Článek
Jak to, že 27. 2. 2014 dementuje Vladimir Putin informaci o přítomnosti ruských vojáků ve výsadku „zelených mužíků“, kteří obsadili klíčové budovy v Krymu, aby ji 17. 4. téhož roku bez mrknutí oka potvrdil? Jak to, že není odvolán z funkce, či sám nerezignuje, jak se očekává v demokratickém světě v případě politika, který zjevně a bezostyšně lže v mezinárodní politice? Jak to, že je „doma“ oslavován jako lišák, jenž zase jednou převezl Západ? Vítejte v ruském světě.
Šlo snad o ojedinělý případ lhaní v ruské politice? Jak si stojí svár pravdy a lži v duši ruského národa? Odpověď by mělo poskytnout nahlédnutí do historie.
Také na fenoménu lži se potvrzuje, že kolektivní archetypy ruské duše vykrystalizovaly zejména za Ivana IV. Krutého (1530-1584; narušit vžité přízvisko „Hrozný“ jsem si dovolil v předchozím eseji o ruském násilí). 2. 10. 1552 porušilo Moskovie (vlastní jádro ruského národa s moskevským centrem) „čestné nezrušitelné carské slovo“, že se nic nestane obyvatelům Kazaně (centrum Kazaňského chanátu, který představoval překážku v Ivanově expanzi), otevřou-li brány. Uvěřili. Následoval masakr cca 65 000 dospělých a starších dětí… Děti menší než je kolo u vozu (!) ještě ponechali naživu, což se mělo změnit o 18 let později pobitím celých rodin při likvidaci novgorodského mocenského centra. V Kazani a okolí zůstaly „kazaňské siroty“, ponechané ovšem zcela bezprizorné (jedno ze smutně proslulých ruských slov) a vzhledem k věku s malou šancí přežít. Jejich množství bylo pro vítěze nepříjemným svědectvím masakru, i následovala další lež, kterou rozšířili Ivanovi „propagandisté“: nejde o skutečné kazaňské sirotky, nýbrž o podvodníky, které se za ně vydávají, aby vyvolali soucit… Sílu této lži ukazuje skutečnost, že obrat kazanskaja sirota je i v dnešních slovnících chybně (lživě) vykládán jako „chudáček; kdo ze sebe dělá chudáka“. Také lež otevírající brány Kazaně rezonuje se současností: v roce 2021 (!) ruská vláda zakázala vzpomínkový den na masakr z roku 1552, který se každoročně konal v Kazani. Proč asi?
Patrně nejznámější lží v ruských dějinách se stal fenomén, známý jako Potěmkinské vesnice. Populární podání o cestě carevny Kateřiny v roce 1787 s mohutným doprovodem různých potentátů v čele s rakouským císařem Josefem II. na jih do nově získaných území včetně Krymu mluví o namalovaných kulisách vsí a staveb, falešných vesničanech, vozech naložených pytli s obilím (= pískem) aj. To ale evidentně nemohlo stačit na mnohosetkilometrovou cestu: kníže Potěmkin nebyl hlupák a jako schopný organizátor celou akci připravoval několik let. Na pobřeží Černého moře byla vybudována síť pevností, které obstály v dalším vývoji událostí. Na každém místě, kde měla carevna a její doprovod nocovat, bylo nutné vystavět palác, opravit cesty a odklidit vše, co by budilo nelichotivý dojem. Když ovšem došly peníze, nastoupila lež imitace…
Účelem cesty bylo nabídnout hostům pohled na bohatství a sílu carského impéria, jakož i získat Rakouské impérium pro připravovaný útok na Osmanskou říši. To se nakonec povedlo: císař Josef byl sice většinu cesty skeptický a nepochybně prohlédl leccos z Potěmkinova kašírování, ale nakonec ho „dostaly“ reálné pobřežní pevnosti a podepsal s Ruským impériem spojeneckou smlouvu. Hlavního účelu cesty bylo dosaženo.
