Článek
Na první pohled snadná otázka. Většina z nás má po ruce okamžitou, takřka samozřejmou odpověď. Jenže tato zdánlivá jistota se může rozpadnout během několika vteřin, jakmile k původní otázce přidáme tři prostá slova: „A co kdyby…?“
Kdysi jsme si to mohli docela plasticky ověřit v praxi. V rámci projektu Zkoušíme žít jinak jsme hledali cesty, jak lidi přivést k zastavení a zamyšlení nad věcmi, které běžně považujeme za samozřejmé, a proto o nich příliš nepřemýšlíme.
Jednou z aktivit byly e-mailové ankety nazvané Naše téma dne (NTD). Každý třetí den bylo vyhlášeno nové téma. Zájemce poslal prázdný e-mail s heslem NTD v předmětu a obratem obdržel otázku k promyšlení. Kdo odpověděl, dostal po uzavření tématu souhrnné vyhodnocení. Nešlo o akademický sociologický průzkum – šlo o prostor pro tichou a poctivou sebereflexi.
Pokus s postupným přitvrzením reality
Některá témata byla koncipována jako gradovaná. Otázka se postupně doplňovala o nové, náročnější okolnosti a nutila člověka testovat pevnost svých priorit. Jedním z nejvýmluvnějších bylo právě téma: Nejvyšší priorita života.
První kolo začalo nevinně: „Jaká je nejvyšší priorita vašeho života?“
V odpovědích sice převládalo zdraví, ale téměř čtyřicet procent tvořila pestrá směsice tužeb a cílů – od pořízení nové motorky přes nalezení lepšího partnera až po touhu po popularitě, uznání či profesním úspěchu.
Pak však přišla další podmínka:
„Jaká by byla vaše priorita, kdyby se váš život radikálně změnil těžkým úrazem nebo omezujícím onemocněním?“
A po ní další:
„Jak by se vaše priorita proměnila, kdyby někoho z vašich nejbližších – dítě, partnera, rodiče – postihl závažný zdravotní, existenční či vztahový kolaps?“
Následovala další přitvrzení:
„Co by bylo nejdůležitější, kdyby do vašeho života bezprostředně zasáhla ničivá přírodní katastrofa?“
„A jaká by byla vaše priorita, kdyby vznikla reálná hrozba válečného konfliktu?“
Na závěr přišla otázka, která už neobsahovala žádný nový katastrofický scénář:
„Jaká je nejvyšší priorita vašeho života po tomto velmi důkladném promyšlení?“
Když zmizí motorka i touha po slávě
Výsledný posun byl fascinující. V posledním kole směřovalo více než osmdesát procent odpovědí k jedinému společnému jmenovateli.
Někdo mluvil o bezpečí rodiny. Jiný o zachování domova, o zdravých vztazích, jistotě, elementárním klidu nebo míru. Všechno to však byly jen různé podoby jednoho a téhož principu: stability.
Ve zbytku odpovědí se objevovalo dokončení studia, zdraví nebo budoucnost dětí. Všechno ostatní se vypařilo.
Zmizela nová motorka.
Zmizela touha po obdivu a prestiži.
Zmizela prakticky všechna přání zaměřená na pouhou spotřebu nebo okamžité osobní uspokojení.
Čím více se hypotetické podmínky blížily mezním situacím, tím neúprosněji odpadávalo povrchní pozlátko a zůstávala jen holá podstata.
Přání versus podmínky existence
V jiné anketě jsme se účastníků ptali, zda považují za nutné mít ujasněný svůj osobní žebříček hodnot. Téměř bez výjimky znělo přesvědčené: „Jednoznačně ano.“
Jenže právě konfrontace s gradujícími otázkami ukázala podstatný rozpor. Mezi naší představou, že své hodnoty známe, a jejich skutečným domyšlením zeje často propast.
V klidných časech totiž většinou neodpovídáme na otázku: Co je pro pokračování mého života skutečně nepostradatelné?
Mnohem častěji odpovídáme na docela jinou otázku: Co bych si právě teď nejvíc přál?
A to je zásadní rozdíl. Přání představuje to, čím chceme život naplnit nebo ozdobit. Podmínka existence je to, bez čeho se život vůbec nemůže udržet.
Základy, které bereme jako samozřejmost
Dnes bych k tehdejším otázkám přidal ještě jednu: „Jaká by byla nejvyšší priorita vašeho života, kdyby se začaly zásadně otřásat společenské a institucionální základy, v nichž žijeme?“
Možná bychom si znovu připomněli prostou zákonitost: drtivá většina věcí, za kterými se v každodenním shonu ženeme, má smysl jedině tehdy, dokud pevně stojí základy pod našima nohama.
Bezpečí. Rodina. Domov. Zdraví. Mír. Důvěra mezi lidmi. Fungující společenství a možnost rozhodovat o vlastním zítřku.
Teprve na takovém základu mohou vyrůstat naše další cíle, koníčky, nákupy a kariéry. Pokud se začne hroutit základ, všechna patra nad ním ztrácejí význam.
Nejvyšší prioritou lidského života tak ve skutečnosti není získat co nejvíce. Je jí uchování podmínek, v nichž může dobrý a smysluplný život vůbec pokračovat. A právě tomu v systémovém pohledu říkáme stabilita.
Otázky pro klidnou chvíli
· Kdybyste měli bez dlouhého váhání pojmenovat jedinou nejvyšší prioritu svého života, co by to bylo?
· Obstála by vaše odpověď, kdyby se podmínky kolem vás náhle a radikálně proměnily?
· A odpovídáte podle toho, na čem váš život skutečně stojí – nebo jen podle toho, co by vám právě teď udělalo radost?
