Šalebné hry mocných

Bohatí dychtí po tom, aby jim peníze umetly cestu. Přejí si, aby se na jejich cestě neobjevily překážky, aby tam nestáli lidé, kteří s nimi nesouhlasí, aby tam nebyli aktivisté nebo vědci, kteří by mohli mít názory, jaké by mocným bránily v dalším rozletu.

Jedna z účinných strategií potlačení zásadního odporu je založena na individuální odpovědnosti a vypadá docela logicky. Opakují ti, že musíš začít u sebe. Ty jsi ten, který se může rozhodnout, že nebude jíst maso, bude jezdit hromadnou dopravou, nebude nikam létat, nechá si opravit kohoutek (lépe tak učiní sám), má v ruce třídění odpadu… Ne, že by tyto postoje nebyly důležité, podstatný je ale jejich dopad. A ten je prakticky nulový. Polechtá ego a tím to skončí. Individuální odpovědnost je mazaný podvod podsunutý těmi, kteří chtějí omezit protesty a cílené politické akce. Ti, kteří se stali z tohoto důvodu vegetariány, cyklisty, vzornými třídiči či se rozhodli nelétat, se tak považují za ty, co udělali vše, co mohli. Ovšem mylně. Jednotky procent nic změní.

Individuální přístup je jistě správný, protože nikdo by neměl jednat jinak, než jak mluví. Brání ale systémové změně, která musí být hlubší.

Když se na přednáškách ptám posluchačů, především středoškoláků, kolik je mezi nimi vegetariánů či veganů, většinou se jejich počet pohybuje v malých jednotkách procent, často se hlásí jeden ze třiceti posluchačů. Na strojní průmyslovce v Plzni bylo ve veliké aule několik stovek posluchačů, především mladých mužů, a když jsem se zeptal, zda je mezi nimi nějaký vegetarián, zvedla se jen ruka mladé dámy, o níž jsem nebyl schopen říct, zda to je studentka, nebo mladá pedagožka. Poněkud zaskočen jsem se zeptal, jestli alespoň nějakého vegetariána ve svém okolí znají. Odpovědí byl les rukou, což mě potěšilo, ale v zápětí ukázal na onu mladou dámu a volali „ona je naše učitelka“.

Další strategií je odpoutat pozornost od hlavního problému či přesunout vinu na někoho dalšího nebo něco jiného. Často se k tomuto účelu korumpují vědecké a politické špičky. Dokumenty ukazují, že v 60. letech cukrovarnický průmysl financoval výzkumníky z Harvardu, kteří zkoumali rizikové faktory srdečních chorob, odmítali obavy z cukru a zdvojnásobili nebezpečí tuku. Skupina dnes známá jako Sugar Association zaplatila výzkumníkům ekvivalent 48 900 USD za článek, který přezkoumá vědeckou literaturu a dodá materiály. Výsledný článek publikovaný v roce 1967 dospěl k závěru, že „není pochyb“, že snížení cholesterolu a nasycených tuků je jedinou dietní intervencí potřebnou k prevenci srdečních chorob. Podle analýzy výzkumníci zveličili konzistentnost literatury o tuku a cholesterolu a bagatelizovali studie o cukru.

U klimatu jako u cukru, či mnohem hůře. Na webu Open Secrets jsou přehledně seřazena jména amerických politiků, kteří brali úplatky, včetně částek i firem, které je platily. Podle uvedeného webu zaplatily fosilní firmy přes 91 milionů dolarů. Žebříček vede firma Koch Industries s 8,6 miliony dolarů. Z příjemců na rok 2022 je na prvním místě demokratický senátor za stát Západní Virginie Joe Manchin, který z oblasti prodeje automobilů, zahraničního dovozu, přepravy a distribuce zemního plynu, ropy a tabáku získal v tomto roce téměř 736 tisíc dolarů.

Podobně u klimatologů, kteří se neváhali zpronevěřit zásadám vědecké práce. Před několika lety získal Greenpeace dokumenty o tom, že práce akademického popírače klimatických změn Willie Soona z Harvard-Smithsonian Centra pro astrofyziku byla financována téměř výhradně energetickým průmyslem. Soon obdržel celkem 1,25 milionu dolarů od Exxon Mobil, Southern Company, American Petroleum Institute a od nadace bratrů Kochových. Na rozdíl od naprosté většiny vědců Soon nepřipouštěl, že rostoucí emise skleníkových plynů jsou zásadní příčinou klimatické změny. Tvrdil, že změna klimatu je řízena sluncem, ačkoliv sluneční aktivita od 60. let klesá.

Komentátor HlídacíhoPsa Jan Urban soudí, že „… korupce je pro část české politiky jejím jediným smyslem a obsahem. Má svoje kontakty v justici, státním zastupitelství i policii“.

Pro evropskou politickou garnituru lze na webu data.integritywatch nalézt seznamy kdo s kým o čem jednal, ale o penězích se tam jeden nic nedoví. To, že tam velké poletují, jsme se mohli přesvědčit v nedávné aféře bývalé řecké místopředsedkyně Evropského parlamentu Evě Kailiové.

Z toho plyne zásadní pochybnost: tento způsob zastupitelské demokracie sice vyhovuje menšině bohatých, ale pro většinu je problematický. Jak rozpor řešit, jak zachovat demokratické principy a vyhnout se demagogii populismu?

Na co máme senátory, poslance a zastupitele uplácené fosilními energetickými firmami? Potřebujeme podporovat další spalování fosilních paliv, když víme, že vede ke zvyšování množství oxidu uhličitého a skleníkové plyny jsou příčinou zvyšování teploty? Potřebujeme dále betonovat přírodu a ubírat z ní to málo, co ještě zbývá, potřebujeme rozšiřovat sociální nůžky a nechat mrznout a hladovět sociálně nejslabší?

Politici by měli především zastupovat zájmy svých voličů. Je snad zájmem voličů kolaps přírody a společnosti, který nesporně nastane, když se budeme chovat jako dosud? Velká část politiků – nejen v USA – skutečné zájmy svých voličů nezastupuje.

Nabízí se řešení ve formě občanských shromáždění (OS), která již proběhla na mnoha národních, regionálních i lokálních úrovních.

Postup je následující: přípravná skupina vylosuje účastníky, jejichž složení bude odpovídat statistickému složení zastupované komunity. Ve vylosované skupině bude stejný poměr obyvatel měst a venkova, stejný poměr žen a mužů, stejné věkové složení a stejný poměr středoškoláků, vysokoškoláků a osob se základním vzděláním.

Přípravný výbor vybere přednášející z celého názorového spektra, kteří budou mít za úkol seznámit shromáždění s problematikou. OS bude mít vždy možnost přizvat další odborníky podle svého výběru. Shromáždění se sejde v uzavřeném prostoru, na jeden či dva víkendy, vyslechne příspěvky, bude klást otázky, diskutovat s odborníky i mezi sebou a pak vynese verdikt.

Optimální začlenění OS do politického systému bude nutné ještě hledat. Rovněž bude třeba zodpovědět otázky, zda by občanské shromáždění mělo být „druhou komorou Parlamentu“, či samostatným tělesem a jak závazná budou jeho rozhodnutí. Rovněž je třeba rozhodnout, jaká by měla být pravidla hlasování uvnitř občanského shromáždění, zda rozhodne prostá, či jinak definovaná většina.