Vidíme, že se v této „kauze“ mísí celá škála od čisté lži přes její zbožnou variantu (pia fraus) k polopravdě (v některých vesnicích byla vylepšena alespoň fasáda na hlavní ulici) i porci pravdy.
Nehledě na „tvrdá historická fakta“, žil a žije celý příběh svým životem a stal se svérázným mýtem a spektáklem, který byl v ruských dějinách několikrát sehrán znovu. Za jiné jmenujme balamucení zahraničních novinářů a diplomatů při ukrajinském holodomoru v letech 1932-1933. Sověti používali k oklamání návštěvníků „vzorové“ vesnice, které byly vybaveny předměty a potravinami dovezenými pro tuto příležitost. Zubožení vesničané byli nahrazeni dobře živenými a loajálními členy strany či herci. Ostudné je, že v západním světě se našlo dost lidí, kteří skočili na sovětskou propagandu nebo vědomě lhali.
Zatím poslední použití taktiky „Potěmkinské vesnice“ sledujeme takřka v přímém přenosu v Mariupolu. Ten byl masivně vybombardován na počátku současné války v roce 2022 a nejtragičtěji dopadl atak na budovu divadla, pod jejímiž troskami zemřely stovky lidí (uvádí se až 600), kteří se ukrývali před ruským útokem. Po dobytí města začala dosazená ruská administrativa zakrývat následky válečného zločinu a trosky divadla obehnali vysokým lešením a plachtou s portréty ruských literárních klasiků (!). Pokus o návrat k éře rusifikace Ukrajiny? Morbidita? Tupost a směšnost v éře dronů?
Mluvím o kolektivní ruské duši; otázka tedy také zní, jak fenomén lži metastázoval z centra do nižších vrstev ruského světa, kde se mu na základě mnoha historických i současných svědectví daří neméně. Zprávy o materiální i mravní bídě ruského rolnictva jsou častým koloritem reportáží cizinců z cest po Rusi. Jakási přirozená lživost kupeckého stavu udivila i Karla Havlíčka Borovského při jeho návštěvě v letech 1843-1844, kdy byl ještě ve stavu prvotního rusofilního nadšení. Nicméně „s nemalou bolestí v srdci“ (kupcům jinak fandil proti ruským šlechticům) konstatoval, že „za pravdu vydávají, v co sami nevěří“ a „dokonce neznají, co se v obchodu poctivostí nazývá“. Zlehčuje to termínem „taškářství“, neboť jde podle něj jen o „vojnu bez krveprolití“…
O „vojnu s krveprolitím“ však už šlo v případě bojů o Krym v roce 1920. „Rudí“ (bolševici) v čele s lidovým komisařem Michailem Frunzem měli značnou převahu a „bílí“ ( tzv. bělogvardějci) v čele s Petrem Wrangelem vedli už předem prohraný boj. Bývalý carský důstojník dobře věděl, že nějaká čestná porážka nepřichází u „rudých“ v úvahu a volil únik přes Černé moře. Nepochybně tak zachránil životy 150 000 vojáků. Takové štěstí ovšem neměly zbytky jeho armády a jejich civilní stoupenci, kteří zůstali na Krymu (jejich počet se odhaduje až na 50 000). Frunze se jim zaručil „čestným slovem“ a slíbil, že pokud složí zbraně, nebudou vystaveni represím. Většina uvěřila… V kontextu direktiv o „rudém teroru“ ovšem nepřekvapí, že se Frunze po obsazení celého Krymu neřídil biblickým „Nevydáš křivého svědectví“ a nařídil jejich popravy.
