „pověřené osobě“, kterou by si zvolila ČT a ČRo. Byla zde inflační doložka, podle níž při větší než tříprocentní inflaci se poplatek automaticky zvyšoval. Konstrukce poplatku však zůstávala stejná - mělo se platit za vlastnictví přijímače v domácnosti, jehož definice se mírně změnila. Z „přijímače, který umožňuje individuálně volitelnou reprodukci… atd.“se stalo „zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci… atd.“
Zdálo se, že nic nebrání tomu, aby se poplatek zvýšil. Nebyla tu ani opoziční smlouva, ze scény odešel i Vladimír Železný s pořadem Volejte řediteli (odvolán v květnu 2003 novým majitelem PPF). I když návrh zákona od samého počátku narážel na odpor opozičních poslanců vedených poslancem ODS Ivanem Langerem, poměrně lehce překonal první čtení, a vše vypadalo, že se druhé i třetí čtení stihne do konce roku 2003.
Do toho však přišla reportáž publicistického pořadu České televize Fakta s titulkem „Poslanci, nebo termiti?“ Pořad kritizoval čtvrtmiliardovou investici na rekonstruované poslanecké byty v Nerudově ulici a budování rozsáhlých podzemních garáží a chodeb v areálu Senátu. Reportáž vyvolala mezi poslanci pobouření a ti se rozhodli Českou televizi potrestat. Projednávání zákona se odsunulo až na jaro 2004, kdy Sněmovna novelu poplatkového zákona nakonec přece jen schválila.
Jenomže Senát vrátil novelu zpět do Sněmovny s pozměňovacími návrhy z kuchyně ODS, z nichž jeden radikálně omezoval reklamu v ČT tak, že to bylo i pro některé vládní poslance nepřijatelné. Když koaliční stojednička nedokázala nadpoloviční většinou senátní návrh přehlasovat, dlouho a pracně připravovaný kompromis skončil v prachu cesty a muselo se čekat další dva roky, než se Český rozhlas a Česká televize dočkaly posílení svých rozpočtů.
Na rozdíl od předchozího pokusu, nový zákon 348/2005 ze srpna 2005 nebyl novelou platného poplatkového zákona, ale zákonem novým. Kromě toho to nebyl vládní, ale poslanecký návrh zákona, na jehož tvorbě se velkou měrou podíleli koaliční spojenci ČSSD - KDU/ČSL a Unie svobody - vedeni Jaromírem Talířem a Taťánou Fischerovou. Zákon vznikal v době, kdy televize byla uprostřed přechodu z analogového na digitální vysílání, v němž Česká televize sehrávala roli ledoborce, který prorážel ledové kry nezájmu komerčních stanic.
Nova i Prima se do digitálního vysílání nijak nehrnuly, protože to bylo pro ně nevýhodné do doby, než se digitální příjem masově rozšíří. Jenomže lidé začali kupovat set-top boxy teprve tehdy, když jim digitální vysílání mělo co nabídnout. Není přehnané tvrdit, že tahounem přechodu z analogu na digitál, který měl v Evropě pevně stanovené termíny, byla Česká televize. Připomeňme si, že s prvním řádným digitálním vysíláním (experimentovalo se už od roku 2000) začala Česká televize na podzim 2005, kdy do jejího multiplexu na poslední chvíli naskočila i televize Nova.
Zákon zvýšil od 1. ledna 2006 rozhlasový poplatek na 45 Kč a televizní poplatek na 100 Kč. Definice „přijímače“ jako „zařízení technicky způsobilého k individuálně volitelné reprodukci (…) vysílání“ se převzala z předchozího neúspěšného pokusu včetně dodatku „bez ohledu na způsob příjmu,“ který se později stane jablkem sváru v různých interpretacích.
Evidence poplatníků definitivně přešla do správy Českého rozhlasu a České televize. Pro její vytváření obě instituce získaly právo využívat informace od distributorů elektřiny. Začalo platit pravidlo: odebíráš-li elektřinu, předpokládá se, že máš přijímač. Není-li tomu tak, dej písemné prohlášení, že ho nemáš, a když se zjistí, že ano, můžeš být penalizován.
I když se poslancům nepodařilo do zákona prosadit automatickou indexaci poplatku, tj. přizpůsobení jeho výše případné inflaci, zákon přišel s revoluční myšlenku, která měla jednou provždy vyřešit spory s komerčními stanicemi, a zbavit veřejnou službu placenou z veřejných prostředků obvinění z nekalé konkurence. Od ledna roku 2008 měla z České televize zmizet reklama a teleshopping s výjimkou reklamy spojené s vysíláním sportovních a kulturních událostí, u nichž vysílání reklamních spotů bývá podmínkou získání vysílacích práv.
Vše mělo proběhnout postupně - v roce 2006 konec převádění nevyčerpaných reklamních časů z jednoho méně sledovaného na více sledovaný program, v roce 2007 snížení objemů reklamy z jednoho na půl procenta vysílací plochy, podobně u teleshoppingu z deseti na pět procent, a od ledna 2008 měla reklama vymizet úplně, povoleny byly jen sponzorské vzkazy. Postupný úbytek reklamních příjmů zákon kompenzoval České televizi postupným zvyšováním poplatku: od 1. 1. 2006 - 100 Kč, od 1. 1. 2007 - 120 Kč, od 1. 1. 2008 - 135 Kč.
Navyšování proběhlo kupodivu bez větších protestů a odporu komerčních konkurentů. Soukromé televize řešily své majetkové přesuny (televize Novu si v roce 2005 koupila zpět Lauderova CME, televize Prima vstupovala do partnerství se skandinávskou MTG) a byly docela rády, že břímě přechodu na digitál leželo hlavně na bedrech České televize. Světová finanční krize roku 2008 byla ještě za dveřmi,
Zákonodárci, kteří se před dvaceti lety snažili vytvořit právní rámec stabilního financování médií veřejné služby, možná netušili, že tento rámec bude platit dalších dvacet let, i když pokus o odstranění reklamy z vysílání České televize nevyšel. Zmizel jen teleshopping. Jak k tomu došlo? O tom v dalším pokračování.
