Článek
Když se podíváme na rozkvetlou louku, starý strom, lidské tělo nebo obyčejnou kapku vody, většinou nás nenapadne ptát se, proč to všechno vůbec dokáže fungovat. Bereme to jako samozřejmost. Přitom samozřejmé není téměř nic.
Stačí poměrně malá porucha a organismus onemocní. Stačí narušit několik vazeb v přírodním prostředí a začne se proměňovat celý ekosystém. Stačí poškodit jedinou důležitou součástku a složitý technický mechanismus se zastaví. Možná bychom si proto čas od času měli položit obrácenou otázku: Jak je možné, že se svět kolem nás už dávno nezhroutil?
A protože se blíží volby, nabízí se na tuto zdánlivě odtažitou úvahu navázat.
Nehledáme při rozhodování o své budoucnosti vlastně totéž, co živá příroda řeší od počátku existence?
Schopnost pokračovat, zachovávat to funkční a trpělivě hledat stabilní uspořádání!
Nechci psát o konkrétních stranách ani doporučovat kandidáty. Chci pouze nabídnout způsob přemýšlení, který se dívá dál než za horizont jednoho volebního období.
Příroda si nemůže dovolit dlouhodobě nefungovat
Ponechme na chvíli stranou složité vědecké, filozofické i ideologické výklady a podívejme se na to, co můžeme bezprostředně pozorovat. Život trvá miliardy let. Organismy se proměňují, druhy vznikají a zanikají, prostředí prochází dramatickými výkyvy. Přesto život pokračuje.
Při pohledu na tento dlouhý vývoj můžeme vysledovat několik základních pravidel úspěšného trvání. Tím prvním je neúprosná zákonitost: udrží se jen to, co dlouhodobě funguje.
Žádný živý systém nemůže trvale existovat způsobem, kterým soustavně ničí podmínky vlastního přežití. Jednotlivý chybný krok je běžný – evoluce je plná slepých uliček. Uspořádání, které však nedokáže udržet vnitřní stabilitu a pružně reagovat na změny prostředí, postupně ztrácí schopnost pokračovat. Skutečnost se neptá, co zní líbivě a vznešeně. Prověřuje výhradně to, zda to v praxi funguje.
Spolupráce otevírá možnosti, které jednotlivec nemá
Druhým klíčovým rysem přírody je propojování. Někdy si evoluci představujeme především jako nelítostný boj všech proti všem. Jenže hlubší pohled ukazuje, že stejně podstatným motorem vývoje je spolupráce.
Jednotlivé buňky kdysi vytvořily mnohobuněčné organismy a rozdělily si úkoly. Lidské tělo žije v neoddělitelné symbióze s miliardami mikroorganismů. Ekosystémy tvoří husté sítě vzájemných závislostí. A člověk rozvinul své možnosti především tím, že se naučil spolupracovat, předávat zkušenost, dělit práci a chránit celek.
Spoluprací vznikají vlastnosti, které jednotlivé části samy o sobě nemají. Vzniká to, čemu se v odborném jazyce říká emergence nebo synergie. Například voda není pouhým mechanickým součtem vlastností vodíku a kyslíku; vzniká nová substance s unikátními vlastnostmi a schopnostmi, které nenajdete ani u kyslíku ani u vodíku.
Podobně společnost není jen prostým součtem izolovaných jednotlivců. Z kvality jejich vztahů může vzniknout silné, odolné společenství, ale také křehký a rozpadající se útvar.
Co se osvědčilo, není rozumné bezhlavě bořit
Vývoj má ještě jednu pozoruhodnou vlastnost: nemusí pokaždé začínat od nuly. To, co se v praxi osvědčilo, je chráněno, rozvíjeno a využito jako pevný základ pro další kroky.
Tak funguje genetická paměť, tak roste lidská zkušenost, tak stojí věda a vzniká trvalá kultura. A tak by podle všeho měla fungovat i rozumná politika. Změna sama o sobě ještě neznamená pokrok a zachování osvědčených pravidel není samo o sobě zpátečnictvím.
Zásadní otázka zní: Co je nutné změnit, protože to přestalo fungovat – a co musíme chránit, protože právě na tom stojí naše stabilita?