Další forma rakoviny lži vypukla naplno ve stalinském období a diagnóza zněla: udavačství. Za jiné zmiňme svědectví André Gida, který těžce nesl novou „udavačskou“ životní strategii, se kterou se setkal při své cestě do SSSR v roce 1936. Ještě hlouběji pronikl do tohoto fenoménu britský diplomat Fitzroy Maclean, v letech 1937-1939 na misi v Moskvě: „Velká spousta lidí využívá čistek k tomu, aby se zbavili svých osobních nepřátel. Pokud jste měli zájem o něčí práci, byt či manželku, udali jste ho jako trockistu či britského špeha, a s největší pravděpodobností pak zmizel…“
Masová vražda cca 22 000 polských důstojníků a příslušníků inteligence v dubnu a květnu 1940, známá jako Katyňský masakr, se zařadila velmi vysoko v dějinách ruského násilí, ale je i příkladem padesátiletého notorického lhaní nejvyšších moskevských představitelů počínaje Josifem Stalinem. Bylo použito celé instrumentárium lhaní, tentokrát bez příměsi pravdy: lhaní z očí do očí při osobních setkáních Stalina, lhaní v prostoru mezinárodní politiky, přenášení viny na jiné (od roku 1943 šířila Moskva verzi o masakru rukama „německo-fašistických katanů“), zpochybňování závěrů neutrálních vyšetřovacích komisí, vytvoření vlastní komise, která splnila stranický úkol a došla k závěru, že vraždu spáchali Němci, „přemlouvání“ svědků, aby odvolali, publikační ofenzíva zejména v tzv. sovětském bloku, že něco takového by sovětští komunisté nemohli přece udělat… Vzdali to až v souvislosti se sovětskou glasností v roce 1990 a SSSR přiznal za masovou vraždu polských důstojníků zodpovědnost. In articulo mortis…
I bratrské Československo mělo poznat dopady moskevské lži: literatura o invazi „bratrských“ armád v srpnu 1968 začíná obvykle masivním výsadkem letadel v Ruzyni 21. 8. od 02.00 hodin. Tomu však předcházelo přistání civilního (!) letadla Antonov na základě údajného stavu nouze v 21.52. Letadlo zůstalo stát na stojánce Aeroflotu a nikdo z něj nevystoupil. Po čase požádala posádka o povolení ke spuštění motorů letadla, údajně kvůli provedení motorových zkoušek. Ve skutečnosti motory sloužily jako energetický zdroj pro činnost elektronických naváděcích systémů, které následně zajistily bezproblémový výsadek.
Pozdější rekonstrukce ukázala, že hladký přílet pojistila ještě jedna lež: Sověti potřebovali, aby čs. armáda nezasahovala; čs. ministr obrany Martin Dzúr byl tudíž informován už pozdě večer 20.8. o invazi a po kombinací nátlaku a lži, že s invazí souhlasí předsednictvo ÚV KSČ (opak byl pravdou), vydal rozkaz zabezpečit přistávání sovětských letounů na letištích Brno a Ruzyně. Další lži včetně čestného slova maršála Andreje Grečka, ministra obrany SSSR, kterým garantoval nedotknutelnost velení čs. armády (obratem bylo „preventivně“ internováno), umožnily rychlé obsazení Československa do 36 hodin. „Čest“ hrála roli v případě Grečka také 5. 10. 1969, kdy obdržel čestný titul Hrdina ČSR. Sláva vítězům a čest navrch jako benefit od poražených?
„Čestné slovo“ sehrálo svou nečestnou roli i roku 2014 v případu známém jako „Ilovajský kotel“ (40 km od Doněcka). Ilovajsk byl obsazen proruskými separatisty, ale 18. 8. se podařilo ukrajinské armádě vstoupit do města. To ohrožovala ruské strategické zájmy (v Ilovajsku byl důležitý železniční uzel), i vyslala 23. 8. jednotky pravidelné ruské armády přes nechráněné úseky hranic, a to včetně jedné tankové brigády a dělostřelectva. Oficiálně to Moskva „samozřejmě“ popřela, ale důkazů jejich nasazení bylo mnoho (lež č. 1). Tento nečekaný tah překvapil Ukrajince a rychle byli obklíčeni. Nezbývalo jim než jednat o stažení a došlo k dohodě o jejich odchodu „zeleným koridorem“. Tři vysocí ruští generálové dali záruky bezpečnosti, které ovšem nemínili dodržet (lež č. 2). 29. 8. začal odchod… po naplnění koridoru více než tisícovkou ukrajinských vojáků začal masakr: ruské dělostřelectvo konvoj bez rozpaků rozstřílelo. Bilance: 366 mrtvých, 429 zraněných a 300 zajato. Máte snad pocit, že šlo o válečnou lest (časté alibi Rusů, ba dokonce zdroj jejich hrdosti nad vlastní „chytrostí“)?
