Článek
Od zarytých nacionalistů až po stoupence federalistické Evropy, od jednotlivců mudrujících nad silou/slabostí české koruny pro směnu na eura na dovolené a nákupy v zahraničí až po tvrdou lobby exportních firem, to je škála současného debatního prostoru. Ten umocňuje fakt, že letos oslavujeme 20 let od vstupu do Evropské unie, jehož součástí byl také závazek přijmout společnou měnu. No, a napřed se zeptejme: je to závazek, nebo povinnost?
Dánsko vstoupilo do EU už v roce 1973 a dodnes má svou měnu dánskou korunu. Švédsko je členem EU už od roku 1995 a stále se drží své švédské koruny. Je jejich národní měna snad překážkou obchodu či obecné prosperity? Sotva. Tyto země a jejich obyvatelé patří k nejbohatším nejen v EU, ale na celém světě. Patří v řadě žebříčků k nejlepším místům k životu na této planetě. Vadí snad, že si musí návštěvníci svoje eura, dolary, jeny, švýcarské franky či jüany konvertovat na domácí měnu? Naopak Slovensko přijalo společnou evropskou měnu pět let od vstupu do EU 1. ledna 2009 a žádné zásadní zlepšení ekonomiky včetně slibovaného (si) přílivu zahraničních investic se bohužel za uplynulých 16 nekonalo. A ani se zásadně – např. ve srovnání s Českem – nezlepšila životní úroveň jeho obyvatel. Vedle zmíněných dvou skandinávských zemí nejsou členy eurozóny z 27 členských zemí EU Maďarsko, Polsko, Rumunsko a Bulharsko, které ovšem se už zúčastní předběžného procesu přijetí eura (ERM II) stejně jako nyní také Dánsko.
Rozdělení zemí EU dle využití eura
Tak co se vlastně skrývá za dnešní rozvířenou debatou o euru? V ní je z parlamentních politických sil většina politiků vládní ODS v čele s premiérem proti nějakému pevnému stanovení data přijetí eura, kdežto ostatní čtyři strany vládní koalice KDU/ČSL, TOP09, STAN a Piráti jsou pro, nejlépe už v roce 2030. Opoziční hnutí ANO a SPD jsou rozhodně proti a mluví o nutnosti buď celonárodního referenda, nebo jasného vymezení ve volebních programech pro příští parlamentní volby. Klíčovými předpoklady pro přijetí eura jsou pro „uchazečskou zemi“ cenová stabilita a kontrola inflace, stabilita devizového kurzu, konvergence dlouhodobých úrokových sazeb a stav veřejných financí, kdy výše hrubého veřejného dluhu vůči HDP nesmí překročit 60 % a deficit veřejného rozpočtu, tedy podíl deficitu státního rozpočtu vůči HDP, musí být menší než 3 %.
To jsou samozřejmě racionální kritéria pro to, aby každá země správně a odpovědně hospodařila. A jak to ale vypadá s tím, jak tyto požadavky plní již existující členové tohoto „exkluzívního klubu“ dle zmíněných požadavků? Hned 12 z 20 zemí eurozóny dnes neplní požadavky maximálního zadlužení ve výši 60 % vůči HDP! A podívejme se, Dánsko a Švédsko se svými korunami patří k nejméně zadluženým zemím EU vůbec. A zase vše politici svalují na mimořádné události, na covid, energetickou krizi a nutnost vojensky pomoci Ukrajině ubránit se ruské agresi. Je nutno podotknout, že koncem loňského roku měla ČR dluh vůči HDP asi 45 % (ČSÚ teprve upřesní), kdežto Německo už 65 %. A to zde samozřejmě nebudeme mluvit o vstupu Řecka do eurozóny v roce 2001, za nímž bylo podvodné účetnictví ohledně daleko většího než deklarovaného zadlužení, jak přiznala v roce 2004 sama řecká vláda i vedení EU. A nic se Řecku za to nestalo. Naopak, hlavně země eurozóny nesou břímě finanční podpory tohoto nejvíce zadluženého státu EU, což bylo také spojeno s drastickou kúrou pro ekonomiku země a poklesem životní úrovně běžných Řeků. Evropská centrální banka nemohla ani tvrdě zasáhnout proti inflaci, protože by to zadlužené „jižní“ křídlo zemí eurozóny ekonomicky položilo. Společná měna zde sehrála jasně negativní ekonomickou roli.
Vládní dluh na konci druhého čtvrtletí 2023 podle členských států
Nejvyšší poměr veřejného dluhu k HDP na konci druhého čtvrtletí roku 2023 byl dle Eurostatu zaznamenán v následujících zemích Řecku (166,5 %), Itálii (142,4 %), Francii (111,9 %), Španělsku (111,2 %), Portugalsku (110,1 %) a Belgii (106,0 %). Naopak nejnižší v Estonsku (18,5 %), Bulharsku (21,5 %), Lucembursku (28,2 %), Dánsku (30,2 %) a Švédsku (30,7 %).
