Článek
Letos v srpnu stálo na pomyslné bedně „šampionů“ v koncových cenách elektřiny pro domácnosti Německo. Podle Indexu nezávislých cen energie pro domácnosti (HEPI) s cenou 41,19 eurocentů (v přepočty dle aktuálního kursu asi 10,1 Kč) za kilowatthodinu (ct/kWh) Německo předčilo druhé Švýcarsko s cenou 36,44 ct/kWh. Těsně za Švýcarskem následují Belgie, Česká republika, Irsko a Velká Británie s cenami v rozmezí od 36,24 do 35,39 centů za kWh. Ve svém pravidelném srovnání zemí zkoumá HEPI proto průměrné ceny elektřiny v příslušných 33 hlavních městech států. Ukazuje se, že ceny elektřiny se mohou v závislosti na poloze zákazníka v Evropě lišit více než čtyřnásobně. To je patrné i při pohledu na opačný konec stupnice.
Graf: Koncové ceny elektřiny pro evropské domácnosti v srpnu 2025
Koncové ceny elektřiny pro evropské domácnosti v srpnu 2025
Zdroj: https://www.energypriceindex.com/price-data
Tohle je samozřejmě jasné pořadí z hlediska absolutních cen. Ovšem každému z českých čtenářů je jasné, že německý, švýcarský či belgický občan v průměru vydělává daleko více než ten český. Po přepočtu na standardy kupní síly (PPS) v jednotlivých zemích se situace dramaticky mění. PPS je umělá společná referenční měna, která eliminuje obecné rozdíly v cenové hladině mezi zeměmi. Při vyjádření v PPS jsou ceny energií tedy uváděny v poměru k cenám jiných výrobků a služeb.
Graf: Ceny elektřiny pro domácnosti včetně daní dle kritérií parity kupní síly (PPS)
Koncové ceny elektřiny v Evropě dle parity kupní síly
Zdroj: https://www.energypriceindex.com/price-data
Nejnižší ceny elektřiny pro domácnosti dle kritérií parity kupní síly (PPS) jsou v Oslu, Budapešti, Vallettě a Helsinkách, zatímco nejvyšší jsou v současné době v Bukurešti, Praze, Berlíně a Římě. Většina zemí střední a východní Evropy má obvykle ceny elektřiny, které jsou relativně nízké ve srovnání s obecnou úrovní cen v dané zemi a pod evropským průměrem. Bukurešť, Praha, Riga, Vilnius a Varšava jsou jedinými hlavními městy mezi zeměmi střední a východní Evropy, kde byla cena elektřiny v srpnu 2025 nad evropským průměrem. A našinec si jen s trpkostí a také se vztekem povzdychne: „Když vydělávám méně, musím platit více.“ A to zdaleka neplatí jen pro elektřinu.
Německo jako směrovka i pro cenový vývoj elektřiny v Česku
Německo sužuje cena elektřiny a v minulosti i plynu již řadu let. A nyní se brutálně ukazuje lež o tom, že tzv. obnovitelné zdroje zajistí levnou elektřinu. Německo na ně sází už 25 let a celé čtvrtstoletí je dotuje. To je dost dlouhá doba, aby se ukázalo, že jsou bez neustálých desítek miliard eur ročně vydávaných z kapes spotřebitelů elektřiny a prostřednictvím státního rozpočtu také z daní ekonomicky nevýhodné, nepřijatelné. Transparentně to loni spočítala investorská analýza druhého největšího finančního ústavu USA, Bank of America.
Německá proslulá Energiewende dosud přišla německý stát na více než 800 miliard eur (cca 20 bilionů korun) a ne náhodou je tato částka téměř rovna novému zadlužení (850 miliard eur) spolkové republiky na příští čtyři roky vlády nového kancléře Friedricha Merz. K tomu je třeba příští další dluh 200 miliard eur na vyzbrojení Bundewehru. V roce 2024 tato největší evropská ekonomik a dle HDP třetí největší na světě po USA a Číně poklesla o 0,2 procenta, poté co již v roce 2023 zaznamenala pokles o 0,3 procenta. Také letos očekávají přední hospodářské instituty pokles HDP. Jedná se tak o nejdelší recesi Německa za více než 20 let a je příznačné, že se toto období stagnace kryje s klíčovými roky realizace zelené tranzice.
