Článek
Když pomineme slavné a těžkotonážní Nosferatu, které se točilo v roce 1921 na Oravském hradě – a uvádím jej zde spíše jako vstupní zajímavost –, otevírá se nám v československém filmu celá řada titulů, které tak či nějak pracují se záhrobím, kletbami, záhadami a vším kolem toho.
Záhada modrého pokoje (1933)
Hned první československá zvuková detektivka Záhada modrého pokoje z roku 1933 je tajemstvími a záhadami doslova nabitá. Večer ve starém sídle, které mi z několika detailů pořád tak nějak neurčitě připomíná hlavní sál hradu Houska, se točí kolem mladinké dcery zámeckého pána, která akorát slaví osmnácté narozeniny. Tři nápadníci se ji snaží získat a starý lord Helford (Karel Hašler) má co dělat, aby ty divočáky uklidnil. Podaří se mu to až tehdy, když jim vypráví o kletbě Modrého pokoje.
Ve filmu nechybí tajné průchody, neznámý cizinec a staré rodinné tajemství. Mimořádnou zajímavostí je, že se film natáčel o hodně více, než se běžně soudí, na zámku Stránov u Jizerního Vtelna (chcete-li u Mladé Boleslavi). A zámek Stránov se svým starým mostem, šestibokou gotickou věží a zadním tajemným schodištěm na parkán patřil v té době – stejně jako je tomu dnes spolu s hradem Houskou – rodině Šimonků. Policejního inspektora Genta, tudíž tehdy služebně i herecky nepatrnou roli, hrál tehdy jednatřicetiletý Jaroslav Marvan .
Dívka v modrém (1940)
Málokdo také tuší, že za námětem dalšího filmu, totiž Dívky v modrém, stál výstřední okultista, mág, milovník starého Egypta a člen egyptského zednářství Memphis-Misraim Felix Achille de la Cámara. Motiv dívky vystupující z obrazu byl tak zcela podřízen jeho okultním zájmům. Zatímco ve filmu je oživlý obraz nakonec zdrojem komických situací, sám de la Cámara byl přesvědčen, že skrze umělecká díla lze do našeho světa skutečně materializovat duchy zemřelých.
Režisér Otakar Vávra tu měl ku pomoci Lídu Baarovou, navrátivší se po románku s Goebbelsem, a také muže hned tří rolí – Oldřicha Nového. Ten nejenže hrál hlavní roli, ale byl i spoluautorem scénáře a interpretem titulní písně. Původní Cámarovy strašidelné motivy dosti ztlumil, a tak se z filmu stala lehká konverzační komedie – avšak vynikající. U původní Cámarovy předlohy byste se báli o dost víc.
Tetička (1941)
Do třetice zmíním film Tetička, ve kterém Ferenc Futurista se svými velkýma ušima tak moc připomíná hraběte Orloka z Nosferatu. Tetičku, která naoko zesnula, aby zjistila, co má vlastně za příbuzenstvo a okolí, hraje skvěle Růžena Nasková.
Kameraman Ferdinand Pečenka se doslova vyřádil nad možnostmi tehdejšího černobílého filmu a některé scény doslova přestrašidloval. V barevném filmu byste se té samé scény tolik nebáli – ještěže je film černobílý! Na konci tohoto snímku, který byl točen za protektorátu, navíc tak nějak skrytě vyčnívá motiv takzvaného projektu Lebensborn.
To jsou jen tři filmy, které jsem vybral. V mém výčtu samozřejmě chybí skvělý frankofonní Golem z roku 1936, mystická Podobizna z roku 1947 a mnoho a mnoho dalších. Právě u ní narážíme na stejnou myšlenkovou nit: je fascinující, že jak de la Cámara, tak klasický ruský autor Nikolaj Vasiljevič Gogol rozvíjejí totožný motiv a vycházejí ze stejné víry, že malířské plátno může sloužit jako brána pro duše bez vlastního těla. Více se těmto a jiným podobným tématům budu věnovat na stejnojmenné přednášce v jablunkovské knihovně v sobotu 24. 10. 2026 v 17:00.
