Článek
Jako kdybychom si četli staré latinské přísloví: Quod licet Iovi, non licet bovi, česky Co je dovoleno Bohovi, není dovoleno volovi. Necítí se snad tak na rozdíl od Berlína někdo ve Strakově akademie v Praze?
Vláda ČR, která tak jurodivě plní zelené plány Bruselu, nyní hledá cestu ven ze šlamastyky, kdy v minulých dnech zveřejněný návrh Energetického regulačního úřadu o cenách regulované složky energie vyvolal bouři nevole. Jednak se do cen vrací pro domácnosti náklady na podporu OZE (POZE - 0,60 Kč/kWh včetně daně), jednak se k nim připočítají nově vysoké náklady na zajištění posilování distribuční sítě a její správy právě hlavně kvůli dotovaných solárním zdrojům. Z větší části byly české podniky nákladů na POZE i před energetickou krizí osvobozeny z logického důvodu zachování konkurenceschopnosti, jednak jsou pro ně nově zvýšené distribuční náklady. Jde zhruba o 100 miliard nových nákladů pro české podniky a domácnosti, a to jen pro rok 2024. Tím se ovšem v porovnání s Německem českému průmyslu zhorší konkurenceschopnost. A to může být pro nejprůmyslovější zemi EU Česko osudové.
To, že Česko podle slov ministra financí Zbyňka Stanjury nemůže dotačně soutěžit s nejbohatší evropskou ekonomikou, Německem, je zřejmé. Ale že není vláda schopna využít i možností, který byly a jsou k dispozici, to je na pováženou. Vláda ČR chce od příštího roku nechat plně dopadnout na české domácnosti a zejména firmy knutu uspěchané zelené tranzice jménem Green Deal v podobě poplatků za obnovitelné zdroje a prudkého růstu nákladů na elektrické sítě a jejich správu v důsledku zapojení nových nespolehlivých a přerušovaných zdrojů elektřiny, v ČR dominantně solárních? Experti mluví o růstu ceny elektřiny kvůli regulovaným položkám v rozmezí od 70 % pro domácnosti až po více než 200 % pro podniky.
Jak 10. listopadu ovšem uvedl idnes.cz zprávy, nemuselo to tak v plné cenové zátěži vůbec být, protože příslušná unijní směrnice ještě nebyla a do konce roku nebude převedena do českého práva a emisní povolenky se mohly využít na financování drahých cen energie, mj. nákladů na síť kvůli stále větším počtu solárů. Tomu ovšem zabránilo dotčené ministerstvo životního prostředí (MŽP), které údajně získalo z Bruselu stanovisko, že to tak nejde. Jde tedy o typický „gold-plating“, tedy rýžování zlata do poslední zlatěnky při prosazování unijního práva na úkor národního za horlivé účasti českých ministerských úředníků. Jak jinak, když tento resort v čele s lidoveckým ministrem Petrem Hladíkem zásadně ovlivňuje jeho poradce Martin Sedlák, lobbista za solární zdroje, člen mocných zelených neziskovek jako Hnutí Duha.
Potvrzuje se, že této vládě pěti nesourodých koaličních stran tak úplně nevelí jako premiér šéf ODS Petr Fiala, ale že KDU/ČSL se už vydala na lichou cestu kupování si volebních preferencí dotacemi z MŽP získanými i z kapes těch nejchudších Čechů platících v nehorázně vysoké ceně elektřiny emisní povolenky. Dotační zelená lobby, hlavně solární lobby, však jásá, miliardy tečou do jejích kapes.
Německá vláda složená ze sociálních demokratů kancléře Olafa Scholze, Zelených a liberální FDP (označované ohledně rozdílných politicko-ideových partajních východisek jako „semaforová koalice“) se po měsících dohadování 9. 11. usnesla na zásadní pomoci všem německým podnikům. Mocný zelený ministr hospodářství a ochrany klimatu Robert Habeck si přál pro průmysl Německa zastropovat finální cenu elektřinu na úrovni 0,06 eura, tedy asi 1,50 Kč za kilowatthodinu. Tuto cenu má již fakticky v souhrnu výhod 350 energeticky nejnáročnějších německých firem, přičemž domácnosti mají vládou zastropovány ceny energie elektřiny a plynu až do jara 2024. Nynější dohoda kabinetu v Berlíně rozšiřuje vlastně tuto podporu na všechny výrobní podniky. Vedle už dohodnuté stabilizace přenosových poplatků pro první polovinu roku 2024 vládní dotací 5 miliard eur (123 mld. Kč) pro všechny německé výrobní podniky bez rozdílu velikosti snižuje zatížení ceny elektřiny spotřební daní z dosavadních 15,37 eura (377 Kč) za megawatthodinu (1000 kWh) na 50 centů (12,30 Kč) za megawatthodinu. V převodu na kilowatthodiny to bude z 1,537 centu na 0,05 centu. Očekává se, že Scholzova vládní koalice tyto daňové úlevy bezproblémově prosadí v parlamentu jako zákonnou normu.