Energiewende, kterou před několika lety list Wall Street Journal nazval energetickou sebevraždou, je příkladem velkého hospodářského omylu. Německo s ohledem na nestálou, občasnou povahu dominantních solárních a větrných elektráren (jež efektivně produkují v 13 % respektive něco kolem 20 % z času roku) muselo vybudovat duální energetiku: v jedné dotované větvi stále více OZE, v druhé záložní uhelné a plynové elektrárny (31 GW, respektive 36 GW instalovaného výkonu).
Systémové náklady deklasují tvrzení o ceně elektřiny ze Slunce a větru zdarma
To neméně podstatné, co nekritičtí stoupenci OZE („Slunce a vítr fakturu neposílají“) rádi zapomínají, jsou další nesmírně velké systémové náklady, a to obří posílení přenosových sítí, které v Německu do roku 2040 vyžadují investice kolem 500 miliard eur. Nová studie Německé obchodní a průmyslové komory (DIHK) odhadla tyto náklady v Německu na zhruba 1,2 bilionu eur v příštích 24 letech. Celá Energiewende by měla spolknout až 5,4 bilionu eur. HDP Německa činilo v roce 2024 nominálně 4,3 biliony eur, takže i na hospodářského obra Německo jsou potřebné zelené výdaje sotva únosné.
Proto od roku 2022 německé vlády ulevily spotřebitelům tím, že ze státní kasy se platí podpora obnovitelných zdrojů, POZE (tj. je v přepočtu asi 1,50 Kč za kWh). Jen loni takto Berlín zadotoval spotřebitelům cenu elektřiny v POZE 18,5 miliardy eur. Nová vláda také podnikům snížila distribuční poplatky. Jinak by německé firmy, které už houfně omezují výrobu nebo se stěhují z Německa i pod tlakem nových amerických cel, byly s daleko vyšší cenou elektřiny ještě méně konkurenceschopné.
V řádech sice menších tento postup dost slepě kopíruje i Česká republika, i když s ohledem na funkční jaderné zdroje a naplánovanou výstavbu nových jaderných bloků v Dukovanech a Temelíně je perspektiva Česka poněkud lepší. Pokud si ovšem vinou emisních povolenek definitivně a překotně nezavřeme uhelné elektrárny a teplárny. To hrozí již během 2-3 let, kdežto Němci mají dle zákona stanovenu uhelný exit až s rokem 2038. V tom případě hrozí Česku zejména v zimě ještě v tomto desetiletí deficit 4-5 GW stabilního výkonu v elektřině a nedostatek velkých objemů dodávek tepla.
Opatrná revize Energiewende ministryní hospodářství
„Energetická transformace stojí na křižovatce.“ Tak začíná německá ministryně hospodářství a energetiky Katherina Reicheová svou analýzu německé energetické politiky dostupné na webu jejího úřadu (Monitoring-Berichts zur Energiewende), když v pondělí 15. září představila výroční monitorovací zprávu. Po 15 letech, během nichž byla energetická transformace zaměřená na ochranu klimatu všemi spolkovými vládami oslavována jako jediná možná alternativa, se energetická expertka a ministryně Reicheová odvážila poukázat na to, že německá energetická transformace se dostatečně nezabývala bezpečností dodávek a cenovou dostupností: „Spolehlivost, bezpečnost dodávek a cenová dostupnost musí být v centru pozornosti.“
Ministryně předložila deset akčních bodů, které jsou svou povahou mlaskavou fackou těm, kdo se posledních 15 let poklonkovali zelené ideologii a jejím lobbistům. Zejména jde o politiky strany Zelených, která nyní v nelidnatější spolkové zemi Severním Porýní-Vestfálsku utrpěla další volební debakl. Ministryně je ovšem dostatečně opatrná vzhledem k vládnímu koaličnímu partnerovi v sociálních demokratech SPD, kteří v těsném vládním partnerství se Zelenými nesli za minulé průšvihy transformace odpovědnost. Reicheová podle vlastních slov našla v dosavadní politice německé energetické transformace četné „mezery“. Především se zapomnělo na to, zda ceny energie v transformaci unese průmyslu, obchod a domácnosti. Zapomnělo se rovněž spočítat, kolik to všechno z peněz daňových poplatníků bude stát. Katherina Reicheová ve svém programu požaduje, aby se Německo vrátilo k tržním principům a bylo otevřené více technologiím, nikoli se nějak omezovalo.
