Článek
V červnu 1968 mi bylo sedmnáct let. Je to věk, kdy člověk ještě příliš nepřemýšlí o velkých dějinách. Má před sebou prázdniny, kamarády, první plány a silný pocit, že svět je otevřený dokořán.
A právě takový nám tehdy připadal.
Jaro a léto osmašedesátého roku měly neopakovatelnou atmosféru. Najednou se otevřeně mluvilo o věcech, o kterých se dříve mlčelo. Přibývalo hudby, barev a optimismu. Nosili jsme květované košile, snažili se mít co nejdelší vlasy, jaké nám škola ještě tolerovala, a žili v naději, že kolem nás vzniká něco svobodnějšího.
Možná jsme tomu jako kluci nerozuměli do hloubky. Ale cítili jsme to v každém nadechnutí.
Zdálo se, že bude lépe.
A potom přišlo ráno 21. srpna.
V roce 1968
Ráno ve slámě u Stříbra
Byl jsem právě na vandru. Žádný velký plán, žádné pohodlí — spal jsem ve slámě v malém stohu, jak se na správného tuláka slušelo.
Ráno mě probudil nezvyklý mechanický hluk.
Když jsem se vyhrabal ven, stálo u mého nocležiště podivné vojenské vozidlo — něco mezi gazíkem a malým obrněným transportérem. Vyskákali z něj ozbrojení vojáci.
Mluvili rusky.
Jeden na mě hned namířil a houkl:
„Кто ты такой, бездельник?“ (Kdo jsi, flákači?)
Legitimovali mě, naložili na korbu a odvezli do Stříbra.
Překvapivé je, že jsem stále ještě nechápal, co se vlastně děje. V předchozích týdnech probíhalo na našem území spojenecké cvičení Šumava, a tak jsem si zprvu myslel, že jde jen o jeho pokračování. Že jsem se zkrátka připletl do nějakého vojenského prostoru.
Teprve kolem poledne ke mně přišli dva ruští důstojníci s českým překladatelem. Následoval krátký výslech: odkud jsem, kam jdu a co tam pohledávám.
Jeden z důstojníků nakonec mávl rukou:
„Значит, он турист. Пусть идёт.“ (Takže turista. Pusťte ho.)
Pustili mě. Ale svět, do kterého jsem vykročil, už nebyl tím světem, v němž jsem večer předtím usínal. Teprve po návratu mezi lidi mi začalo docházet, že nejde o žádné cvičení.
Byla to okupace.
První vzdor a nápisy na zdech
V prvních týdnech převládaly emoce a vzdor.
Mezi vrstevníky jsme nediskutovali o ničem jiném. Malovaly se nápisy „Ivane, jdi domů“, vylepovaly se letáky, chodilo se na improvizovaná setkání a hledala se odpověď na otázku, co bude dál. Byla v tom obrovská dávka rozhořčení, ale také vzácná pospolitost. Lidé na ulicích drželi při sobě a mluvili spolu zcela otevřeně.
Možná právě proto mi v paměti nezůstaly nejsilněji samotné tanky ani cizí uniformy. Mnohem hlouběji se mi zapsalo to, co následovalo potom.
Pozvolná, plíživá proměna lidských povah.
Když člověk začne vážit každé slovo
Nestalo se to ze dne na den. Zpočátku si toho člověk sotva všiml.
Některé názory se přestaly říkat nahlas. Jiné se vyslovovaly už jen v úzkém kruhu rodiny a prověřených přátel. Člověk se začal mimoděk rozhlížet, před kým mluví.
A pak ještě opatrněji.
Najednou už nebylo samozřejmé, že spolužák, soused nebo kolega smýšlí stejně — a především nebylo jisté, zda to, co mu v důvěře řeknete, zůstane jen mezi vámi.
Mladí lidé, kteří chtěli studovat, museli zvažovat každý krok. Rodinný původ, postoje rodičů, veřejná vyjádření a kádrové posudky začaly rozhodovat o lidských osudech způsobem, který si dnešní mladá generace představí jen stěží.
Měnili se také učitelé. Ti zásadoví ze škol mizeli. Přicházeli jiní — buď lidé vyhození z původních pracovišť, nebo naopak ti, o jejichž politické poslušnosti nebylo pochyb.
A právě tato postupnost byla nejnebezpečnější. Člověk si totiž zvykne téměř na všechno, pokud útlak přichází po malých, nenápadných dávkách.
Dvojí život a tichý strach
Během několika let vznikl zvláštní dvojí svět.
Jinak se mluvilo doma a jinak ve škole či v zaměstnání. Jinak mezi hrstkou nejbližších a jinak na veřejnosti.
Oficiální jazyk šednul a tuhnul do naučených frází. Některá slova zmizela, jiná byla povinná. Každý se rychle naučil vycítit, co se smí říct, co je rozumnější spolknout a co se od něj loajálně očekává.
Režim přitom nemusel každému denně vyhrožovat kriminálem. Bohatě stačilo vědomí, že neopatrnost ponese následky pro celou rodinu.
Strach totiž nemusí křičet. Často stačí, když tiše sedí v koutě místnosti — a všichni přítomní o něm vědí.
Ztráta důvěry jako největší rána
Když dnes vzpomínám na srpen 1968, stále vidím ono srpnové ráno, orosenou trávu u stohu a ruské vojáky. Ale s odstupem desetiletí vím, že největší škodu nenapáchala samotná přítomnost cizí armády na našem území.
Byla jí ztráta vzájemné důvěry.
Když lidé přestanou věřit institucím, je to vážný problém. Když ale přestanou věřit jeden druhému, společnost se rozpadá zevnitř. Proti otevřenému zákazu se dá rebelovat. Proti cizí moci lze v duchu protestovat. Mnohem hůře se však žije ve světě, kde už nevíte, komu můžete bez obav pohlédnout do očí.
Byl to proces o třech dějstvích:
· Nejdříve jsme měli potřebu říct všechno.
· Potom jsme pečlivě vážili, komu to říkáme.
· Nakonec se mnoho zásadních věcí přestalo říkat úplně.
Tichá normalizace
Normalizace měla své politické procesy, prověrkové komise, vyhazovy z práce a všudypřítomnou propagandu. Vedle této úřední mašinérie však probíhala ještě jedna, mnohem destruktivnější linie: normalizace lidského chování.
Zvykli jsme si mlčet tam, kde by bylo správné mluvit. Přizpůsobit se tam, kde bylo namístě protestovat. Raději se neptat a nevyčnívat z řady.
Svobodná společnost totiž nestojí jen na dobře napsaných zákonech a ústavě. Stojí především na důvěře, otevřenosti a odvaze mezi lidmi. Jakmile se tato neviditelná síť začne trhat, svoboda mizí dávno předtím, než se změní zákony.
V srpnu 1968 přijely tanky s ohlušujícím řevem. To, co přišlo po nich, se vkradlo potichu. A právě proto to dokázalo poznamenat hned několik generací.