Ještě jednou pro vysvětlení českému čtenáři: v roce 2024 a 2025 a dle plánu i do konce roku 2028 zaplatí podnikatel ve výrobě v Německu za 1000 kWh elektřiny spotřební daň 12 korun (místo dosavadních 377 korun). V ČR se spotřební daň z elektřiny neplatí, jen tzv. minimální ekologická daň. Němci mají kromě toho DPH na elektřinu 19 %, v ČR 21 %. Kancléř Scholz uvedl, že německé firmy jen příští rok pocítí úlevu ve výši až 12 miliard eur (přes 295 miliard korun). Bude-li opatření platit skutečně celkem pět let do roku 2028 včetně, tak to bude stát německé daňové poplatníky prostřednictvím státního rozpočtu celkem asi 60 miliard eur, v přepočtu 1,5 bilionu korun. Kromě toho od 1. července 2022 po 22leté působnosti vláda převedla od spotřebitelů zpět na stát poplatek na podporu obnovitelných zdrojů, který tehdy v Německu před rokem činil 3,72 eurocentů, tedy asi 0,90 Kč/kWh. Průměrný německý pekař s elektrickou pecí tak od ledna ročně ušetří v nákladech na elektřinu 30 000 eur (kolem 750 000 Kč), ale velká hliníkárna až 250 milionů eur (6,2 miliardy korun), poznamenal k vládnímu opatření německý deník Tageszeitung. V Německu teď v listopadu dle německého internetového srovnávače cen noví zákazníci s odběrem 4 MWh platí za 1 kWh elektřiny finální cenu 29,1 eurocentu, tedy asi 7,13 Kč. To je méně než v ČR při trojnásobně vyšším průměrném platu Němců vůči Čechům.
Německo, jehož zelená tranzice jménem Energiewende (dosud náklady v přepočtu přes 12 bilionů korun) se stala předobrazem neustále až šíleně urychlované dekarbonizační politiky celé EU pod již nechvalně proslulým názvem Green Deal a jeho realizačního legislativního balíčku Fit for 55, nyní nedělá politicky nic jiného, než že fakticky sabotuje tuto politiku. Protože nechce - a s ohledem na hospodářskou recesi a úpadek politických preferencí vlády nemůže - nechat na německou ekonomiku tvrdě dopadnout reálné astronomické náklady zelené tranzice, jež v plné nahotě demaskují tzv. láci solární a větrné energie. Bohaté Německo si v rámci své dluhové brzdy může dovolit takto finančně svou ekonomiku dotovat. Daleko chudší noví členové EU ze střední a východní Evropy sotva. Německé podniky to zvýhodní nákladově v hospodářské soutěži v EU. Co na to Brusel? Je „znepokojen“. Kdysi se jeden z nejvýznamnějších světových politologů Timothy Garton Ash, poradce tehdejší britské ministerské předsedkyně Margarety Thatcherové, v kontextu procesu sjednocení Německa po pádu Berlínské zdi zeptal: Bude Německo evropské, nebo bude Evropa německá?
Navíc Německo dosud nemá schválený klimaticko-energetický plán do roku 2050 (česká vláda schválila 18. 10.), nemá dosud dohodu na úrovni vlády a parlamentu o konci uhlí, který by zelení ideologové jako Habeck rádi viděli v roce 2030 (platí německý konec uhlí v roce 2038, v ČR oficiálně v roce 2033). Němci už sice mají nějakých 67 % instalovaného podílu tzv. občasných zdrojů energie hlavně v solárech a větrnících (asi 145 GW instalovaného výkonu), ale pořád mají 38 GW v uhlí a 30 GW v paroplynových elektrárnách, jež chtějí rozšířit o dalších 21 GW (55 velkých elektráren). Německé emise pranýřovaného CO₂, který se stal fackovacím panákem planetárního oteplování, se tak blíží zcela energetice Polska, dominantně uhelné. A kvůli čemu se ta zelená taškařice vlastně realizuje, když ani její ideologický vůdce Německo ji není schopno plnit?