I když se členka Merzovy vlády neodvážila přímo kritizovat odstoupení Německa od jaderné energetiky za vlád Angely Merklové (CDU) a Olafa Scholze (SPD), jasně konstatovala: „Odklon od jaderné energie a postupné odstavení uhelných elektráren do roku 2038 je ambiciózní; stabilní a spolehlivé elektrárny pro pokrytí základní spotřeby musí být znovu vybudovány jako páteř dodávek.“
Výstavba nových drahých a dotovaných plynových elektráren potrvá až 15 let
A stabilní spolehlivé elektrárny Německo dosud má v uhelných zdrojích, které však plánuje co nejdříve odstavit, nejpozději do roku 2038. Má proto jedinou cestu: ke stávajícím plynovým elektrárnám s výkonem 36 GW vybudovat nové elektrárny spalující zemní plyn v podobě dováženého LNG ze zámoří. Jestliže zatím se uvažovalo o nutnosti dobudovat asi 20 GW nového výkonu ve fyzické podobě 50 až 70 elektráren, ve své výroční monitorování bezpečnosti dodávek Spolkové agentury pro sítě. Dospěla k ještě významnějšímu navýšení. „Bezpečnost dodávek v Německu je zajištěna, pokud do roku 2035 budou vybudovány dodatečné regulovatelné kapacity od 22 400 MW (cílový scénář) do 35 500 MW (v případě zpoždění energetické transformace).“ Již v roce 2030 bude chybět 17 000 až 21 000 MW stabilního výkonu.
To bude nesmírně drahé, protože soukromí investoři požadují instalační i provozní dotace v podobě kapacitních plateb, protože i kvůli poloviční ceně emisní povolenky pro plyn ve srovnání s uhlím jejich výroba není rentabilní. Náklady na plynové elektrárny o výkonu 15 000 MW byly v roce 2024 odhadnuty na přibližně 27 miliard eur potřebných dotací. Pro plynové elektrárny o výkonu 35 000 MW by to bylo přes 60 miliard eur. Pokud EU neschválí, aby Berlín mohl z daňových výnosů tyto elektrárny dotovat kapacitními platbami, musela by cena elektřiny vzrůst o dalších 3,7 3,7 €ct/kWh. To je bezmála o jednu korunu.
Dále monitorovací analýza ministerstva konstatuje, že německé solární a větrné elektrárny často produkují více energie, než je potřeba, a jejich produkce se tedy vzájemně kanibalizuje. To znamená, že v případě nadprodukce musí být solární a větrné elektrárny nákladně odstavovány (s finanční kompenzací pro majitele) nebo doslova darovány jako „bezcenný proud“ přes hranice s miliardovými doplatky. V monitorovací zprávě 2025 (strana 68) je celý tento chybný vývoj vidět v celé své kráse: V letošním prvním pololetí vzrostl podíl vyrobené elektřiny z fotovoltaiky, která je dodávána za záporné ceny, na 29 %! Téměř třetina vyrobené fotovoltaické elektřiny je fakticky bezcenná, ale musí být dotována miliardami eur. Tady je odpověď na tvrzení, že „Slunce neposílá faktury“.
Ministryně Reicheová také hovořila o energetickém riziku spočívajícím v dlouhých obdobích temného bezvětří, pro který je i v češtině známý německý výraz „Dunkelflaute“. „V obdobích s malým množstvím větru a slunečního svitu lze tuto mezeru vyplnit pouze fosilními zdroji nebo dovozem.“ Což také Německo činí maximálně k nevůli řady okolních zemí, kam vlastně exportuje „cenovou nákazu“ prudkým růstem ceny elektřiny. Zde je i „kontrolní otázka“ pro stoupence zelené tranzice v Česku, která si s překotným zánikem uhelných zdrojů a dle očekávání pomalou a drahou výstavbou plynových zdrojů dle společnosti ČEPS vyžádá až 30% podíl importu na spotřebě elektřiny v ČR. Odkud a za kolik, když ve stejné době bude masivně dovážet ekonomicky a finančně podstatně silnější Německo?
