Článek
Část mých dětských vzpomínek na 50. léta voní benzínem z letištní plochy a prachem polních cest v Zahorčičkách. Za naší zahradou, na malém pahorku, tehdy vyrostl protiletecký palpost. Jako kluka mě to místo fascinovalo. Pět vojáků, protiletadlové dělo a napětí vojenských cvičení. Za pár vajíček nebo krajíc chleba se sádlem jsem tam byl vítaným hostem.
Mezi těmi mladíky byl jeden starší důstojník. Neměl v sobě tu typickou vojenskou aroganci ani křečovitou přísnost. Byl to Člověk s velkým „Č“. Až mnohem později jsem pochopil, že jeho moudrost nepramenila z vojenských řádů, ale z poctivého řemesla a vandrovních cest, které dnes už nikdo nechodí.
Poslední z tovaryšů
Než ho druhá světová válka pohltila a uniforma se mu stala druhou kůží, vyučil se sekerníkem. Byli to aristokraté mezi tesaři. Mistři, kteří dokázali z jediného kmene vytesat vodní kolo mlýna nebo složité soustrojí, kde do sebe vše zapadalo na milimetr přesně.
Vyprávěl mi o svých tovaryšských letech, kdy s tornou na zádech putoval českou krajinou. „Byli jsme poslední, kdo ještě chodili na vandr,“ říkával s tím tichým smutkem v hlase. Právě z té doby pocházel příběh, který se mi vryl do paměti nejhlouběji. Příběh, který by někdo mohl považovat za nepodstatný, ale pro mě definoval jeho duši.
Přítelkyně v podpaží
Jednou na podzim, když krajinu bičoval sychravý déšť, se tenkrát ještě mladý tovaryš schoval do seníku. Rozhodl se tam počkat na lepší počasí. Druhé ráno ho ale čekalo překvapení. Přímo u jeho těla, v teple jeho podpaží, se ke spánku uložilo mládě krysy.
„Opatrně jsem odhrnul seno a ona se na mě zadívala. Cukla sebou, ale neutekla. Chvíli jsme na sebe jen tak hleděli,“ vyprávěl mi u děla na pahorku.
Vytáhl z chlebníku kousek sýra, odlomil drobek a nabídl jí ho. Malé zvíře si ho vzalo. Tak začalo jejich společné vandrování, které trvalo dva roky. Krysa s ním žila v torně. Věděla, kdy se schovat a kdy může na světlo. Cizí lidé jí nevadili, dokud cítila blízkost svého člověka.
Rozešli se až na jedné „štaci“, kde se krysa rozhodla založit rodinu. Když si sekerník balil věci k odchodu, jeho kamarádka se přišla rozloučit. Seděla na trámu a dívala se na něj. Nechala se naposledy pohladit a pak zmizela v škvírách dřevěné stěny.
„Nikdo mě nepřesvědčí, že nevěděla, že odcházím,“ říkal mi ten starý důstojník. „Ona chápala, jaký jsem člověk. Možná lépe než kdokoli potom.“
Lekce z tiché autority
Sledoval jsem ho, jak velí své pětičlenné posádce. Vojáci se mezi sebou často handrkovali, jak už to v uzavřených skupinách bývá, ale on je uměl ukáznit bez jediného křiku. Měl přirozenou autoritu někoho, kdo viděl skutečný boj, ale raději mluvil o lidech, které potkal na cestách.
Pamatuji si, jak jsem mu jednou přinesl dva balíčky chleba s máslem. Jich bylo pět, ale u děla byli zrovna jen tři. Vzal jeden balíček, podal ho klukům a řekl, ať se rozdělí. Druhý nechal pro ty dva, co byli na stráži. „A co vy?“ vyhrkl jsem. „Na vás nezbude!“ Jen se usmál: „O mě se neboj, já mám důstojnickou menáž.“
Doma mi maminka vysvětlila, že to byla milosrdná lež. Chtěl, aby se najedli jeho muži. Od té doby jsem nosil balíčky pro každého.
Syn, kterého mu vzala válka
Když vojenské cvičení končilo, přišel se ten velitel k nám domů rozloučit. Seděli jsme u stolu a on děkoval mým rodičům za dárky i za to, že mě k nim pouštěli. Na odchodu si povzdechl: „Válka mi vzala možnost mít takového syna.“
Jako malý kluk jsem tomu nerozuměl. Dnes, když se ohlédnu zpět, vidím v něm vzor, který se v učebnicích nenajde. Člověka, kterého nezlomila válka, nepokřivila moc a který i v uniformě s výložkami zůstal tím pokorným sekerníkem, co se umí podělit o sýr i s obyčejnou krysou.
Učil mě, že svoboda a vandrování nejsou jen o cestě z místa na místo, ale o tom, jakou stopu zanecháme v druhých. I kdyby to mělo být jen v paměti jednoho kluka ze Zahorčiček.
Otázky k zamyšlení:
· Tichá autorita: Proč dnes máme pocit, že respekt si lze získat jen křikem a silou, když ty největší osobnosti ho získávaly klidem a spravedlností?
· Vztah k přírodě: Dokážeme se ještě dívat na „obyčejná“ stvoření kolem nás jako na partnery, nebo jsme v našem antropocentrismu úplně oslepli?
· Odkaz neznámých: Kolik takových „sekerníků“ kolem nás prošlo, aniž bychom si všimli jejich moudrosti?
