Článek
Píše se léto 1967. Plzeň je tehdy městem Škodovky a my, kluci z internátu tamního učiliště, žijeme hlavně víkendy. Jakmile v sobotu odpoledne zaklapla brána, vyrazili jsme na nádraží. Naše trampské výpravy měly v sobě kouzlo naprosté improvizace. U pokladny jsme jen prohodili: „Směr Mariánské Lázně, kam nás to doveze za třicet korun?“ A pak jsme vystoupili v neznámu, určili si azimut zpět k Plzni a šli.
Jednoho víkendu jsme ale měli konkrétní cíl. V údolí řeky Mže jsme si domluvili společný táborák s dívčí trampskou osadou. Vyrazili jsme ve čtyřech. Mezi námi i Konstantin, kterému jsme neřekli jinak než Kosťa — skvělý zpěvák a kytarista s jedinou slabostí: pro točené pivo. Zatímco my ostatní jsme šli k řece, Kosťa se zasekl v hospodě. „Dojdu vás,“ zamával nám.
Návštěva z pekla
Dorazili jsme na místo, ale dívky nikde. Utábořili jsme se tedy na protějším břehu, na malém plácku mezi srázem a lesem. Večer byl jako z pohlednice. Z lesa nad námi se ozýval ptačí koncert, vzduch voněl blížícími se prázdninami a hladina Mže se tiše leskla. Dokonalá idyla.
Jenže hodiny ubíhaly, šero houstlo a na břehu jsme pořád seděli jen my tři. Kočky nikde… a Kosťa s kytarou taky ne.
Les kolem nás pomalu utichal a s přicházejícím chladem jsme se balili do dek. Už byla téměř tma, když se z houštiny jako přízrak vynořil chlap jako hora. Viselo na něm podivné oblečení a v očích měl výraz, ze kterého tuhla krev.
„Ahoj kluci, jste tu na čundru?“ zahřměl, ale na odpověď nečekal. „Nemáte něco k pití a k žrádlu? Už dlouho jsem neměl v hubě.“ Bez okolků se začal přehrabovat v našich věcech. Když nenašel, co hledal, vztekle trhl stanem a obě celty strhl k zemi.
Vojta, nejsilnější z nás, se pokusil o odpor: „Co to sakra děláte?!“ Víc říct nestihl. Chlap se ohnal a zasadil mu ránu pěstí přímo do obličeje. „Tak si přestaneme hrát, hošánci. Ani se nehnete, nebo to do vás našiju,“ zasyčel — a v ruce se mu zaleskla pistole.
Hra na trampy skončila. Rozkaz zněl jasně: ke stromu, sednout na zem, ruce dozadu, za kmen. Každému z nás svázal zápěstí šňůrami od našeho vlastního stanu. Kdo to nezažil, nepochopí, jak rychle se z obyčejného provazu stane nástroj mučení. Pouta se zařezávala do kůže, každý sval a kloub brzy křičel bolestí. A v hlavě se pomalu, ale neodvratně probouzela hrůza z toho, co mělo přijít.
Chlap se zabalil do našich dek a celt, pistoli položil vedle sebe — a za chvíli lesem znělo jeho hlasité chrápání. Začala nejdelší noc mého života. Noc plná strachu, mravenců lezoucích po tváři a komárů, které jsme nemohli odehnat. Nad hlavou nám mizely hvězdy pod těžkými mraky a les ztichl jako hrob.
„Slyšeli jste to?“ ozval se najednou Járův šepot. Nad námi v lese zapraskalo. „Není to Kosťa? Musíme ho varovat!“ Vzápětí se ozval sípavý dech psů a les se rozzářil desítkami baterek.
„Veřejná bezpečnost! Ruce vzhůru!“
Výstřely nad řekou
Chlap u ohniště vyskočil se zvířecím instinktem a vyrazil ke srázu nad řeku. Kolem nás vypukl zmatek, štěkot psů, křik pohraničníků. Cítil jsem, jak mi někdo přeřezává pouta. I přes ztuhlé tělo jsem se vyškrábal na nohy a běžel ke srázu.
