Článek
Pohodlná bryčka na gumových kolech a rychlá kobylka – to byl pro mě ten nejkrásnější dopravní prostředek na světě. Jako malý kluk jsem nevynechal jedinou příležitost, kdy se někam jelo. Jednou v létě naše cesta vedla na jakýsi vzdálenější statek. Jeli jsme asi jedenáct kilometrů a pořád bylo na co koukat.
Na tom statku se mi tehdy tolik líbilo, že si tu hřejivou atmosféru pamatuji dodnes. Už ani nevím, jestli to byli naši příbuzní, nebo jen blízcí přátelé. Doma nás bylo v rodině celkem sedm, ale tam po dvoře běhalo sedm dětí, a k tomu navíc pan hospodář s manželkou a čeledínové s děvečkami. Srdcem domu byla obrovská sednice se třemi okny do štítu s výhledem rovnou na náves. Uprostřed stál bytelný stůl, na kterém bylo neustále něco dobrého k snědku. Pan hospodář byl hluboce věřící člověk a k celému svému služebnictvu se choval s takovou úctou, jako by to byla jeho vlastní rodina.
O pouhé dva roky později bylo všechno jinak. Přišla tvrdá kolektivizace a kde celá statkářova rodina skončila, jsme se tehdy ani nedozvěděli.
Náhodné setkání a hořký návrat
Až po roce 1989 jsem se náhodou setkal s mužem, který mě poznal podle jména. Není divu, v celé republice je nás s tímto příjmením jen sedmnáct. Představil se mi jako Antonín – nejstarší syn z onoho statku mého dětství.
Znovu jsme se potkali téměř o 30 let později. Teprve tehdy jsme dlouze zavzpomínali a dovyprávěli si celou historii. Já jsem – mimo jiné – zjistil, že naše babičky pravděpodobně byly sestry a mi dva jsme tím pádem asi „bratránci“ (bratranci z druhého kolene). Antonínův životní příběh by vydal na román. V roce 1972 se mu podařilo uprchnout přes hranice do západního Německa. Bez obalu mi přiznal, že ho ženy nikdy nepřitahovaly, a tak zůstal celý život starým mládencem. Veškerou energii věnoval práci a postupně se tam dopracoval k poměrně velkému jmění.
Zakončení jeho příběhu ve mně ale rezonuje natolik, že jsem se o něj musel podělit.
Antonín se totiž na stará kolena těšil, jak rodinám svých sourozenců pomůže. Rozhodl se nenechávat nic na závěti a chtěl jim své peníze předat osobně, ještě za života. Když se na trvalo vrátil do Čech, hrál tak trochu divadlo – vystupoval spíše jako obyčejný, nemajetný navrátilec. Chtěl si totiž v klidu zmapovat, jak se rodinám jeho sourozenců daří, jaké mají plány, a podle toho své peníze spravedlivě rozdělit.
Když mi to pak vyprávěl, přiznal, jak ho tehdy zaskočila podivná mentalita, se kterou se u nás setkal.
„Očekával jsem různé problémy. Finanční i společenské,“ řekl mi tehdy. „Ale našel jsem něco úplně jiného. Nespokojenost a laxnost. Naprosto bezdůvodnou! Všude samé stěžování, očekávání nereálné budoucnosti, neochota se o sebe postarat a žádná radost z toho, čeho už dosáhli. Hluboce mě to zasáhlo. Je to vina tehdejší socialistické převýchovy? Nebo návyk na snadné živobytí? Dodnes tomu nerozumím.“
I přesto v rodinách našel světlé výjimky – například u některých dětí viděl velkou chuť studovat. Proto své původní plány změnil. Připravil si obálky s šeky, pro každého jednotlivě ušité na míru. Objednal větší salonek v hotelové restauraci a celou rodinu pozval na společné setkání.
Mělo to ale jeden háček. Každému osobně poslal pozvánku, ve které požádal o dochvilnost a určil přesný čas jejich osobního setkání.
„Byla to naivní představa,“ komentoval to později s hořkým úsměvem. Přesně na čas se dostavili pouze tři lidé. Ostatní jeho prosbu naprosto ignorovali a dorazili, jak to sám nazval, v jednom velkém „chumlu“. A protože první nedochvilný chumel dorazil hned na začátku, Antonín svou aktovku s připravenými šeky vůbec neotevřel.
„Došlo mi, jaká je to vůči mně elementární nezdvořilost. A v tu chvíli jsem své rozhodnutí změnil podruhé.“
Do oběda nakonec dorazili všichni – až na rodinu nejmladšího bratra. Když se konečně uráčili přijít a Antonín se svého bratra zeptal, proč nedorazili na domluvený čas, dostal odpověď, která mu vyrazila dech: „Přece nejsme otroky času.“
Antonína to zarazilo. Nedochvilnost celý život považoval za hrubý společenský přestupek a neúctu k hostiteli. Zkusil to bratrovi vysvětlit, ale ten ho nenechal ani domluvit. „Mně je úplně jedno, co si o mně, kdo myslí,“ odsekl a běžel si sednout k plnému, prostřenému stolu.
Antonín po obědě objednal pití a mlčky své příbuzenstvo pozoroval. Málokdo se o něj skutečně zajímal.
Později si každého vzal stranou a až na místě, podle jejich chování, se rozhodl, jakou částku, komu daruje. Nejmladšímu bratrovi ale nedal do ruky ani korunu. Oznámil mu, že pro jeho děti založil účty s určitou finanční částkou. Přístupové údaje k těmto penězům jim ale předá až ve chvíli, kdy se sám přesvědčí, že byly vychovány k dochvilnosti a k úctě k času druhého člověka.
A tak přemýšlím… Jestli to dnes někdo z oné rodiny čte, budu moc rád, když nám do komentářů dopoví, jaký měl tento příběh nakonec „happy end“. Zda ty děti peníze někdy dostaly, nebo zda je arogance a výchova jejich otce o tento dar připravila navždy.
Otázky k zamyšlení:
· Cena času: Proč je v dnešní době dochvilnost často vnímána jako zbytečnost, a ne jako základní projev respektu k životu a času toho druhého?
· Dědictví minulosti: Nakolik nás poznamenala doba, ve které „všechno bylo všech“ a snaha se o něco osobně zasloužit byla spíše na obtíž? Opravdu jsme si zvykli na laxnost?
· Opičí medvědí služba: Pomohl by Antonín nejmladšímu bratrovi, kdyby mu peníze i přes jeho chování dal? Nebo mu odmítnutím daru dal do života mnohem cennější lekci?