Aby nebylo mýlky, Katherina Reicheová jasně na adresu zelených ideologů a klimatickou hysterií indoktrinovaných médií a populace zejména pak mladé prohlásila: „Předpoklad, že elektřina z obnovitelných zdrojů může být poskytována prakticky zdarma, je při zohlednění celého systému mylný – tento zjednodušený pohled s sebou nese obrovská ekonomická rizika.“ Naopak Reicheová požaduje, aby provozovatelé solárních a větrných elektráren nesli spoluúčast na další drahé nutné výstavbě sítě s tím, že další kapacity OZE mají vznikat v závislosti na možnostech rozvoje sítě, nikoli naopak. To se v Německu jednoznačně hodnotí jako překážka dalšího budování solárních a větrných zdrojů. Přičemž Reicheová poté, co Německo už od ledna 2025 zrušilo 20leté kontrakty na garantované výkupní ceny, už nemíní dotovat záporné ceny elektřiny a přejít důsledně na rozdílové kontrakty (contracts for difference). Ty ovšem v sobě skrývají také dotace pro zdroje produkující pod předem vysoutěženou cenou elektřiny, což bude vinou rostoucí kanibalizace stále více solárních a větrných zdrojů nastupovat stále více.
Pokles plánů výstavby nových OZE
Reicheová vidí možnost revize Energiewende se snížením plánované instalované kapacity 360 GW v OZE v roce 2030 o 90 GW (v současnosti asi 180 GW), protože německá spotřeba elektřiny stagnuje s nejnižší produkcí za posledních 25 let. Zatímco Scholzova zelená koalice ještě pro rok 2030 snila o 750 TWh, odhad Reicheové se pohybuje kolem 600 TWh, protože zohlednila slabší nárůst elektromobilů, tepelných čerpadel, ale také úpadek energeticky náročného průmyslu v Německu. Splnění cíle prostřednictvím rušení pracovních míst v průmyslu by mělo ministryni hospodářství naplňovat obavami. Ale ve svém 10bodovém plánu nezmiňuje o třaskavém tématu německé politiky, tedy o dlouhodobém úbytku pracovních míst v průmyslu v důsledku energetické transformace, kdy jen letos zmizelo v klíčovém automobilovém průmyslu 50 000 pracovních míst. Každý týden se objevují zprávy o uzavření průmyslových podniků nebo jejich přesunu do zahraničí z důvodu vysokých nákladů na energii.
Bez dostupné elektřiny má Německo malé naděje na centra AI
Ještě v koaliční dohodě se v souvislosti s vývojem umělé inteligence uvádělo: „Posílíme pozici Německa jako předního evropského centra výpočetních center.“ Dnešní realita: poptávka po připojeních k síti pro výpočetní centra v oblasti Frankfurtu nad Mohanem, kde se soustřeďuje 1/3 výkonu všech výpočetních center, převyšuje možnou nabídku. Společnost E.DIS, provozovatel distribuční sítě v Braniborsku a Meklenbursku-Předním Pomořansku, obdržela 170 žádostí o připojení datových center s výkonem 20 až 320 MW, z nichž většinu nelze uspokojit. Společnost Westnetz GmbH, největší distribuční síť v Německu, má pro Severní Porýní-Vestfálsko, Porýní-Falc a Dolní Sasko žádosti od datových center v celkovém rozsahu 10 000 MW. Zajištěný výkon i kapacita sítě však z většiny i chybí. Centra umělé inteligence, která potřebují zajištěný výkon v režimu 24/7/365 hodin denně (nikoli závislá na libovůli slunečního záření a větru), zatím v Německu nemají dobré vyhlídky.