Zadlužení zemí EU vůči HDP
Samozřejmě je legitimní podívat se na potřeby Česka jako malé otevřené ekonomiky, která je v poměru vůči HDP nejprůmyslovější zemí EU. Český export se podílí z 80 % na tvorbě HDP a z 84 % směřuje do ostatních 26 zemí EU. Nebylo by lepší, aby se tato exportní závislost realizovala ještě lépe bez rizika směnných kurzů a rovnou ve společné měně? No, pro exportéry určitě. Ale český stát už roky umožňuje vést účetnictví a obchod v eurech a takové podniky už v korunách vyplácejí jenom platy a mzdy. A velký výrobní podnik s dobrou přidanou hodnotou má podíl mzdových nákladů jen kolem pěti procent, takže korunové položky v personálních nákladech nehrají žádnou roli.
Podstatnou psychologickou roli mají hotové peníze: už jen přepočet průměrného příjmu Čecha na eura, což se děje každému turistovi a českému občanu v zahraničí, ukazuje pak v plné nahotě zaostávání české životní úrovně za vyspělým světem. Ostatně proto Češi nemíří masově na dovolenou do drahého Německa či Skandinávie, ale do chudšího Řecka, Španělska či na Kypr, s nimiž se už české HDP před pandemií covidu a energetickou krizí dalo poměřovat. V Česku si za jednu eurovou minci koupíme v akci v supermarketu dvě dobrá piva, v Chorvatsku - od loňska členské země eurozóny - možná dostaneme za tutéž eurovou minci sklenici vody.
Takže zatímco běžný český turista na nákupech v Německu (nejenom pro lacinou Nutellu zpropagovanou mezinárodně českým premiérem) a zejména v Polsku si přeje co nejsilnější korunu, čeští exportéři chtějí mít korunu co nejslabší, aby obchodní výnos v eurech byl po přepočtu na koruny co největší. Silná koruna jim naopak snižuje zisky, kdežto u dovozců komponentů a služeb to je naopak. Významnou roli hraje koruna například u cen při nákupech benzínu a nafty.
Tak ke koruně ostatně před 10 lety 7. listopadu 2013 přistoupilo tehdejší vedení České národní banky. Cíleně oslabilo kurz koruny až o 10 % a po nákupu deviz banka vlastně emitovala nově cca 2,5 bilionu korun. Exportéři zatleskali a podnikoví ekonomové si řekli, že nemusí tolik investovat do automatizace, robotizace a digitalizace; české manuální pracovní síly úlohu zvládnou levněji. Tato politika pokračovala čtyři roky, a když k ní za covidové pandemie tehdejší vlády Bohu Sobotky a Andreje Babiše přidaly doslova déšť stamiliard pomoci podnikům a lidem na dluh, i těm, kteří to vůbec nepotřebovali, byl problém příliš mnoha oběživa na světě. Ten dále umocnila energetická krize a po ní ještě ruská agrese na Ukrajině s dalšími stamiliardami utracenými ve státním deficitu, který schvalovala vláda Petra Fialy. Jenom je třeba upřesnit, že za inflaci, která se od konce roku 2019 až dosud blíží 40 %, mohou svorně všechny uvedené vlády, které nehospodařily řádně a na bázi volebně taktických kalkulací vlastně korumpovaly a dále korumpují své občany penězi na dluh. Plánovaný deficit 252 miliard korun rozpočtu na rok 2024 by v eurech vypadal asi opticky menší, nikoli ale hodnotově.
Už od pandemie covidu je přitom jasné, že významný počet členských zemí EU (viz předchozí graf) není schopen pokračovat ve své dluhové politice, protože by tyto země mohly zbankrotovat, což společná měna ani neumožňuje, a tím motivuje nepřímo k neodpovědnosti. Řešení se našlo: zadlužování se posunulo o level výše, na úroveň EU, která si začala půjčovat jako instituce, aby se mj. mohla financovat zelená ideologie Green Deal. Takhle se dluhová zátěž vlastně zprůměruje a rozšíří se i na ty země, které dosud hospodařily spíše odpovědně. A tento prostor je dle šéfky Evropské komise Ursuly von der Leyenové a spol. třeba extenzívně rozšířit o Česko a další země.