Právě když jsem stál na hraně, ozvalo se několik ostrých výstřelů a bolestné zakňučení psa. V tu chvíli mě do pravého lýtka něco prudce udeřilo. Odskočil jsem zpět. Ze tmy u řeky zaznělo: „Stůj, budu střílet!“ Ten hlas mi byl povědomý — zněl skoro jako Kosťův.
Pak už jen těžké žuchnutí, jako když kov dopadne do mělké vody na kameny. Chlap zvedl ruce.
A pak ticho.
Vojáci přivedli spoutaného muže. Stál se sklopenou hlavou a na nikoho se nepodíval. Jeden z příslušníků VB se rozhlédl: „Kdo byl na druhé straně řeky?“ Nikdo neodpověděl.
V té chvíli jsem ucítil, že mi v pravé botě něco „čvachtá“. Krev. Odražená, zploštělá kulka mi prolétla lýtkem. Vojenský zdravotník mě ošetřil se stoickým klidem: „Máš štěstí, mladej. Ideální průstřel. Svaly jsou celý.“
Později jsme se dozvěděli, že šlo o uprchlíka z borské věznice, který přizabil dozorce a ukradl mu zbraň.
Kosťův pivní instinkt
A co dělal celou dobu Kosťa?
V hospodě se zapovídal se štamgasty. Písnička, pivo, další pivo. Když ho hostinský konečně vyhodil, vydal se k řece. Jenže u vody vystřízlivěl. Našel prázdné místo u dívek a na našem břehu nepořádek, který k trampům neseděl. Vybavil si, co slyšel v lokále: z Borů utekl nebezpečný trestanec.
Neváhal. Běžel zpět, vzbudil hostinského a donutil ho zavolat policii. VB přijela rychle, Kosťu nechala v hospodě a vyrazila do akce. Hostinský mu natočil „za odměnu“ další pivo, aby ho uklidnil.
Nefungovalo to.
Kosťa dostal kuráž a vydal se nás zachraňovat na vlastní pěst. Dorazil k řece právě ve chvíli, kdy vypuklo peklo. Viděl, jak se k němu korytem blíží ozbrojený vězeň. Neměl zbraň. Neměl nic — jen strach a tmu.
Uskočil do křoví a zařval jediné, co ho napadlo: „Stůj! Budu střílet!“
A chlap mu to uvěřil. Vzdal se civilistovi s kytarou, který měl v krvi víc piva než odvahy, ale v pravou chvíli dokázal dokonale zaimprovizovat.
Epilog
Ráno nás vezla černá Volha na internát. Řídil muž v civilu a celou cestu se nás snažil vyptávat. Mlčeli jsme. Zachránili nás sice před vrahem, ale v té době se uniformám ani státní bezpečnosti nedůvěřovalo.
Až v tichu nedělního odpoledne na internátním pokoji jsme si poskládali celý příběh. A přišly i otázky: Pomohli jsme chytit zločince, nebo člověka, kterého režim jen potřeboval mít za zločince? Všude kolem nás tehdy kolovaly příběhy o nespravedlivě stíhaných.
Uklidňovala nás jen ta neomalenost a hrubost toho chlapa. Tak by se slušný člověk nechoval.
Další informace jsme už nikdy nezjistili. Jen moje lýtko se dlouhé měsíce nehojilo, bolelo a hnisalo, jako by se nemohlo zbavit napětí té noci.
Ale to už je zase jiný příběh.
Otázky k zamyšlení:
· Intuice vs. pravidla: Jak velkou roli hraje v krizových situacích schopnost čisté, zoufalé improvizace a intuice oproti předem připraveným plánům?
· Pravda vs. strach: Chytili jsme zločince, nebo pronásledovaného? Může být hrubost a neomalenost uprchlíka důkazem viny, nebo jen projevem zoufalství člověka, který už nemá co ztratit?
· Náhoda vs. osud: Jak často v našem životě rozhodují zdánlivé maličkosti — jedno pivo navíc, jeden výkřik, jeden krok stranou?
· Paměť vs. následky: Jak nás formují okamžiky, kdy jsme byli opravdu bezmocní — a proč se některé z nich vracejí i po desítkách let?