Politička ve svém plánu opakuje nesmyslná hesla o vodíkové strategii postavené na jeho produkci z OZE, kdy drahota pramení z pouhé 25% efektivity vodíku proti zemnímu plynu. Ministryně ale oprávněně kritizuje nadměrnou byrokracii v energetické politice s více než 15 000 právních norem. Nedávno zveřejněná zpráva Frontier Economics „Nové cesty v energetické transformaci“ kvantifikuje: „Byrokracie způsobená energetickou transformací způsobuje odhadem ročně asi 10 miliard eur byrokratických nákladů pouze na spolkové úrovni.“
Bezpečnost dodávek se stává politickým bodem zlomu. To ukazuje také nejnovější studie poradenské firmy PWC. Podle ní hrozí německému zásobování elektřinou v příštích letech masivní výpadky. Autor studie Andree Gerken vypočítal, že od roku 2035 hrozí deficit dodávek v polovině všech hodin v roce. Studie hovoří o „komplexním selhání trhu“, které se projevuje rostoucím počtem hodin s negativními cenami elektřiny na burze. Ještě větším problémem je však období bez slunečního svitu a větru. Po odklonu od jaderné energie dováží Německo 6 % své spotřeby elektřiny, přičemž s každou další odstavenou uhelnou elektrárnou tento trend roste. Baterie nejsou řešením pro delší období bez slunečního svitu a větru. Podle studie pomůže pouze výstavba plynových elektráren. Může však trvat „deset nebo dokonce patnáct let, než takové elektrárny začnou fungovat. Mimo jiné proto, že na celém světě je nedostatek plynových turbín.“
Spolková ministryně hospodářství v doprovodném dopise vládě k návrhu revize energetické transformace dokonce upozornila Merzův kabinet, že „za určitých předpokladů může dojít k výpadku dodávek“ dříve. V roce 2030 by poptávka po elektřině podle ministryně „nemohla být na trhu s elektřinou během několika hodin plně pokryta“.
Česko jako energeticky „spící Růženka“
Jak vypadá situace v Česku, to dokresluje předvolební prohlášení lidoveckého ministra životního prostředí Petra Hladíka, který kandiduje jako dvojka za Spolu na domovské jižní Moravě. Brněný politik se vzděláním IT specialisty z Brna v dokonalém vazalském sevření zelených lobbistů dle zprávy zprávy portálu idnes.cz napsal na svůj Facebook, že se chystá dodávání elektřiny domácnostem ze solárů zdarma: „Stačí, když domácnostem řekneme, že zítra mezi 11.00 a 15.00 bude elektřiny hodně, využijte ji zdarma.“
Samozřejmě P. Hladík jen předvedl svou odbornou i ekonomickou nekompetenci. I když ministr uvažoval o nulové ceně silové části elektřiny, samozřejmě každý odběratel musí zaplatit za distribuci a další části regulované ceny elektřiny, která dnes tvoří asi polovinu celkové ceny s trendem růstu. Ledaže by zákazník přijel k nějaké solární elektrárně a natankoval zde proud do přivezených baterií…
Pochopitelně je nesmysl, aby jakýkoli produkt měl nulovou cenu. Pak je jeho výroba ztrátová, neefektivní a zejména banky ji nebudou chtít úvěrovat. Což se už masivně i v Česku ukazuje i při současné vzájemné kanibalizace relativně dosud malé instalované kapacity 4,5 GW v solárních zdrojích, což je 25krát menší kapacita než mají nyní FVE v Německu. S klesající podporou dotací se prudce zpomalují nové instalace, jimž dominovaly solárním elektrárnám na soukromých domech. Tento potenciál bohatých Čechů schopných ze svého kofinancovat zhruba 250 000 korunami instalaci nesmyslně velké elektrárny přes 10 kWp výkonu se v posledních dvou letech vyčerpal. Naivní představy živené státní i firemní reklamou, že se stanou výrobci elektřiny pro síť, narazily na realitu kanibalizačního překlopení cen solární elektřiny na nulu nebo do záporu, nutného placení distribučních poplatků a rizika pokut od distributorů za nedovolené přetoky do nedostatečně dimenzované sítě.