V říjnu 2023 vedení Evropské unie po dlouhém projednávání schválilo projekt NextGenerationEU, pod jehož nepochybně umělecko-motivujícím názvem se skrývá vydání dluhopisů za 800 miliard eur (bezmála 20 bilionů korun). Takto se Evropská unie poprvé jako instituce vydala na nejistou cestu silného zadlužování. Na co mají jít tyto peníze na dluh? Mají prý podpořit hospodářskou obnovu po pandemii koronaviru a budování „zelenější, digitálnější a odolnější budoucnosti“. Jak lze najít ve vysvětlení na webu Evropské komise, z peněz na dluh bude 338 miliard eur poskytnuto členským státům ve formě grantů. Další část – až 385,8 miliardy eur – budou vratné půjčky jednotlivým členským státům, které musí být splaceny. Pokud nebudou tyto prostředky vyčerpány, Komise zbývající část půjček použije na financování programu REPowerEU, který slouží urychlení zelené tranzice zemí EU a snížení jejich závislosti na ruském plynu.
Na webu Evropské komise lze již najít, že z dluhopisového výnosu NextGenerationEU má směřovat 9,2 miliardy eur do České republiky, přičemž 43 % prostředků má směřovat na zelené investice (typicky zase do solárních zdrojů či elektromobility), a tím má být na dluh asi zlomen odpor skeptických Čechů. Když nahlédneme do materiálů Komise a konkrétně na stránky věnované ČR, najdeme tam už i mapku Česka se schválenými projekty. Ano, opět nechybí v Česku ani na dluh dotované cyklistické stezky, jimiž naše republika asi rychle vyjede z krize do „světlých zelených zítřků“.
Oněch v přepočtu 20 bilionů korun musí EU, tedy členské země, splatit do roku 2058, když první splátky připadají už na rok 2028. Nebyl by pravdivější název programu NextDebtsGenerationEU? Za tyto historicky první vlastní dluhopisy Evropské komise a celé EU budou ručit a splácet je všechny členské země podle svého podílu na společném evropském rozpočtu. Dosavadní příspěvky členských států (zhruba na úrovni 1 % výkonu jejich ekonomik) však i podle vyjádření Komise nebudou stačit. Bruselská byrokratická mašinérie opakovaně dokázala, že šetřit neumí, tudíž se musí najít nové zdroje. Těmi mají být poprvé v historii jednotné evropské daně placené členskými státy přímo do pokladny EU v Bruselu. Maastrichtská smlouva, která zavedla společnou měnu euro, má své pokračování: společné zadlužení bude vyžadovat také společné daně. A to jsou základní atributy státního ekonomického uspořádání. Tlak bruselské byrokratické mašinérie, která si už asi z 80 % přivlastnila legislativu všech členských zemí, velmi důsledně směřuje k federalizaci EU a k vytvoření superstátu s reálnou vládou.
Znovu si ale uvědomme, kde se nyní na pozadí debaty o euru jako Češi nacházíme: dle mezinárodních statistik je ČR jediná ze všech zemí EU, která se po covidu nevrátila k hospodářskému růstu. Kvůli obří inflaci způsobené v prvé řadě nezvládnutím energetické krize vinou slepé akceptace ideologie Green Deal obyvatelé Česka ze všech vyspělých zemí světa sdružených v OECD v posledních čtyřech letech nejvíce zchudli. A co by na této chybné hospodářské politice českých vlád měla či snad mohla změnit společná měna euro místo české koruny? Je dobré si v Česku udělat domácí úkoly, jež jsou racionálně shrnuty v maastrichtských kritériích, která už ale řada západních zemí neplní a možná ani nikdy splnit nedokáže. Euro je politický projekt, který ekonomicky opakovaně selhává, a proto je prosazován silou.
Na splnění svých domácích úkolů v ekonomice a nutných reforem ale žádné euro nepotřebujeme. Stejně jako na to, abychom konečně dobudovali dopravní a silnou energetickou infrastrukturu založenou většinově na jádru, abychom omezili přebujelý stát, snížili byrokratickou a administrativní zátěž a podnítili všestranně podnikatelský a tvůrčí zápal české populace. Musíme zásadně zreformovat školství, přijmout skutečnou reformu penzijního a zdravotního systému a zamyslet se nad podporou rodin a rodičovství s vědomím, že se stále klesající porodností nejsou dosavadní sociální transfery ani další reformy ve společnosti v dalších desetiletích ufinancovatelné.
Pokud se EU nezreformuje, nezastaví ideologie typu Green Deal, neskoncuje s tokem nesmyslných a vše deformujících dotací a neskončí snaha nikým nevolené bruselské byrokratické mašinérie o převzetí moci nad „federalizovanou“ Evropou, musí každá odpovědná vláda ČR společnou měnu jako klíčový nástroj tohoto převzetí moci nad stále ještě svrchovanými národy Evropy odmítnout.
Evropa je naopak silná ve své národní pestrosti a jinakosti. EU se musí vrátit ke kořenům své spolupráce ve volném obchodu, vnitřně volném pohybu kapitálu, idejí i osob a obnovit hodnoty svobody a demokracie, pro které byla donedávna vzorem pro celý svět.
