Článek
Krátce po škole jsem nastoupil jako vedoucí provozovny v jednom velkém podniku. Byl jsem mladý, plný ideálů a věřil jsem, že dobrý vedoucí musí své lidi znát. Nejen jako kolonky ve výkazech práce, ale jako lidské bytosti.
Začal jsem se u nich při směnách zastavovat. Ptal jsem se na rodiny, na děti, na drobné každodenní starosti. V té době nebylo výjimkou, že v jedné fabrice pracovaly celé rodinné klany a vztahy se proplétaly napříč dílnami. Přesto mi velmi brzy začalo být v naší provozovně něco divné.
O svačinových přestávkách u nás panovalo hrobové ticho.
V jiných halách se lidé sesedli ke stolům, vytáhli chleby s bůčkem, hlasitě vtipkovali, rozebírali víkendový fotbal nebo politiku. U nás seděl každý sám ve svém koutku. Pár nezbytných slov samozřejmě padlo, ale chyběla jakákoliv družnost. Trvalo mi měsíce, než jsem pochopil podstatu tohoto ticha. Byla to všudypřítomná, plíživá nedůvěra.
Lidé si dávali úzkostlivý pozor na to, co před kým řeknou. Kdo se s kým viděl. Komu se svěřil. Co by se mohlo donést dál.
Když jsem začal pátrat, odkud ten těžký vzduch pramení, všechny stopy mě postupně dovedly k jednomu jedinému člověku. Všichni mu říkali pan Mikdo.
Byla to přezdívka zdánlivě nevinná. Měl vadu řeči a slova „nikdo“ a „nikdy“ vyslovoval jako „mikdo“ a „migdy“. A protože je používal v každé druhé větě, jméno se rychle ujalo. Bylo mu kolem padesáti, žil sám se svou stárnoucí matkou, která o něj pečovala jako o malého chlapce, a na první pohled působil jako neškodný podivín. Vždycky byl plný starostlivosti, aby člověk náhodou něco nepřehlédl.
Brzy jsem však odhalil jeho skutečnou povahu. Pan Mikdo bytostně nesnášel lidskou spokojenost. Ještě hůře snášel, když viděl dvě lidské bytosti, jak se spolu upřímně přátelí.
Nikdy neútočil otevřeně. Vždycky přišel s maskou starostlivého kamaráda:
„Já ti to říkám jenom proto, abys věděl…“
„Mně je to jedno, ale měl by sis dát pozor…“
„Já bych to migdy neříkal, ale když už se ptáš…“
A pak utrousil drobnou poznámku. Že ten, koho považujete za nejlepšího přítele, se vám za zády posmívá. Že se někdo poškleboval vašim dětem. Že kolega dostal přidáno jen proto, že vedoucímu leze do zadku. Nikdy toho nebylo moc. Jen pár slov. Malá kapka jedu vpuštěná do studny lidských vztahů. A za desítky let z té studny vznikla otrávená nádrž.
Pan Mikdo přitom žil v až zarážející bídě. Do práce chodil sedm kilometrů tam a sedm zpátky pěšky, za každého počasí. Autobus byl podle něj zlodějský přepych. Do závodní jídelny nevstoupil, protože ty jejich „žblechty“ by prý nevzal do úst. Celý život chodil v erárních montérkách a po smrti matky se z něj stal úplný duch. Po směně zapadl do své velké, chátrající rodinné usedlosti a za ním se zavřely těžké dveře.
Když zemřel i on, nezůstal po něm nikdo. Stavení připadlo jedinému vzdálenému synovci, o kterém pan Mikdo celý život mluvil jako o budižkničemovi. Přitom to byl slušný, pracovitý chlap se dvěma šikovnými dětmi. Usedlost byla v dezolátním stavu a synovec se rozhodl dům prodat a penězi podpořit děti.
Tím by podivný lidský osud skončil, kdyby mě nový majitel domu po čase nepozval na návštěvu.