Je třeba připomínat, že v Ukrajině (na mezinárodně uznaném území Ukrajinské republiky) se permanentně bojovalo už v letech 2014 až 2021 s nemalými ztrátami na životech. Ruské lži často pomáhaly separatistům v Doněcku a Luhansku a je s podivem, že se Ukrajinci – včetně prezidenta Volodymyra Zelenského - nepoučili a opět jim uvěřili v předvečer plnohodnotné invaze 24. 2. 2022. Je třeba ovšem říct, že se ruské vedení skutečně činilo: Jen namátkou ze zpravodajství TASS: „Ozbrojené konflikty, krveprolití – to rozhodně není naše volba; takový vývoj událostí nechceme.“ (Vladimir Putin, 21. 12. 2021). „Jestli to závisí na Ruské federaci, tak válka nebude. Války nechceme.“ (Sergej Lavrov, 28. 1. 2022). „Vladimir Putin reaguje s humorem na zprávy o konkrétním termínu údajného napadení Ukrajiny Ruskem. Chce, abychom mu dali vědět den a hodinu, kdy tedy začne válka.“ (Dmitrij Peskov, 15. 2. 2022 na tiskové konferenci). Do zahájení agrese zbývalo 9 dní…
Následující tři roky byl nejen celý prostor konfliktu, ale i globální diplomatický a virtuální síťový bombardován ruskými lživými narativy. Jejich pozornosti neunikla ani umělá inteligence, která jimi byla cíleně krmena: „Výzkumný projekt NewsGuard analyzoval odpovědi deseti různých AI chatbotů na otázky týkající se Ukrajiny. Ve 33,55 % odpovědí umělá inteligence citovala nebo potvrzovala narativy ruské propagandy, často dokonce o naprosto smyšlených událostech. Na vině je podle výzkumného týmu zejména ruská dezinformační síť Pravda, spuštěná dva měsíce po začátku ruské invaze. Ta jen v roce 2024 zaplavila internet 3,6 milióny článků ve 49 zemích.“ (https://dnesnaukrajine.cz; 4. 4. 2025).
Ruské vedení ovšem musí vést informační ofenzívu i na domácím poli – statisícové oběti na živé síle je třeba nějak zdůvodnit. Je třeba říct, že doma je jejich úloha v mnohém ulehčena: Rusové jsou zvyklí se (raději) příliš neptat; hlavním informačním kanálem je stále televize; ruská opozice je v hluboké defenzívě. Občané Ruské federace jsou dnes nuceni žít ve falešné realitě, kterou pro ně vytvořil Kreml. Libovolná, dokonce bezvýznamná pravda, musí být odhalena a vykořeněna; její šiřitelé jako odstrašující příklad potrestáni. I sebemenší odklon od pečlivě vytvořeného mýtu je pro Putina a jeho kamarilu nebezpečný. Veškerá pravda je ponížena na cosi nepřípustného. Její schopnost nahlodat majestátnou stavbu státní lži je dobře známa. A režim nechce riskovat…
V přímém přenosu můžeme sledovat aplikaci tohoto přístupu na celostátním představení s názvem „Potrubí“ (truba). Pravdu představuje vojenská akce, která měla opět jednou přelstít protivníka. Do cca 16 km (!) dlouhého již nepoužívaného plynovodního potrubí u města Sudža (ruské město blízko hranic s Ukrajinou v Kurské oblasti, onoho času v rukách Ukrajinců) byli rozkazem na začátku března 2025 posláni elitní ruští vojáci v počtu nejméně 100 mužů (pravděpodobně více, ale to se nedá ověřit). Tušila se (nikdo to evidentně neprověřil) existence toxického prostředí, a tak většina (tedy ne všichni!) vojáků dostala plynové masky. Obtížný pochod v potrubí o průměru pouze 140 cm si brzy začal vybírat svou daň a můžeme se jen domýšlet, co se v potrubí dělo. Každopádně se podařilo cca stovce vojáků dosáhnout cíle a z potrubí vylézt. Podle ukrajinských zdrojů ale byla skupina rychle odhalena, okolo 80 ruských vojáků bylo zlikvidováno a východ z podzemí byl zavalen. Bezprostřední svědectví z ruské strany o několika udušených byla umlčena, ale unikly rentgenové snímky hrstky přeživších. Lékaři mluví o chemické pneumonitidě s celoživotními následky. To jen dokresluje naprosto nesmyslnou a zpackanou akci, ve které se naplno projevil ruský šlendrián a pohrdání lidskými životy.
