Článek
Polský spisovatel Zbigniew Nienacki kdysi glosoval majitele psů jako specifickou komunitu, která napomáhá nejen socializaci psa, aby si ten totiž promluvil s ostatními čtvernožci, ale také socializaci dvojnožců, kteří je doprovázejí. Cituji:
„Zjistil jsem, že majitelé psů tvoří jakési zvláštní společenství, mezinárodní klan, jehož členové se navzájem poznávají na první pohled a projevují si obzvláštní solidaritu. Stačilo vyjít na ulici s velkou dogou, abych okamžitě navázal dobrý tucet známostí s jinými majiteli psů a vyslechl si spoustu rad, připomínek a také vyprávění o neobyčejných povahových rysech jiných čtyřnožců.“
I já jsem tak dnem i nocí brázdil olomoucké ulice za všech denních světel i temnot, nejprve se zlatým kokršpanělem (který zcela určitě napsal mou první knihu), aby byl poté vystřídán dlouhosrstým králičím jezevčíkem. I já jsem se dával do rozhovoru s doprovodnými lidmi, které jejich mazlíčci vzali s sebou ven.
Potkával jsem roky starého pána s mopsem. Naši pejsánci se neskamarádili, bylo to mezi nimi vždy napjaté. Ne tak my. Se starým pánem jsem si moc rozuměl. Zažil jsem jeho čtvrtého mopse v životě. A to jsem začal přemýšlet, jak je to nespravedlivé a kolik člověk za svůj život přežije psů. Jen mým životem prošel jeden malý psík neurčité rasy, dva francouzští buldočci, jeden stájový pinč, o kterého jsem přišel rozvodem, kokršpaněl a nyní vládne jezevčík.
Starý pán se přestal objevovat, tu a tam jsem viděl mopsíka, jak mizí ve vratech domu, odkud starý pán vycházel. Byl ale doprovázen někým jiným. Než jsme na místo došli, byli pryč. Věděl jsem, že je se starým pánem zle. Pak se jednou vynořil s holí a s mopsíkem u boku. Zažil nemocniční a operační období. Mopsík se po dobu strázní jeho pána neměl moc dobře.
Uběhl rok, kdy jsme si vyměňovali slova. Pozdravy a strasti, radosti. Až pak jednou vidím starého pána, jak jde na vycházku sám. Mopsík nikde. Starý pán popsal poslední chvilky svého čtyřnohého přítele a na mé dotazy, proč si nepořídí mopse v jeho životě pátého, odpověděl větou, kterou si budu nadosmrti pamatovat:
„Můj pátý mops by se měl moc zle, proto si ho nepořídím.“
Nerozuměl jsem vůbec jeho záhadné řeči. Vysvětlil, že cítí, že teď půjde na onen svět on. A jeho pátý mopsík by ho zcela jistě přežil. A že zná své děti a bojí se, že mopsík by měl u nich moc špatný život. A proto nezkazí mopsíkovi život po jeho smrti.
Dnes už nežije ani starý pán. Potkávám jiné čtyřnožce s jinými dvounožci a přemýšlím o tom, kolik člověk za život přežije svých pejsků.