To je pragmatická reakce Berlína na to, že si v posledních letech z ideologických důvodů Němci zavřeli 6 posledních jaderných elektráren s podílem 13 % na produkci elektřiny (s cca 550 TWh netto výroby elektřiny ročně), kdy nespolehlivé solární a větrné zdroje nestačí. Nynější podporu podniků německá vláda slovy ministra Habecka zdůvodňuje tím, že Německo potřebuje dalších 6 let, aby zvýšilo v roce 2030 nynější jmenovitý výkon (nezaměňovat za skutečně odvedenou práci!) solárních a větrných elektráren na 350 GW (80 % z energetického mixu) a o pět let později prý už Německo včetně „dálnice na zelený vodík“ prý pojede ze 100 % na OZE při 700GW kapacitě solárů a větrníků.
Reakci vlády Německa, jemuž se HDP letos meziročně sníží o 0,4 %, vidíme. Zcela pasivní postoj vlády ČR, která se jako jediná země EU ještě nevzpamatovala ekonomicky z covidové krize a také letos upadne do recese (nejnovější odhad ministerstva financí o poklesu HDP o 0,5 %), vidíme také. Fialův kabinet zřejmě chce podrobit český průmysl tvrdé tržní selekci, ať si ostatní země dotují, co chtějí. Opozice vedená hnutím ANO by rádo využila výnos z emisních povolenek k dotování cen elektřiny zejména podnikům. Je to jen přechodné řešení a stále jen pokus o finanční perpetuum mobile, kdy platí spotřebitelé stále vyšší částky za zdražované emisní povolenky, aby pak někdo „moudrý“ rozděloval nějaké zelené žebračenky, kdy se cestou miliardy jako vždy při přerozdělování pochopitelně „ztratí“.
Česká republika potřebuje provozovat stabilní uhelné zdroje až do 40. let, kdy musí mezitím postavit a zprovoznit čtyři nové velké reaktory a mít tak v atomu se stávající kapacitou nějakých 8 GW stabilního výkonu. K tomu nějaké flexibilní paroplynové zdroje s dosud nedojednanými kapacitními platbami. To vše jako stabilní kapacita pro základní zatížení elektroenergetiky zejména v zimě. Kvůli nezbytnému uhlí musí ČR zahájit proces revidování a zmrazení ceny emisních povolenek, jež už neslouží původnímu záměru, motivovat výrobce z emisních zdrojů, aby emise snížili. To do značné míry už technologicky a ekonomicky nejde. Uhlí prostě bez dosud zanedbané dlouhodobé, velké a náročné investice do jádra nenahradíme. Spoléhat se na dovoz elektřiny v obřích objemech nejde ani technicky a hospodářsky je to avanturismus.
Povolenky se staly zničující formou daně či odpustků, na nichž bohatnou spekulanti a různé investiční či penzijní fondy z celého světa. Nelze vyloučit, že do nich své soukromé peníze dali i zainteresovaní politici. Mimochodem – s růstem ceny povolenek se nevyplatí ani produkce elektřiny a tepla ze zemního plynu, nehledě na to, že v podobě LNG je v celém životním cyklu tento plyn stejně emisní pro planetu jako uhlí spalované v místě těžby.
Jak z toho ven? Kromě revize a zmrazení ceny emisních povolenek je nutno okamžitě zrušit dotace na tzv. obnovitelné zdroje, kdy dotace jsou cílem, nikoli prostředkem podnikání zelené lobby. Ostatně Německo se bez dotací OZE neobejde už 22 let, tedy dost času na ověření, že tyto zdroje nejsou ekonomicky životaschopné. A jestliže se EU a celý Západ nevrátí zpět k principům svobodné tržní ekonomiky a neskoncuje s rakovinotvorným bujením dotačních mechanismů na národní i unijní úrovni, které naprosto devastují hodnotu kapitálu, lidské práce a všech statků, tak nejsme s to najít vhodný recept na ozdravění naší demokracie, kterou odevzdáme v plen totalitárním režimům.
Fialova vláda v energetické politice podpory OZE hodně opisuje od Německa. Měla by se nyní také poučit vlády v Berlíně, která dělá to, co potřebují jeho občané a podniky. A pak to oznámí Evropské komisi jako fakt, ať už je v rozporu s podmínkami (ne)dovolené státní podpory nebo ne. Ani ministři české vlády by neměli jezdit do Bruselu s prosíkem a s pokorně zmačkanou čepicí v ruce vyčkávat na vrchnostenské příkazy. Jsme snad ještě svrchovaný stát, jeho politická reprezentace musí tvrdě obhajovat legitimní národní zájmy, nikoli sobecké osobní či partajní hlediska. Jinak totiž ve vládních křeslech nemá co pohledávat.