Příběh má ale pokračování: pravda o o akci Truba se velice nehodila ruské propagandě, i přepólovala ji do grandiózní lži o ruském vítězství a hrdinství ruských vojáků. K vytvoření nového mýtu však potřebovala tradiční mýtotvorce v podobě církve a umělců. Už 25. 3. se objevila informace, že církev nechala v Jekatěrinburgu nainstalovat repliku plynového potrubí ze Sudži (16metrová, tedy v měřítku 1:1000). Ta byla vysvěcena a „národ“ vyzván, aby vzdal čest „hrdinům od Kursku“. Následovaly další repliky v blízkosti kostelů, kolem nichž se konaly podobné obřady. Zpěváci se předhánějí, kdo uspěje v nevyhlášené soutěži Rusovize (na ruské webové platformě „Telegram“ se dá napočítat už kolem 20 písní o Potrubí…). Přidávají se básníci a malíři. Organizují se poutě k potrubním „artefaktům“, kde církev rozdává požehnání. Zde dostává předváděný spektákl až fantasmagorickou podobu a vytvářený mýtus vrací Rusko do starověku či pokleslých středověkých mystérií. Ano, Rusko žije v jiném čase.
Dotkli jsme se jen některých historických momentů neslavného vystoupení Lži v ruských dějinách. Ukazují nám, jak je ruská současnost pevně propojena s vlastními dějinami, které si ovšem (dez)interpretuje po svém, vyhlašujíc mobilizaci hrdinských momentů k momentálnímu využití a potírajíc ty méně slavné k zapomenutí, ba zatracení. Zdá se, že k budoucnosti kráčí Rusko pomalými račími pohyby, obracejíc se k zářným momentům vlastní minulosti. Pokud chybí, je ruská ideologická mašinérie schopna je „vyrobit“.
Jak komunikovat s ruským světem, v němž byl smazán rozdíl mezi pravdou a lží?
Monitorovat a veřejně demaskovat lži, zapomenout na diplomatické rukavičky. Ukrajinští sportovci nám to ukázali, praktikujíce etiketu rukynepodání.
Dovolte, abych zakončil hlasem Josefa Lady ze záhrobí: „Milý Mikeši, proč se divíš, že tě Rusové obelhali? Je to jednoduché: Rusové lžou.“
Zdroje:
GELLATELY, Robert. Lenin, Stalin, and Hitler: the age of social catastrophe. New York: Alfred A. Knopf, 2007.
GIDE, André. Retuše k mému „Návratu ze Sovětského svazu“. Praha: Julius Albert 1937.
HAVLÍČEK Borovský, Karel. Obrazy z Rus. Jilemnice: A. Neubert, 1897.
HONSŮ, Miroslav. 65 000 mrtvých vojáků a civilistů. Dobytí Kazaně se zvrhlo v masakr, Ivan Hrozný využíval razantní taktiky. Prima Zoom, 15.10.2022.
MACLEAN, Fitzroy. Výpravy na Východ. Překlad Pavel Pokorný. Praha: Maraton, 2023.
