Článek
Chcete žít svobodně, úspěšně a spokojeně? Začněte naslouchat své moudrosti.
Pokud moudrost nevnímáme jen jako sumu nashromážděných encyklopedických vědomostí, ale především jako schopnost rozpoznat, co našemu životu prospívá a co jej ohrožuje, zjistíme překvapivou věc: její základy v sobě nosíme všichni. Možná ji jen neumíme vnímat, respektovat a kultivovat.
Slovo moudrost zde používám v poněkud širším smyslu, než bývá zvykem. Nejde pouze o vlastnost životem protřelého kmeta. Je to především schopnost živého systému jednat tak, aby udržel svou stabilitu, přizpůsobil se změnám a mohl úspěšně pokračovat.
U člověka k této základní přírodní výbavě přistupuje něco mimořádného: dokážeme o svém jednání uvažovat, domýšlet jeho následky a vědomě měnit směr. Právě v tom se však skrývá i naše největší slabina. Máme totiž nejen dar svou moudrost rozvíjet, ale také neuvěřitelnou schopnost její varovné signály přehlížet, bagatelizovat nebo si realitu ohýbat tak, jak se nám to právě hodí.
Opravdová jedinečnost nemusí křičet.
Každý lidský život je neopakovatelný originál. Procházíme odlišnými zkušenostmi, máme jiné dispozice, vztahy, možnosti i limity. Výsledkem by měla být autentická osobnost.
Jenže skutečnou jedinečnost často ztrácíme z dohledu a zaměňujeme ji za pouhou vnější nápodobu. Hrajeme role, oblékáme si stylizované masky, propadáme módním vlnám nebo se snažíme odlišit za každou cenu. Výstřednost sama o sobě nemusí být špatná, může být naprosto přirozeným projevem člověka. Problém nastává ve chvíli, kdy způsob, jakým se prezentujeme, nevychází z našeho nitra, ale je pouhou křečovitou reakcí na očekávání okolí. Člověk může působit neobyčejně nápadně, a přitom uvnitř jen poslušně naplňovat cizí scénář.
Skutečná jedinečnost se rodí v tichu: ve schopnosti poznat sám sebe, porozumět vlastním možnostem i slabinám a na tomto základě hledat svou vlastní cestu. K tomu je zapotřebí právě moudrost.
Jedinečnost neznamená izolaci: Vědomí sounáležitosti.
Moudrost nevede k povýšené samotě ani k pocitu výlučnosti. Právě naopak, zralého člověka přirozeně přivádí k hluboké sounáležitosti. S rodinou, blízkými, společností i s živou přírodou.
Sounáležitost není v rozporu s osobní jedinečností. Teprve ve chvíli, kdy si plně uvědomíme svou provázanost s prostředím, v němž žijeme, naše osobnost skutečně dozrává. Přestáváme se vnímat jako izolovaný ostrov. Člověk, který přijímá odpovědnost nejen za svůj okamžitý prospěch, ale také za stav a budoucnost svého existenčního prostoru, získává vnitřní klid a pevnost. Právě v rovnováze mezi vlastní svébytností a ohleduplností k celku se otevírá cesta ke skutečné svobodě a trvalé životní spokojenosti.
Co vlastně moudrost znamená?
Rád se vracím ke knihám lékaře a neuropatologa Františka Koukolíka. Jeho práce jako Moudrost, Stupidita, Odolnost či Vzpoura deprivantů považuji za klenoty přemýšlení o člověku, společnosti i o sobě. V knize věnované moudrosti autor nabízí celou řadu vědeckých i filozofických definic tohoto mnohovrstevnatého pojmu.
S vědomím jejich hloubky si dovolím nabídnout pohled opřený o fungování života:
Moudrost je schopnost rozlišovat, co skutečně podporuje pokračování a rozvoj života, zdraví, vztahů, důvěry a funkční společnosti, a co je naopak pouhou lákavou iluzí nebo slepou uličkou.
Je to umění neztrácet energii v nepodstatnostech. Schopnost rozeznat momentální výhodu od dlouhodobého prospěchu. Všímat si nezamýšlených důsledků vlastních kroků a mít odvahu změnit směr, když zjistíme, že jdeme špatně.
To není nic samozřejmého. Právě proto by kultivace takové schopnosti měla patřit k tomu nejdůležitějšímu, co se učíme od dětství.
První pocit ještě není moudrost.
Zde je nutné jedno zásadní rozlišení. To, co v sobě v první vteřině cítíme jako „správné“, ještě nemusí být moudrost.
Velmi často je to jen převlečený zvyk, strach, pohodlnost, předsudek nebo touha potvrdit si vlastní pravdu.
Moudrost není neomylný vnitřní hlas ani slepá intuice. Patří k ní především:
· Schopnost ověřovat fakta a domýšlet souvislosti.
· Odvaha připustit vlastní omyl.
