Článek
O ozvěnách světa jsem už jednou psal. Tehdy šlo především o příběhy, v nichž se dobré jednání člověku nějakým způsobem vrátilo. Jenže každá ozvěna má i svou odvrácenou stranu.
Člověk něco vyšle do světa – rozhodnutí, čin, způsob, jakým zachází s druhými – a po čase se mu cosi vrátí. Někdy jako přirozený, předvídatelný následek, jindy tak nečekaně, že nad tím zůstává rozum stát.
Naši předkové pro takové situace měli prosté rčení: Boží mlýny melou pomalu, ale jistě.
Nikdy jsem si nebyl jistý, zda ho chápat jako náboženské přesvědčení, léty prověřenou lidovou zkušenost, nebo jen obrazné pojmenování faktu, že žádný náš čin ze světa úplně nezmizí. Před lety jsme se na to zeptali několika stovek lidí. A jejich odpovědi byly mnohem zajímavější než samotná statistika.
Jedno naše téma dne
V době, kdy jsme v rámci projektu Zkoušíme žít jinak hledali cesty, jak lidi přivést k zamyšlení nad zdánlivě samozřejmými věcmi, vznikla drobná aktivita nazvaná NTD – Naše téma dne.
Princip byl prostý: člověk poslal prázdný e-mail na naši adresu a obratem obdržel automatickou odpověď s otázkou, nad níž se ten den zamýšlejí i ostatní. Nešlo o sociologický výzkum v akademickém smyslu; účast byla dobrovolná a vzorek nereprezentativní. Cílem bylo jediné – vytvořit prostor pro zastavení, vzpomínku a reflexi.
Jedno ze zadaných témat znělo: Fungují Boží mlýny?
Položili jsme tři otázky: Věříte tomu? Máte s něčím takovým osobní zkušenost? A pokud ano, dokážete ji popsat?
Odpovědělo 416 lidí. Z nich 372 uvedlo, že na Boží mlýny věří, 44 odpovědělo záporně. Celkem 287 pisatelů tvrdilo, že podobnou zkušenost ve svém životě zažili, a 82 z nich připojilo konkrétní příběh. Některé byly možná časem přikrášlené, jiné nepřesné a nelze vyloučit ani fabulaci. Většina z nich však působila mrazivě obyčejně. Lidsky.
Několik z nich mi utkvělo v paměti obzvlášť silně.
Mařka a Mařenka
V jedné malé obci žila žena, říkejme jí Mařka, se svou dospívající dcerou Mařenkou. Mařka měla o světě naprosto jasno. Její dcera byla v jejích očích nejčestnější, nejmravnější a nejinteligentnější dívkou široko daleko. Zato všichni ostatní kolem byli nějakým způsobem vadní. Jeden žil nemorálně, druhý kradl, třetí neuměl vychovat děti.
Mařka cítila neutuchající potřebu napomínat, kádrovat a napravovat své okolí. Dokázala rozeštvat sousedy, zasahovat do cizích rodinných sporů a opakovaně volat policii na sousedy kvůli malichernostem. Postupem času se jí lidé začali obloukem vyhýbat.
Pak přišel jeden televizní večer. V celostátních zprávách vysílali reportáž o odhalení nelegálního nočního klubu spojeného s nucenou prostitucí a vykořisťováním cizinek. V záběrech se objevila budova, kterou místní bezpečně poznali – v podniku pracovala i Mařenka. Vesnicí se nejprve šířil soucit, že se dívka stala obětí. Později však vyšlo najevo, že patřila k těm, kteří se na chodu a organizaci trestné činnosti přímo podíleli.
Mařka krátce nato z vesnice zmizela. Ze dne na den, bez rozloučení. Vlastně už ani neměla s kým mluvit.
Byla to krutá ironie osudu. Žena, která celá léta nekompromisně soudila morálku všech okolo, nakonec neunesla pohled do očí své vlastní vesnice. Byly to Boží mlýny? Nebo jen svět, který jí bez slitování nastavil zrcadlo?
Otík a okovaná truhla
Druhý příběh vyprávěl o Otíkovi. Škola ho nebavila, tělocvik nesnášel a nejbezpečněji se cítil doma pod křídly rodičů. Ti svého syna chránili před jakoukoliv nepříjemností. Když měl konflikt ve škole, vinna byla vždy učitelka nebo spolužáci. Otík tak vyrostl bez elementární zkušenosti s tím, že činy mají své důsledky.
Po smrti rodičů zdědil dům a menší hotovost. Brzy v sobě objevil podnikavost velmi specifického druhu – začal půjčovat peníze lidem v tísni, kteří nedosáhli na bankovní úvěr. Úroky nasadil drtivé a při vymáhání neznal slitování. Dva ze svých někdejších vrstevníků, s nimiž dříve válčil, si dokonce najal jako vymahače. Sám o sobě s jistou pýchou prohlašoval, že je lichvář.
Hotovost i dlužní úpisy uchovával v těžké okované truhle po dědovi. Aby mohl půjčovat ještě víc, zastavil svůj dům u banky.
Jednoho rána vyšel z ložnice a strnul. Truhla byla pryč. Na dřevěné podlaze po ní zůstal jen světlý obdélník čisté podlahy bez prachu. Žádné vypáčené dveře, žádné stopy vloupání. Podezíral své pomocníky, ti však byli stejně konsternovaní jako on. Policie pachatele nikdy nenašla.