Zatím vláda a státní administrativa fakticky vůbec neví, jak v případě překotného výpadku uhelných zdrojů ničených emisní povolenkou, nahradí výrobu elektřiny, kdy do roku 2030 bude chybět v zimě 4-5 GW stabilního výkonu. Státní firma ČEPS ve své analýze zdrojové přiměřenosti MAF CZ opatrně mluví o potřebě dovozu 30 % elektřiny, ale sama zpochybňuje, zda to odněkud bude vůbec možné. Nedávno schválený Lex Plyn sice uvažuje o možnosti zachovat při krizové situaci nějaké uhelné elektrárny, je to však příliš vágní a byrokraticky těžkopádné včetně dosud neschválené podpoře nutnými kapacitními platbami. Je však pravdou, že ve zbytku fungující tržní ekonomiky válcované dotační ekonomikou EU i národních vlád bude očekávaný deficit elektřiny v zimním období v ČR spojen také s významným růstem ceny. To ještě umocní nově probuzená inflace ve spojený s emisními povolenkami na topení a pohonné hmoty ETS2 od roku 2027. Vláda Petra Fialy slibovala když ne zrušení, tak alespoň zastropování ceny povolenky na 45 eur za tunu CO2. Ovšem povolenka se spekulativně obchoduje na trzích futures už bezmála za 90 eur a sami Němci už ji od ledna 2025 platí „dobrovolně“ ve výši 55 eur, od ledna 2026 pak má stoupnout na 65 eur.
Nadále je jedinou schválenou českou státní energetickou politikou Národní klimaticko-energetický plán (NKEP) z prosince 2024. Ten staví dominantně na dostavbě solárních kapacity (až na 10,1 GW), větrných zdrojů (zpětinásobení na 1,5 GW) a výstavbě 2-3 GW nových paroplynových zdrojů do roku 2036. Nové jaderné zdroje v Dukovanech a Temelíně budou reálně k dispozici až 12 až 20 let. Kalkulace drahoty a nepřijatelné délky výstavby nových plynových elektráren platí pro Česko ještě více než pro Německo, protože klíčový německý dodavatel plynových turbín Siemens je na léta vyprodán a každý si jistě odpoví na otázku, zda dá přednost dodávkám do Německa, nebo do Česka.
A jak se stal český stát vězněm zelené lobby a přiděluje zelené trafiky, to dokumentuje přijatá legislativa a nedávné ustavení Elektronického datového centra (EDC), které má v rámci ideologické zelené koncepce „demokratizace energetiky“ zajistit sdílení elektřiny. Tak dosud má EDC, jehož funkci mohl s přehledem za stávajících nákladů plnit státní podnik OTE, 40 úředníků (jen mzdové náklady na státního úředníka jsou v průměru 1,2 milionu Kč ročně) a již každý z českých spotřebitelů je haléřovými platbami v cenách elektřiny dotuje. No a výsledek prezentoval pro portál idnes.cz šéf EDC Petr Kusý. Jím zmíněný „pozvolný náběh“ centra znamená, že asi 11 000 soukromníků vyrábí a posílá elektřinu ze své FVE s tím, že asi 16 000 napojených příjemců tuto elektřinu musí spotřebovat do 15 minut. Přitom v Česku máme asi 6,5 milionu odběrných míst elektřiny. Sdílení elektřiny tedy zahrnuje statisticky zanedbatelné promile odběratelů, ale pro zelenou lobby je to další předstupeň k vítězství při rozbíjení stabilní a efektivně centrálně organizované a tím také co nejlevnější energetiky.
Výsledek „demokratizace energetiky“? Místo několika desítek velkých energetických zdrojů dnes vyrábí elektřinu v Česku na čtvrt milionu zdrojů, převážně tedy mikrozdrojů na střechách soukromých domů. To si vyžádá na 400 miliard Kč investic do posílení přenosových a distribučních sítí také do jejich správy. Ta mimochodem zřejmě selhala také 4. července při historicky největším výpadu elektřiny pro milion odběrných míst v ČR. Jak nedávno pro portál Novinky.cz řekl ředitel strategie poradenské firmy EGU Michal Macenauer, systémové náklady ve spojení s OZE mohou zvýšit cenu elektřiny až o 250 procent. Platí to o to více, že Česko je energeticky v podstatě 17. spolkovou zemí Německa. Ovšem v průměru s třetinovými platy a mzdami.
Zdroje:
