Článek
Předesílám, že se nebudu pokoušet rozluštit, kým byla vložena do kolektivní ruské duše. Vyberte si: Byli to ze severu Varjagové? Či z východu mongolské hordy? Nebo mají pravdu cizinci, kteří po návštěvě Ruska (19. století) s nadsázkou tvrdili, že se „po oškrábání Rusa objeví Tatar“? Nejspíše každý z naznačených vnějších vlivů přispěl při kalení jádra ruského národa svým specifickým způsobem.
Politolog a současný český premiér Petr Fiala pronesl několikrát v souvislosti s ruskou agresí proti Ukrajině učebnicovou poučku, že „politika má být soubojem názorů a násilí v ní nesmí mít místo“. Nelze nesouhlasit, nicméně Realpolitika není Idealpolitika, a v Rusku to platí dvojnásob. Ne, že by v dějinách nevyhrávalo násilí v politice zahraniční i domácí také u jiných národů, avšak Rusko je (jako vždy) „trochu jiné“. Jako osobitý a nezaměnitelný ruský archetyp násilí s příměsí krutosti, odkrývající naprostou neúctu k lidskému životu, každopádně vyhřezl na povrch v éře Ivana IV., známějšího (v Česku) jako Ivan Hrozný. Význam jeho ruského přízviska (Groznyj) je „ten, kdo budí hrůzu“, ale také „krutý“, což by vzhledem k jeho chování a způsobu vládnutí bylo vhodnější etablovat i v jazyce českém. Důvodů je několik, vše pochopíme z jediné události, ve které se krutost vyjevila zvláště odporným způsobem.
Když si Ivan upevnil dostatečně svou moc (1565), měla mu ji pomoct udržet zvláštní elita, tzv. opričníci, plnící v podstatě funkci tajné policie. Stáli mimo zákon a měli volnou ruku při organizování trestných výprav, pátrajíce po nepřátelích, skutečných i domnělých. Roku 1570 vyrazili – na přímý Ivanův popud - loupit a vraždit do bohatého Novgorodu, který představoval konkurenci pro moskevské centrum Ivanovy moci. Během šesti týdnů umučili a následně povraždili tisíce obyvatel města (odhady se liší od dvou do šesti tisíc). Bestia triumphans! Detaily mučení a způsobů vraždění nebudu zde ani v dalších příkladech uvádět. V obecné rovině se zde vytvořil – a následnými dějinami dotvořil – šílený koktejl zlatvořený z těchto ingrediencí: krutost, mučení, sadismus, barbarství, běsnění, úchylnost, teror, pogromy, zvrhlost, zvůle, surovost, zvířeckost alias nelidskost, paranoia, mrzačení, zohyzďování či zohavování, znásilňování, perverzita, podlost, deviace (často sexuální), nelidskost + cosi nepojmenovatelného. To vše spojeno s hanobením, potupením, poskvrněním, zneuctěním a ponižováním ve všech (ne)myslitelných podobách. V češtině mi dochází dech při snaze pojmenovat všechny varianty; ruština jich zná mnohem více – jazyk prozradí mnohé o duši národa.
Kritik namítne, že násilí či agresivita v různých opovrženíhodných formách není cizí ani jiným národům či společnostem. Ano, ale –
Nejen dnes je kupříkladu na tapetě islámský terorismus. I on má dlouhou tradici. Pro srovnání uveďme formu užití násilí po dobytí známějšího mocenského centra, Konstantinopole alias Cařihradu, roku 1453. Mehmed II., sultán Osmanské říše, nebránil po vojenském vítězství svým vojákům v rabování, které se bez násilí na civilním obyvatelstvu neobejde, avšak omezil opium vítězství na tři dny. Většina obyvatel byla odvedena na nucené práce. Srovnej s prolongovaným běsněním novgorodským.
V další expanzi ruského impéria se objevují desítky až stovky (na regionální úrovni) případů vzplanutí „květů zla“ a nikdy nešlo o pouhé násilí či agresivitu - vždy se objevoval jako přídavek onen šílený koktejl, jen v různé podobě namixování. Další specialitou ruského násilí je jeho aplikování nejen proti „cizím“, ale také proti vlastním lidem. Vůči jednotlivcům poslouží příkladem třeba mazáctví (dědovščina). To známe i u nás, ani v nejhorším snu si však nelze představit jeho ruskou podobu, která byla a je praktikována v gulazích či lágrech novějšího typu, věznicích, armádě, dětských domovech či psychuškách. O detailech opět odmítám psát, řídě se pokynem Varlama Šalamova (mj. autora „Kolymských povídek“), že o tom, co se dělo v lágrech, by „člověk“ neměl vědět. A když už ví (o což se ovšem právě Šalamov, Solženicyn i jiní zasloužili…), neměl by zapomenout (dodávám).
Pokud jde o aplikaci násilí při bojích o „trůn“ či v rámci expanze ruského impéria, proskákejme jen letmo dějinami:
* Petr I., zvaný Velký, podnikl roku 1697 velkou „studijní stáž“ po západní Evropě. Osvícení mu ale evidentně nepřinesla, protože po návratu si musel ukojit krvelačnost na cca dvou tisících strůjcích – již dříve potlačeného – povstání a osobně dohlížel na jejich mučení.
* O spojení „chladné krutosti“ s neúctou k lidskému životu svědčí chování oslavovaného generála Michila Kutuzova po bitvě u Borodina (1812), kdy nechal při ústupu na bitevním poli cca 15 000 mrtvých a 35 000 raněných ruských vojáků na pospas svému osudu…
* Žádosti nepřátelských armád o krátkodobá příměří k pohřbení mrtvých v krymské válce (1854-1856) sice naučila Rusy civilizovanější způsoby vedení válek, ale pojali to po svém, takže v dalším velkém střetu, roku 1905 s Japonskem, šokovalo britské pozorovatele mrhání životy vlastních vojáků ze strany ruského velení. O úrovni péče o zraněné vypovídá sebevražda vrchního zdravotního důstojníka, kterou spáchal ze zoufalství nad bezmocí něco změnit. Tento čin ovšem také ukazuje, že vždy záleží na tom, jak jedinec pracuje ve své duši s obrazem kolektivního archetypu Stínu (= Zla/Násilí při volnější interpretaci Junga) a jestli nedovolí rozpustit své bytostné Já v kolektivním My. Cest, jak to mohou dokázat nemnozí při všepohlcujícím stínu v ruské kolektivní duši, není ovšem mnoho a sebevražda se zdá jediná „bezpečná“. Ti ostatní, mnozí, se setkávají se svým Stínem při jeho projekci na druhé… Snadné „řešení“, není-liž pravda? Bohužel dodnes převažující v „ruském světě“.
* To už se ovšem ocitáme ve 20. století. Století dítěte? Století sportu? Bohužel: století násilí a krutosti. Století dvou nejstrašnějších válek v dějinách s desítkami miliony obětí. Nebývalé orgie slavila krutost zejména v té druhé: Metodičtí zabijáci nacisté (holokaust v širším pojetí hromadného vyvražďování v rámci ideologie rasismu, xenofobie a ablebodysmu), za nimiž příliš nezaostávali jejich japonští spojenci („Jednotka 731“ jako příklad pseudovědeckých šílených pokusů na zajatých vojácích) – a nevyzpytatelní Rusové (Katyň, znásilňování žen Rudou armádou „osvoboditelkou“ aj.).
Speciálním případem vně válečných situací je násilná likvidace ruských elit, vrcholící v první polovině 20. století systematickým a masovým vyvražďováním intelektuálních, vědeckých, uměleckých či armádních špiček. Tyto opakované stalinské „čistky“ nebyly „pouštěním žilou“ národa, to bylo „podřezávání žil“. Sebevraha se nakonec vždy podaří nějak zachránit, a oslabené Rusko se vrhá do expanzí, které mají kompenzovat ztráty a zvýšit sebevědomí. To v případě vítězství – vybojovaného (slabší protivník se dá vždy najít), či prohlašového v ideologickém obalu.
Vyvrcholení ruské linie kruté násilnosti (spíše jde ovšem o „stálý návrat téhož“) sledujeme v přímém přenosu (tentokrát doslova!) na Ukrajině. Po rozpadu Sovětského svazu následoval krátký klid před bouří. Ta přišla v podobě malého muže bez knírku, který se neusmíval – to měl se Stalinem a Hitlerem společné. Signálem měla a mohla být „pacifikace“ Čečenska, když Jelcinovy tanky a letadla v tzv. první čečenské válce (1994-1996) neuspěly. Jak pracuje Vladimir Putin, ukázal vzápětí po svém jmenování premiérem (srpen 1999): během několika týdnů obsadil 80 % Čečenska a oznámil, že „Groznyj bude srovnán se zemí i se všemi obyvateli, kteří se tam rozhodli zůstat.“ Výslužkou za takovou chrabrost byl titul prezidenta po abdikaci Jelcina. Čečensko se však nevzdalo a dvěma sólovými útoky (na moskevské divadlo v roce 2002 a na beslanskou školu o dva roky později) rozzlobilo gosudara, a ten na útočníky (v prvním případě to byly čečenské vdovy) vyrazil s jedovatým plynem a na školu zaútočil s tanky a raketami. V obou případech bylo zmasakrováno více rukojmí včetně dětí než útočníků. Jak reagovali ruští voliči? Jakkoli jde v ruských prezidentských volbách pravidelně o zpochybňované číslo, přece jen ukazuje nějaký trend: zatímco v roce 2000 se Putin ještě dostatečně nepředvedl (zisk 52,9 % v prvním kole byl nicméně dostačující), v dalších letech začal naplňovat parametry „kultury machismu“ a procento rostlo. V posledních volbách (2024) se číslo vyšplhalo až na 87,28 %… To už se ovšem ocitáme v ohni probíhající války s Ukrajinou.
Pokud jde o ukrajinský národ, tak o jeho genocidu (ano!) se pokusilo sovětské Rusko už ve 30. letech v podobě golodomoru s několika miliony obětí. Nevíme, kdy zosnoval plán na pozření Ukrajiny Putin; historikům budoucího to muselo však být jasné minimálně od okamžiku žádosti Ukrajiny o vstup do EU, čímž jasně padla Kremlem vysněná varianta: „S postsovětským Ruskem na věčné časy“. Tzv. Euromajdan (2013-2014), lidová revolta v Kyjevě, s viditelným výsledkem v podobě vyhnání proruského prezidenta Ukrajiny Viktora Janukovyče, byla jasným signálem vůle prosadit prozápadní směřování země. Tomu muselo Rusko porozumět a reagovalo „tradičním“ způsobem: anexí Krymu a iniciováním ozbrojeného povstání proruských separatistů na východě Ukrajiny. Plíživý konflikt si v letech 2014 až 2022 vyžádal několik desítek tisíc mrtvých a jen mdlý zájem Západu.
To se změnilo otevřenou invazí 24. 2. 2022, která byla a je nevyhlášenou válkou s počtem mrtvých už v řádu statisíců (na obou stranách) a miliony ukrajinských uprchlíků. Bestiální ruské násilí vzplanulo s plnou silou. Na civilistech je symbolizováno jmény Irpiň a Buča. V prvním případě jde o symbol zoufalství civilistů, kteří utíkali z hořícího města po zkáze svých domovů a do kterých ruská armáda střílela. Co se dělo v Buči, šokovalo celý svět a ukázalo mu, že na Ukrajině půjde o genocidu, o snahu odstranit ji z mapy a likvidovat či rusifikovat ukrajinský národ. Jazykem práva zde došlo k vraždám, popravám, mučení, znásilňování a rabování, a to vše se dělo organizovaně a úmyslně; prostí Ukrajinci mluví o „krvavé řeži“ (rizanina).
