Článek
Rok 1989 si pamatuji, jako by to bylo včera. Byla to doba, kdy vzduch voněl nadějí. Nebyl jsem žádný mladý bouřlivák, táhlo mi na čtyřicítku, měl jsem rodinu a chtěl jsem se věnovat své práci. Přesto mě ta vlna strhla. Pár dní po založení Občanského fóra v Blatné jsem se také aktivně zapojil. Později jsem byl dokonce kooptován do vedení města až do svobodných voleb.
Věřili jsme, že máme jedinečnou šanci. Že vezmeme to dobré ze zkušeností se socialismem (sociální jistoty), spojíme to s tím nejlepším z kapitalismu (svoboda, efektivita) a vytvoříme něco nového. Komplexní demokracii. Předpokládal jsem, že politika bude fungovat jako kyvadlo – chvíli se vychýlí doprava, chvíli doleva, ale nakonec se ustálí v ideálním středu.
Jak moc jsem byl naivní, mi došlo až nedávno.
Hlas z minulosti
Při probírání archivu jsem narazil na staré záznamy z diktafonu. Kvalita zvuku byla špatná, ale hlas neznámého řečníka na jednom z mítinků OF (možná ve Strakonicích, místo mi už vypadlo z paměti) byl naléhavý. Ten člověk neřešil jen pád komunistů. Díval se dál. Varoval nás, abychom v opojení ze svobody nezapomněli na to, že demokracie politická bez té ekonomické může být jen velkou pastí.
Musel jsem si ten záznam pustit několikrát a zrekonstruovat ho. Posuďte sami, jak aktuálně dnes jeho slova znějí:
„Skutečná demokracie se musí dokonale a důsledně vypořádat i s kapitalismem… Musíme vnímat nesoulady, které máme možnost řešit od základů v samém počátku. Jsou to například:
> „Ekonomická nerovnost versus politická rovnost – trh přirozeně vytváří rozdíly v bohatství, které mohou přerůstat do rozdílů v politickém vlivu.“
> „Včas musíme řešit i moc velkých korporací – silní ekonomičtí hráči mohou ovlivňovat politiku a média.“
> „Ochrana osobního majetku považuji za důležitou, ale stejně důležitá bude ochrana společného majetku, vzduchu, vody, neobnovitelných zdrojů a kvality životního prostředí.“
Cena jedné hodiny života
Nejvíc mě však zasáhla pasáž, která zněla v tehdejší atmosféře budování „trhu bez přívlastků“ téměř kacířsky, ale která je dnes, v době nástupu umělé inteligence, naprosto klíčová:
> „Uvedu jeden názorný příklad. Cena jedné hodiny života by z pohledu demokracie měla být pro všechny stejná. Nemám na mysli výši platu. Ten může být s ohledem na odbornost a ekonomický či společenský přínos velmi rozdílný. V mnoha oblastech to zohlednit lze. Proč by právě toto nemohlo být stanovené už v zákonech? Nebo definování míry přiměřenosti zisku? To vše je ve výsostném zájmu každého člověka – tedy většiny voličů“
Tehdy jsme tleskali. Ale poslouchali jsme doopravdy? Mám pocit, že ne.
Když si byznys koupí megafon
Dnes vidíme, že onen neznámý řečník měl pravdu, a to v děsivějších souvislostech, než jsme si tehdy uměli představit. Varoval před vlivem silných hráčů na média a politiku. My jsme však dovolili, aby se tento vliv stal normou. Střet zájmů, o kterém mluvil, přestal být vnímanou chybou systému, ale stal se jeho vlastností.
Vidíme politiky, kteří jsou zároveň velkými podnikateli. Vidíme zákony psané na míru konkrétním firmám. Vidíme média vlastněná těmi, o kterých by měla tato média kriticky psát. Ten neznámý hlas tehdy varoval: „Ekonomická nerovnost může přerůst v nerovnost politickou.“ A přesně to se stalo. V momentě, kdy jeden člověk může vlastnit noviny, televizi i stranu, přestává platit princip „jeden člověk, jeden hlas“ a začíná platit „jeden miliardář, jedna pravda“.
Nedokončená revoluce
Když dnes poslouchám tu starou pásku, necítím nostalgii, ale spíše závazek. Tehdy jsme stáli na křižovatce. Jednu nohu demokracie – tu politickou, která nám dává svobodu mluvit a volit – jsme vybudovali pevně. Tu druhou nohu – ekonomickou, která nám dává důstojnost a brání tomu, aby se z občanů staly jen „zdroje“ a z politiky jen „obchodní divize korporací“ – jsme zanedbali.
Možná je na čase se k myšlenkám toho neznámého řečníka vrátit. Možná naše revoluce z roku 1989 není prohraná, jen… nedokončená.
Abychom ji však mohli dokončit, musíme si začít klást otázky, které tehdy zapadly pod stůl v opojení z nově nabyté svobody:
· Kde končí svoboda trhu a začíná demokracie?Je v pořádku, aby politici vlastnili média a firmy čerpající veřejné dotace, nebo by měla existovat neprostupná zeď mezi veřejnou službou a soukromým ziskem?
· Jaká je skutečná hodnota člověka? Je utopií myslet si, že základní hodnota času učitele, dělníka, lékaře i manažera má mít stejnou lidskou váhu, bez ohledu na to, jak vrtošivě zrovna rozhodne trh?
· Kde jsou limity růstu? Má mít moderní demokracie odvahu definovat „míru přiměřenosti zisku“ a potírat drancování budoucnosti, pokud se tak děje na úkor společného majetku – naší země, vody a vzduchu?
Neznámý hlas z roku 1989 nám nezanechal hotové recepty, ale zanechal nám varování, které jsme třicet let ignorovali. Dnes už víme, že trh bez přívlastků a bez morálních mantinelů nás k ideálnímu středu nedovede. Možná se teprve teď, s odstupem jedné generace, rodí šance postavit demokracii na obě nohy. Záleží jen na tom, zda tentokrát budeme ochotni naslouchat.
