Článek
Ovšem do doby, než jsem se stal z donucení pejskařem. Ano, z donucení. Do mého pohodlí a jinak spokojeného života vstoupil pes. Proti mému přesvědčení, proti mé vůli, proti všem mým argumentům, navzdory všemu, co může mít chlap proti psům. „Na stres mám rodinu!“ Brojil jsem proti všem zvířatům, argumentoval jak obstruující poslanci, vzpomínal na vojnu, kde jsem byl znectěn služebním psem a jím nedůstojně pokousán. Marnost, marnost, marnost.
Když si ONI přivezli SVÉHO psa, odolával jsem. Dával jsem na odiv svůj nezájem a bránil se podlehnout těm štěněčím kukadlům. Ta potvora si toho beztak nevšimla. Všichni se kolem ní motali, rozmazlovali ji, ale hlavně cvičili, nebo lépe, socializovali.
Udolali mne, všichni, i ten pes. A tak jsem se stal pejskařem.
Jednoho dne už opravdu nebylo zbytí a já klopotně zakšíroval čtvernožce, se kterým jsem byl doma sám. Šli jsme poprvé na procházku.
Svět pejskařů byl pro mne velkou neznámou, ve kterém jsem se orientoval jen s velkými obtížemi. V nastalém duševním zmatku jsem vešel na nedaleké psí hřiště.
Na můj vkus tam panovaly dokonalé psí orgie. Odhadem deset psů různých plemen pobíhalo prostorem, dováděli, štěkali, hráli si, nenuceně konali svou potřebu, a to vše pod bohorovným dohledem svých majitelek.
„Ježišmarjá,“ upozorňovala prstem na mého psa jedna taková postarší dáma, „dejte si toho čokla na voďák!“ Zvedl jsem ruku, abych ukázal, že jsem svého svěřence ještě neodpoutal.
„Co sem chodíte s tím bojovým plemenem?“ zaútočila další „pejskařka“, „Tady je to pro normální psy.“ Smečka nechala svého dovádění a s hlasitým štěkotem se vrhla naším směrem. Stáhl jsem štěně za sebe a dotírající štěkavce odháněl. Důrazně, hlasitě a nekompromisně. Dámy se konečně uráčily zvednout a zvolna došly až k nám.
„Co si o sobě myslíte?“ pobouřila se ta, která si na špagát vázala svoji přerostlou, uslintanou, rozježenou krysu, „Můj pes je hodnej a nikdy nikomu neublížil!“ Moje štěně se nejspíše vzpamatovalo, postavilo se mi k noze, a tak dvakrát třikrát pro formu štěklo. Štěklo nezkušeně, inu jako štěně.
„Pane, držte si tu mrchu zkrátka,“ ječela další baba, „Bobinka má strach!“ a rvala pejska do něčeho, co nápadně připomínalo nákupní tašku. Bobinka na nás dva dělala ksichty a vyplazovala jazyk (nebo má ten šílený výraz daný od přírody, co já vím) a já v ten moment zapomněl na úctu k věku a stáří.
„Dámy, prostudujte si tamhle ceduli, jak se máme k sobě, alespoň tady na hřišti, chovat. Já mám psa na vodítku celou dobu, jestli jste si neráčily všimnout. A budu sem chodit kdykoli, kdy budu chtít. Probírat drby můžete i v cukrárně. Příjemný den.“
Prošel jsem kolem nich se svým pejskem (stále na vodítku) pomalu a hrdě, středem a za brankou ho pochválil. Tak aby to ty dámy, které jsem rychle zařadil mezi ježibaby, viděly. „Podívejte se, ta bestie nám ohrožuje psy a on ji za to ještě chválí!!!“
Časem jsem pochopil, že věta: „Von je hodnej, nic neudělá! Jen si chce hrát“ je signálem, že „von“ bývá zpravidla rozcapený zmetek, který si se svou majitelkou dělá, co chce.
Naštěstí pejskařů, kteří se chovají opačně, je mnohem více, než se zdá.
Už víme, od kdy do kdy hřiště okupují ježibaby a jejich rozjívenci. O prostor s nimi nebojujeme. Scházíme se tam v mezičase, kdy sedí doma, nebo ve sklepě opravují košťata. Našim svěřencům dáme dostatečný prostor k tomu, aby se pozdravili, nebo seznámili a teprve poté jim dáme možnost, aby se, jako správná smečka, náležitě vyřádili. Respektujeme nově příchozí a případnou psí rebelii nestrpíme, stejně tak pečujeme, aby se hřiště po naší návštěvě nacházelo ve stejném stavu, v jakém bylo v době našeho příchodu.
Myslím tedy, že k soužití psů a lidí není třeba předpisů, vyhlášek, zákonů, ale obyčejná odpovědnost, pečlivost a nepřetržitá práce s tvory, které jsme si dobrovolně přivedli do svých životů.
Mimochodem, už se ve psích plemenech začínám vyznávat a přiznám, že starat se o pejska je vlastně prima.
Ale tomu stejně nejvíc rozumíme my, pejskaři.