Na bojištích dochází k vraždění či mrzačení zajatců, často ve spojení se sexuálním násilím. Znásilňování má systematický charakter a je používáno jako válečná zbraň. Relativně novým – evidentně genocidním - prvkem se stalo odvlékání dětí na území Ruska a jejich následná převýchova. Už v čečenské válce použitá taktika „spálené země“ (vybombardová města, zničená infrastruktura, znečištěná půda aj.) zde dostala až charakter ekocidyzničením Kachovské přehrady se zaplavením rozsáhlé oblasti a dlouhodobými dopady na ekosystémy a životní prostředí. Pokračují barbarské útoky na civilní obyvatelstvo včetně dětí.
Specificky ruský archetyp násilí našel v Putinovi to pravé zosobnění a propojil se s archetypem Hrdiny – jako v Ivanu Krutém, Stalinovi a dalších imperátorech. Více a více větších (oligarchové), průměrných i malých ruských Já se přimklo k takovémuto personifikovanému My. To je ovšem zodpovědnosti nezbavuje! Co bude dále? Jisté je pouze jedno: archetyp ruského násilí vymýtit v historicky dohledné době není možné, a to zejména proto, že k tomu není vůle u zdroje. Co však možné je, nedovolit mu expandovat spolu s ruskou propagandou do civilizovaného světa a zatlačit ho zpět do ruské anticivilizace. Příkladem nám budiž ukrajinská odvaha z jara 2022, kdy se podařilo zabránit ruským kolonám v blitzkriegu. Ukázala se pravdivost postřehu britského ministra zahraničí lorda Palmerstona z roku 1853: „Politikou a praxí ruské vlády vždy bylo expandovat tak rychle, a tak daleko, jak jim to apatie nebo absence odhodlání jiných vlád dovolovala, vždy se však zastavit či stáhnout v případě rozhodného odporu a vyčkat na příští vhodnou příležitost.“*
Poučíme se z dějin? Dobrým začátkem by bylo bránit v nežádoucích aktivitách jejich pátým kolonám, které připravují terén k budoucí expanzi. Mapa jejich rozšíření nebyla dosud publikována, ale dovoluji si dovodit, že se jich nedokázal zbavit žádný evropský stát… V dalším kroku bychom neměli umožňovat ruským občanům získávat druhé (české) občanství, hojně publikovat i číst každoroční výroční zprávy bezpečnostních informačních služeb a realizovat jejich doporučení.
V Kyjevě se bojuje o Prahu. V Kyjevě se bojuje o Evropu. Vae victis! Běda poraženým.
Zdroje:
BOYD, Douglas. 1000 let ruské rozpínavosti: Od počátků k Putinovi.Z angličtiny přeložil Zdík Dušek. Frýdek-Místek: Alpress, 2015.
JEROFEJEV, Viktor. Encyklopedie ruské duše: román s encyklopedií. Z ruštiny přeložil Libor Dvořák. Praha: Academia, 2018.
JUNG, Carl Gustav. Archetypy a nevědomí. Brno: Nadační fond Holar, 2018.
PALIJ, Aleksandr. Počemu Rossija zverskaja? Lekce historika A. Palije, 2023.
Video dostupné z: [https://www.youtube.com/watch?v=JL7Upw23p5U&t=1225s]
* MRACHEK, Alexis. Yes, Russia is a Threat to the United States. Washington D.C.: The Heritage Foundation, 26.4.2021. Dostupné z:
[https://www.heritage.org/europe/commentary/yes-russia-threat-the-united-states]