· Vůle korigovat své chování podle reality, nikoliv pouze podle svých přání.
Tím se moudrost zásadně liší od pouhého tvrdohlavého přesvědčení, že máme pravdu a že právě náš pohled je ten jediný správný.
Učit se od druhých ano, vypnout mozek ne.
Člověk nemůže všechno vyzkoušet a objevit sám. Veškerá kultura a civilizace stojí na předávání zkušeností. Problém nespočívá v tom, že přejímáme poznatky od jiných. Průšvih začíná ve chvíli, kdy cizí úsudek beze zbytku nahradí úsudek vlastní.
Když přestaneme ověřovat. Když tleskáme názoru jen proto, že ho hlásá naše sociální bublina. Když přijmeme líbivé, přímočaré tvrzení jen proto, že nám nabízí bezpracné vysvětlení složitého světa.
Člověk může mít mimořádně vysoké IQ, může být akademicky vzdělaný, a přesto se chovat naprosto nemoudře. Inteligence je motor: pomůže nám najít nejrychlejší a nejefektivnější cestu k cíli. Moudrost je však kormidlo a mapa: ptá se, zda je ten cíl rozumný, zda nám v cestě neleží útes a kam nás taková plavba vlastně dovede.
Přebírat cizí myšlenky bez vlastního rozmyslu znamená sloužit cizím zájmům, kterým často ani nerozumíme. A co je ještě nebezpečnější: ignorujeme tím signály vlastní přirozenosti, které nás nabádají k ochraně stability vlastního života i stability prostředí kolem nás.
Největší protivník: Pohodlný sebeklam
Největší překážkou moudrosti není pouhá nevědomost, ale sebeklam.
Sebeklam je nesmírně svůdný. Dovoluje nám nevidět nepříjemná fakta, zlehčovat varovné kontrolky těla i vztahů a obhájit si jakékoliv selhání tak, abychom nemuseli nic měnit. Zbaví nás momentální úzkosti a nabídne falešný pocit, že je všechno v nejlepším pořádku.
Platí to v osobním zdraví, v partnerském soužití, v hospodaření s penězi i ve vztahu k celé společnosti. Kde ignorujeme zjevná varování a volíme laciné zkratky, tam podkopáváme základy vlastního pokračování.
Moudrost proto nespočívá pouze v hledání správných odpovědí. Spočívá především v ochotě položit si nepříjemnou otázku, a unést pravdivou odpověď.
Všechno souvisí se vším
Rčení, že všechno souvisí se vším, se často používá jako otřepaná fráze. V realitě živých systémů je to však doslovný popis skutečnosti.
Zdravotní potíže souvisejí se životním stylem. Životní styl se stresem. Stres s rodinnými či pracovními vztahy. Ty zase s finanční stabilitou, našimi nerealistickými nároky nebo neschopností řešit konflikty. Jeden odkládaný problém vytváří živnou půdu pro další. Nejde o to, že by se pohromy záhadně přitahovaly; ony se navzájem podmiňují a generují.
Moudrost nám nezajistí život bez krizí. Pomáhá nám však mnohým z nich předcházet, jiné zachytit v zárodku a u těch nevyhnutelných alespoň zabránit tomu, aby strhly lavinu.
Věk je příležitost, nikoliv záruka
Moudrost se tradičně přisuzuje stáří. Určitou logiku to má: s léty přibývá zažitých situací a člověk má více příležitostí zjistit, že věci, kvůli kterým kdysi noci nespal, byly malicherné. A naopak docení hodnotu toho podstatného: zdraví, důvěry, lidské blízkosti, klidu a svobody.
Přesto věk moudrost automaticky nezaručuje, stejně jako mládí neznamená její absenci. Přibývající léta přinášejí pouze materiál – zkušenosti. Zda z nich dokážeme vydestilovat pochopení a nadhled, to už záleží na každém z nás.
Probuzením své moudrosti možná nezměníme celý svět naráz, ale zcela jistě změníme kvalitu své vlastní budoucnosti.
Tři otázky pro klidnou chvíli
Posilovat svou moudrost nevyžaduje studium tlustých svazků ani složité meditační techniky. Často stačí dopřát si chvíli poctivého klidu a položit si tři prosté otázky:
· Co je pro stabilitu a pokračování mého života doopravdy podstatné a co do něj nepatří?
· Podporuje to, čemu dnes věnuji většinu času a energie, věci, na kterých mi skutečně záleží?
· A pokud budu dosavadním způsobem žít ještě pět nebo deset let, kam mě tato cesta nevyhnutelně dovede?
Právě ta poslední otázka mívá očistný účinek. Moudrost neznamená, že budeme vždy přesně vědět, kudy jít. Znamená však schopnost včas rozpoznat cestu, po které už dál jít nesmíme, a najít v sobě sílu včas otočit kormidlo.