Otík nepřišel jen o peníze, ale i o dlužní úpisy. Jeho finanční domeček z karet se okamžitě zhroutil. Banka na splátky nečekala a dům šel do dražby. Vypravěč už další podrobnosti neznal – věděl jen to, že Otík po těžkém zdravotním kolapsu skončil v nemocnici.
Příběh zní téměř jako balada: člověk, který léta parazitoval na cizích dluzích, nakonec přišel o vlastní střechu nad hlavou kvůli dluhu, který sám nedokázal splatit. Náhoda, nebo zákonitost?
Statek a křivda, která přežila generace
Třetí příběh je jiný. Není v něm žádné teatrální zadostiučinění ani krach. Je v něm obyčejné svědomí.
Pan Sova se na sklonku života dočkal restitucí a byl mu navrácen rodový statek. V obytné části však desítky let žila početná rodina nájemníka a jeho sestry. Kdekdo by očekával vleklý, zahořklý soudní spor. K ničemu takovému nedošlo.
Nájemníkem byl syn někdejšího komunistického funkcionáře a prvního předsedy zdejšího JZD. Starý funkcionář se synovi krátce před smrtí svěřil s traumatem, které ho tížilo celý život: když bylo v padesátých letech potřeba původního hospodáře ze statku vyhnat, posloužilo k tomu vykonstruované obvinění z těžkého mravnostního deliktu. Otec tehdy synovi přiznal, že dobře věděl, o jakou špínu jde, a dodal: „Jednou nás za to semelou Boží mlýny. Jen doufám, že už bez dalších křivd.“
Když se po desetiletích původní majitel přihlásil o svá práva, syn bývalého funkcionáře nedělal sebemenší potíže. Dům v tichosti vyklidil a předal.
Možná právě tento příběh ukazuje to nejpodstatnější. Boží mlýny zde nikoho nerozdrtily. Jedna stará nespravedlnost se po generaci uzavřela, aniž by při tom musela zplodit nespravedlnost novou.
Dva bratři
Poslední příběh nepochází z ankety. Ty dva muže jsem osobně znal.
Standa a Jan byli bratři. Měli se rádi, ale dokázali se pohádat téměř o cokoliv – o politiku, víru, životosprávu i o to, jak má ten druhý řídit svou rodinu. Jan měl navíc silnou potřebu Standu neustále mentorovat a přesvědčovat o své pravdě.
Během pandemie covidu se jejich střet vyhrotil kolem očkování. Jan patřil k radikálním odpůrcům. Byl skálopevně přesvědčen, že vakcíny představují smrtelné nebezpečí, a bratra vytrvale odrazoval. Standa tehdy přišel za mnou a chtěl znát můj pohled.
Řekl jsem mu, jak tomu rozumím ze systémového hlediska: Život organismu závisí na stimulaci a tréninku. Očkování má imunitnímu systému předem ukázat konkrétního protivníka. Je to také jenom stimulace, ale naučí ho být připraven.
Rozhodnutí, zda se nechá očkovat, je však výhradně na něm a na lékařských doporučeních.
Za pár dní mi Standa oznámil, že se s celou rodinou nechali očkovat. Bratrovi to z obavy před dalším hysterickým konfliktem neřekl – chtěl počkat na klidnější chvíli. Jan však mezitím onemocněl. Dostal těžký zápal plic, skončil v nemocnici a během několika týdnů zemřel.
Standa už bratrovi nikdy nestihl říct, že se rozhodl jinak než on.
Je to nesmírně smutný konec. A právě u něj bych s pojmem Boží mlýny zacházel s nejvyšší opatrností. Smrt člověka není spravedlivým trestem za jeho mylný názor. Přesto v této tragédii zůstává neúprosná připomínka: Naše přesvědčení mají hmatatelné následky v reálném světě. A některé z nich už nelze vzít zpět.
Co tedy vlastně mele?
Po všech těch letech a zkušenostech se na staré rčení dívám střízlivěji. Nevěřím, že někde na nebesích existuje účetní aparát, který pečlivě sčítá naše hříchy a zásluhy a ve vhodný moment každému vystaví fakturu.
Skutečnost je mnohem prostší, a přitom závaznější. Naše jednání bezprostředně formuje prostředí, ve kterém žijeme:
· Když někomu nezištně pomůžeme, rozšiřujeme prostor důvěry.
· Když někoho soustavně ponižujeme, zaséváme zášť, která se jednou může obrátit proti nám.
· Když celý život vyrábíme nepřátele, nemůžeme se divit, že v těžké chvíli zůstaneme sami.
· Když stavíme své bezpečí na zneužívání slabosti druhých, tvoříme bezohledný svět, v němž jednou můžeme být · slabí my.
· A když ignorujeme realitu ve jménu vlastních iluzí, svět se podle našich představ nezařídí.
Mechanismus, kterému říkáme Boží mlýny, nesídlí v oblacích. Je vepsán do kauzality světa, do lidské paměti, do fungování vztahů a do našeho vlastního svědomí. Žádný náš krok nevstupuje do vzduchoprázdna – stává se trvalou součástí reality.
Proto není třeba číst staré přísloví se strachem. Je to spíše výzva k tiché každodenní odpovědnosti: Jednat tak, aby ty mlýny zkrátka neměly co mlít.
A co podle vás? Jakou logiku mají Boží mlýny?