Při rekonstrukci hlavní světnice narazil na výklenek ve zdi. Byla v něm soška Panny Marie a obraz ukřižovaného Krista. Když s obrazem pohnul, zjistil, že tvoří falešná dvířka do tajného prostoru.
Uvnitř ležel poklad.
Předválečné i protektorátní bankovky, stříbrné a zlaté mince, rodinné šperky, dobové doklady a kupní smlouvy. Pro pana Mikdo představovaly nedotknutelné jmění. Ale to nejmrazivější nebylo zlato.
Vedle cenností ležel svazek obyčejných školních sešitů popsaných drobným, úsporným písmem.
První sešity patřily ještě otci. Byly to běžné záznamy sedláka: nákup krmení, sklizeň, opravy střechy. Postupně se však rukopis i obsah začaly dramaticky měnit.
Přibývalo hořkosti: Lidé nás nemají rádi. Závidí nám. Přejí nám zkázu.
Hospodářské poznámky ustoupily úplně a sešity se proměnily v kroniku lidské zášti. Zápisy o tom, kdo co v podniku řekl, kdo se s kým schází, kdo si na co stěžoval a co kdo pronesl proti tehdejšímu režimu. U desítek záznamů stálo konkrétní datum, kdy byla věc nahlášena Veřejné bezpečnosti.
V tu chvíli se mi před očima promítly všechny ty tiché svačinové pauzy. Izolovaní lidé v rozích místnosti. Strach z vlastního stínu. A starostlivé věty pana Mikdo, kterými pomalu ničil životy kolem sebe.
Největší tragédie se však skrývala na posledních stránkách.
Tam už zápisy o udávání ustaly. Zůstalo jen nekonečné, zoufalé lamentování nad vlastním nespravedlivým osudem. Proč on a jeho matka museli celý život tak trpět? Proč ostatní lidé mohou vesele jezdit na výlety, sedět pospolu v hospodě, smát se a mít přátele? Proč jim osud dopřál štěstí, zatímco jemu nedal vůbec nic?
Seděl jsem nad těmi zažloutlými sešity s těžkým pocitem v žaludku.
Člověk, který chodil čtrnáct kilometrů denně v roztrhaných botách, aby ušetřil pár korun, měl ve zdi majetek, se kterým mohl pohodlně žít. Člověk, který záviděl sousedům výlety, mohl procestovat svět. A člověk, který si do deníku zoufale stěžoval na absolutní samotu, strávil celý svůj život tím, že systematicky ničil jakékoliv pouto mezi lidmi ve svém okolí.
Často hledáme viníky svého neštěstí v nespravedlivém osudu, ve zlé době nebo v nepřátelství druhých. Pan Mikdo zašel ještě dál – svůj sebeklam dovedl k dokonalosti. Věřil, že je obětí světa, kterému sám předepisoval jed.
Jeho skutečným dědictvím nakonec nebyly peníze schované za Kristem, ale varování: Jak snadno dokáže člověk strávit celý život za zdí, kterou si den za dnem staví vlastníma rukama, zatímco si namlouvá, že ho v ní uvěznili ti druzí.
Otázky k zamyšlení:
· Do jaké míry jsou samota a překážky v našem životě skutečně dílem nepříznivého osudu či chování druhých, a nakolik si zeď, která nás odděluje od spokojenosti, den za dnem nevědomky stavíme sami?
· Jak reagujeme, když vidíme spokojenost a vřelá přátelství v našem okolí – dokážeme se z nich opravdově radovat, nebo v nás cizí štěstí někdy probouzí pokušení hledat na něm skryté chyby a trousit „dobře míněná“ varování?
· Jaké hodnoty, příležitosti či životní radosti odpíráme sami sobě jen kvůli zvyku, strachu z budoucnosti nebo zatvrzelému pocitu, že nám svět něco dluží?
