Článek
Dnes na ulicích nestojí cizí tanky. Za vyslovený názor nikomu nehrozí výslech, vyhazov ze zaměstnání ani zákaz studia pro děti. Žijeme v zemi, která je na tom – ať už to v záplavě denních zpráv vnímáme jakkoli – v naprosté většině ohledů lépe než kdy dříve. Máme svobodu, bezpečí a materiální zázemí, o jakém se naší generaci v mládí ani nesnilo.
Možná je v tom ale i skrytý háček: máme se tak dobře, že jsme si na to zvykli a přestáváme si toho vážit.
A právě z této samozřejmosti pramení zvláštní paradox dnešní doby. Ačkoliv nám státní moc nebrání otevřeně mluvit, dobrovolně se uzavíráme do ticha, nebo naopak do zákopů.
Past pohodlnosti a otupění.
Když po roce 1968 nastoupila normalizace, lidé vážili slova ze strachu před trestem. Dnes se často bojíme něčeho jiného: okamžitého zaškatulkování, nálepky, posměchu nebo rozpadu vztahů v rodině.
Problém však nevidím v lidech samotných a rozhodně nemá smysl hledat viníky v tom či onom politickém táboře. Příčina je hlubší a týká se nás všech. Podléháme pohodlnosti a setrvačnosti.
Moje maminka by to možná nazvala prostě: „Podléháme otupění“. Dovolujeme své mentální pohodlnosti, aby z nás dělala povrchní pozorovatele. Místo abychom o věcech věcně a moudře přemýšleli, začneme papouškovat cizí hesla a zkratky.
Je totiž nesmírně snadné podlehnout konfirmativnímu zkreslení – tedy vyhledávat jen to, co potvrzuje naši hotovou pravdu, a všechno ostatní odmítnout. Člověk s odlišným postojem pak pro nás přestává být sousedem, kolegou nebo tátou od rodiny se svým jedinečným životním příběhem. Stává se pouhým zástupcem nepřátelského tábora.
Jakmile někoho takto označkujeme, přestáváme se ptát „Proč si to myslíš?“ a sklouzáváme k pohrdavému „Jak si tohle vůbec můžeš myslet?“. Ta první věta rozhovor otevírá. Ta druhá jej definitivně zabíjí.
Kdo nabízí stabilitu a kdo jen prostřený stůl?
Společnost nerozdělují rozdílné názory. Rozdílnost je přirozená a zdravá. Rozděluje nás neschopnost unést, že někdo vidí svět jinak, a především styl politiky, který z tohoto rozdělování vědomě žije.
Každý z nás dnes stojí před otázkou, komu ve veřejném prostoru věnovat důvěru. Není k tomu potřeba složitých politologických analýz, stačí si všímat několika základních znaků:
Skutečná stabilita versus prostřený stůl: Politika zaměřená na budoucnost přemýšlí o stabilitě v horizontu desítek let. Hledejme rozdíl mezi těmi, kdo chtějí budovat dlouhodobou odolnost země, a těmi, kdo voliče pouze lákají k okamžitě prostřenému stolu – bez ohledu na to, kdo zítra zaplatí účet.
Kontinuita versus zbrklé bourání: Každá nová garnitura, která má potřebu šmahem zlikvidovat, pomluvit a popřít vše, co vytvořily vlády předchozí, neusiluje o věcné řešení problémů. Jde jí především o vlastní popularitu a moc. Moudré spravování státu staví na tom dobrém z minulosti a opravuje jen to, co nefunguje.
Mezinárodní ukotvení versus iluze izolace: Žádná země naší velikosti nemůže dosáhnout vnitřní stability tím, že se uzavře do sebe a začne oslabovat vztahy se svými spojenci. Kdo usiluje o separaci a zpochybňuje mezinárodní prostředí, podkopává základy naší vlastní bezpečnosti.
Politik, který ke své existenci nutně potřebuje obraz vnitřního nebo vnějšího nepřítele, společnost neposiluje. Pouze parazituje na našem strachu.
Od zesilovače k filtru.
Často máme pocit, že stav společnosti musí změnit ti „nahoře“. Politici nesou obrovskou odpovědnost za jazyk, který používají, ale ani ten nejlepší státník nedokáže obnovit důvěru mezi dvěma sousedy přes plot.
To je práce pro každého z nás.
Internet a sociální sítě nám daly nebývalou svobodu, ale také obrovskou odpovědnost. Každý z nás se v každé vteřině rozhoduje, čím bude:
· Zesilovačem, který bez přemýšlení pošle dál hněvivý výkřik, přidá uštěpačný komentář a přiživí nevraživost?
· Nebo filtrem, který se dokáže zastavit, ověřit si fakta, spolknout okamžitou urážku a připustit, že ani on sám nemusí vědět všechno?
Nemusíme jeden druhého za každou cenu přesvědčit. Cílem rozhovoru nemusí být vítězství v debatním ringu. Někdy je největším úspěchem prosté pochopení: „Aha, teď už rozumím, odkud tvůj pohled pramení, i když s ním nesouhlasím.“
Zkušenost, která zůstává.
Když se dnes dívám zpět na srpen 1968 a léta, která po něm přišla, největší varování pro mě nespočívá ve vzpomínce na vojenskou techniku. Spočívá v poznání, jak nebezpečně snadno se mezi lidi dokáže nastěhovat tichá nedůvěra.
Tehdy byla vnucena zvenčí. Dnes si ji však vytváříme sami – vlastní pohodlností, neochotou naslouchat a rychlým vynášením soudů. Přitom to nejpodstatnější máme všichni společné: přirozenou potřebu stabilního světa dnes a bezpečné budoucnosti pro ty, kteří přijdou po nás.
Silná a svobodná společnost nestojí jen na zákonech a ekonomickém růstu. Stojí na schopnosti unést názor druhého a umět spolu žít, pracovat a mluvit i poté, co zjistíme, že se na spoustě věcí neshodneme. Právě v tom spočívá skutečná moudrost, kterou bychom v dnešním pohodlí neměli ztratit.
