Článek
Řečeno stroze jejich jinořečí, sjednané dohody jsou pro ně jen „Filkinovy cáry papíru“. Výraz Fil´kina gramota (doslova „Filkinova listina“) zazněl roku 1568 z úst cara Ivana IV., zvaného později „Hrozný“. Ten už měl v té době pevnou pozici díky systému vládnutí zvaném Opričnina, jenž se opíral o elitu, gardu a kastu svého druhu (opričniki, neboli ti „jiní“) s množstvím privilegií, včetně „povolení (beztrestně) zabíjet“.
Opričnina oslabila i církev zrušením práva moskevského metropolity radit se s carem a brát v ochranu ty, kdo upadli u cara v nemilost. Od roku 1566 byl metropolitou Filipp II., který se netajil svým odporem k opričnině a dal to několikrát carovi jasně najevo. Jako urážku musel nepochybně Ivan vnímat zejména odmítnutí požehnání po bohoslužbě v Uspenském chrámu. Filippovi bylo jasné, co bude následovat, i uchýlil se do kláštera. Ani tam však nepřestal „obtěžovat“ cara svými písemnými domluvami a výzvami, aby se vzpamatoval, dodržoval tradice a zákony svých předchůdců, zastavil krutosti opričníků atp. To samozřejmě nebylo carovi po chuti, a začal hrubě a přezíravě mluvit o metropolitovi jako o Filkovi a jeho přípisy nazývat „Filkinovy gramoty“, tedy bezvýznamné, ba směšné cáry papíru, které nemají žádnou relevanci a nejméně tu právní. Filkinovy bláboly.
Protože však Filipp nepřestával, car přitvrdil, a následovala „ruská cesta řešení“: veřejné zesměšňování, surové vyvlečení z chrámu při probíhající bohoslužbě, fyzické i psychické týrání, zinscenovaný proces s výpověďmi lživých svědků – a když nic z toho defensora fidei od kárání neodradilo, tak vražda v zákulisí.
„Filkinova gramota“ tak stojí u zrodu jednoho z kolektivních ruských archetypů, charakterizovaného znevažováním zákonů, pravidel i uzavřených dohod. Tvoří své metastázy v dějinách i současnosti Ruska. Z dějin zmiňme za mnohé osud mírové dohody (nejen) o Krymu z roku 1774, který rezonuje se současnou situací a leccos napovídá. Tato dohoda stvrzovala ruské vítězství nad Osmanskou říší, která měla cca 300 let volně pod svými křídly také tzv. Krymský chanát, stát Krymských Tatarů na poloostrově Krym. Krymský chanát měl zůstat nezávislým útvarem, ale přechod do ruské sféry vlivu byl zřejmý. Nejvíce Krymským Tatarům, kteří chápali fiktivnost nezávislosti při současném „dočasném pobytu“ ruských vojsk na jejich území (českému čtenáři to jistě něco připomene). Bouřili se, vysílali posly k Osmanům s žádostí o návrat ke starým pořádkům (ve hře byla i společná muslimská víra), ale vše marné… Když jim došly síly a prostředky na odpor, prohlásila Sofie Frederika Augusta, vládnoucí ruskému impériu jako Kateřina II, v roce 1783 jednostranně anexi Krymu. To byl konec Krymského chanátu a jeho „nezávislosti“. Dohoda z roku 1774 byla pro Rusy jen Filkina gramota, cár papíru. Podobnost s anexí Krymu z roku 2014 není čistě náhodná.
To už se však ocitáme v současnosti, kterou je třeba chápat jako pásmo událostí po vyhlášení nezávislosti Ukrajiny v roce 1991. Také z Budapešťského memoranda (USA, Velká Británie a Rusko v něm poskytly v roce 1994 Ukrajině bezpečnostní záruky výměnou za to, že se vzdá svého jaderného arzenálu) a z tzv. Minských dohod (o příměří v Ukrajině z let 2014 a 2015) se staly postupně za vlády Vladimíra Putina cáry papíru. Lze si ho dobře představit, když se 20.5.2022 vysmál ekonomickým západním sankcím, jak o nich utrousí (pro ruské obecenstvo): „filkina gramota“ (dnes už užíváno jako odosobněný okřídlený výraz psaný minuskulí). Ženevské úmluvy dlouhodobě zakotvené v mezinárodním právu zakazující násilné přesuny civilistů či jejich deportace z okupovaných území – pro Rusko po 24. únoru 2022 opět jen „filkina gramota“. A dalo by se pokračovat.
Jak se má postavit demokratický svět tomuto jedu neúcty a ignorance k mezinárodnímu právu? Návrat k závazkům z Budapešti by jistě nebyl špatným restartem. Zatímco se zdá, že Velká Británie pod vlivem šokujícího vývoje událostí své závazky z roku 1994 začíná brát vážně, vývoj v USA vzbuzuje ty nejhorší obavy. Zná vůbec demokraticky zvolený prezident Donald Trump Budapešťské memorandum (nemluvě o jiných mezinárodních úmluvách a dohodách)? Nebo – a to je ještě horší – ho zná, ale je pro něj jen „evropským“ cárem papíru?! Každopádně je jeho pojetí bezpečnostních záruk pro Ukrajinu tragikomické: jestliže jeho dosavadní generování nesourodého sledu myšlenek a rozhodnutí, které obratem popírá či ruší, nemusíme snad brát až tak vážně, pak vystoupení během prvního zasedání svého kabinetu dne 25.2. by závažnější zprávou být mělo. Donald Trump oznámil, že nemá v úmyslu poskytnout Ukrajině formální bezpečnostní záruky. Dále si dovolím přímou citaci: „Od toho tu máme Evropu, která by se tím měla zabývat. Postaráme se ale, aby to všechno šlo dobře. Jak víte, budeme s Ukrajinou partnery, pokud jde o vzácné suroviny. Je to dobrý obchod i pro Ukrajinu, protože nás (Američany) tam dostanou, budeme tam pracovat, budeme na místě a víte, to bude fungovat jako nějaké automatické zabezpečení, protože nikdo nebude obtěžovat naše lidi, když tam budou.“* Míru Trumpovy naivity, hlouposti či neznalosti pravidel „ruského světa“ nechám na posouzení čtenářů.
Svatý Benedikte, patrone Evropy, nedej zahynouti nám, ni budoucím.
Zdroje informací:
BERČÍKOVÁ, Jana. Metropolita Filipp a Ivan Hrozný. Diplomová práce. Brno: Filozofická fakulta Masarykovy univerzity, 2018.
JEROFEJEV, Viktor. Encyklopedie ruské duše: román s encyklopedií. Překlad Libor Dvořák. Praha: Academia, 2018.
ULBRECHTOVÁ, Helena. Fenomén Krym: bájná Taurida, nebo sovětský ráj? Praha: Akademie věd ČR, 2020.
* Dostupné z: [www.novinky.cz/clanek/zahranicni-amerika-potvrzeno-zelenskyj-prijede-v-patek-ohlasil-trump-kyjev-ale-stale-preslapuje-40510835]