Soupeření má své meze
Soupeření má v životě své místo. Prověřuje odolnost, vytváří tlak na hledání lepších řešení a nemilosrdně odhaluje slabiny. Životaschopné systémy však nikdy nestojí výhradně na boji.
Uvnitř lidského těla orgány nesoutěží o to, který zlikviduje ty ostatní; buňky spolupracují v zájmu přežití celku. V soudržné rodině také nemusí jeden člen zničit druhého, aby rodina prospívala.
Politické soupeření je přirozenou součástí otevřené demokracie. Jeho smyslem by však nikdy nemělo být spálení mostů a rozbití společného prostoru, ve kterém budeme muset den po volbách všichni dál žít.
Výhoda, která se snadno obrací proti nám
Člověk má oproti zbytku přírody obrovskou přednost: dokáže do značné míry předvídat. Umíme si představit následky svých činů, poučit se z dějin a korigovat své kroky ještě předtím, než napáchají nevratné škody. Této schopnosti v její zralé podobě říkáme moudrost.
Moudrost není totéž, co encyklopedické vědomosti nebo akademické tituly. Je to schopnost rozpoznat, co slouží dlouhodobému pokračování života, a promítnout toto poznání do každodenních voleb. Znamená to nerozhodovat se jen podle toho, co přináší okamžitý prospěch teď, ale co umožní dobré pokračování zítra.
Právě zde se však skrývá lidská slabina. Dovedeme totiž něco, co příroda v této podobě nezná:
Dokážeme si realitu obratně vysvětlit ve svůj vlastní prospěch.
· Dokážeme zaměnit sobecký či skupinový zájem za zájem celku.
· Dokážeme účelově přehlížet fakta, která nezapadají do našeho přesvědčení.
· A dokážeme z názorového oponenta udělat nepřítele na život a na smrt.
V tom spočívá největší riziko moderní správy věcí veřejných.
Ne v tom, že existují rozdílné názory – ty jsou pro demokracii nezbytné.
Problém nastává tehdy, když agresivní soupeření začne ničit elementární spolupráci, když se okamžitý politický zisk stane přednější než dlouhodobá rovnováha a když se nejvýnosnější politickou měnou stane vyvolávání strachu.
Otázky před otevřením volební místnosti
Volební rozhodování se v kampaních často zužuje na otázku: „Co mi kdo nabízí?“ Zkusme se tentokrát zeptat jinak:
Posiluje tento člověk spolupráci a vědomí celku, nebo potřebuje ke svému úspěchu společnost rozeštvávat?
· Dokáže věcně uznat dobré řešení, i když s ním přišel někdo z jiného tábora?
· Chrání to, co se osvědčilo, a má zároveň odvahu měnit to, co selhává?
· Dokáže rozlišovat mezi partikulárním zájmem své strany a zájmem společnosti jako celku?
· Přemýšlí za horizont příštích voleb?
· Potřebuje k získání přízně vyrábět vnitřního či vnějšího nepřítele?
· Zanechá po sobě prostředí stabilnější a soudržnější, než jaké převzal?
Při hledání odpovědí nemusíme všichni dojít ke stejnému jménu. Demokracie není soutěž o jeden jediný správný názor, ale schopnost rozdílných lidí hledat společnou a udržitelnou cestu vpřed.
Moudrost nebývá hlasitá
Rozumné a věcné hlasy mají v moderní době nevýhodu: nebývají tolik slyšet. Radikální zkratka přitáhne pozornost okamžitě, hněv se šíří bez námahy a ukázat na viníka je tak snadné. Pod takovou pláštěnkou se dobře skryjí i skutečné zájmy, které by veřejnost slyšet neměla.
Moudrost je náročnější. Vyžaduje pochybovat, vážit souvislosti, poctivě analyzovat složitý problém, naslouchat a občas připustit, že část pravdy může mít i ten druhý.
Když vhodíme lístek do urny, nevybíráme pouze konkrétní tvář. Dáváme tím hlas určitému typu jednání, určité kultuře dialogu a určité míře odpovědnosti za celek. Příroda hledala životaschopná uspořádání miliardy let. Respektujme je!
Každý máme schopnost přemýšlet. Každý máme moudrost. Využijme ji i před volební urnou.
