Článek
Domov si nejčastěji představujeme jako prostor, kde nejsme sami. Spojujeme si ho s rodinou, blízkými lidmi, společným stolem, rozhovory a vzpomínkami. Možná právě proto někdy přehlížíme druhou, zdánlivě protichůdnou potřebu.
Abychom se doma cítili skutečně bezpečně a uvolněně, potřebujeme občas také místo, kde můžeme být sami. Nemusí jít nutně o samostatný pokoj nebo honosnou pracovnu. Někdy postačí křeslo u okna, stolek s knihami, malá dílna nebo třeba jen malý prostor, o kterém všichni ostatní vědí: tady má své zázemí. Svůj kout. Svůj pelíšek.
Sounáležitost neznamená být neustále spolu.
Čím jsem starší, tím více si uvědomuji význam sounáležitosti. Člověk potřebuje cítit, že někam patří. K rodině, k domu, k místu, kde žije, i k lidem kolem sebe. Sounáležitost vytváří pocit bezpečí a vnitřní stability. Jenže skutečná blízkost neznamená, že musíme být nepřetržitě všichni pohromadě. Možná je tomu právě naopak.
Aby člověk mohl být v pohodě s druhými, potřebuje mít také možnost být chvíli bez nich. Potřebuje prostor, kde se nemusí nikomu přizpůsobovat, nic vysvětlovat, na nic reagovat ani být neustále ve střehu před přítomností dalšího člověka. Místo, kde si může v klidu sednout, číst, přemýšlet, mlčet, poslouchat hudbu, něco kutit nebo prostě nedělat vůbec nic. A hlavně vědět, že tam může být chvíli nerušen.
Když je byt společný, může paradoxně patřit jen jednomu
V rodinách občas vzniká zvláštní situace. Byt je sice formálně společný, ale v praxi si jej jeden z partnerů či členů domácnosti postupně přivlastní. Často to nedělá úmyslně ani ve zlém. Přirozeně však určuje, kde co bude stát, co se smí nechat na stole, jak přesně má být uklizeno, kdy se pustí televize a co musí okamžitě zmizet z dohledu.
Přehnaný požadavek na pořádek přitom dokáže být stejně svazující jako chaos. Pokud člověk nemůže nikde nechat rozečtenou knihu, rozdělanou práci nebo pár svých osobních věcí tak, jak mu vyhovují, začne v něm narůstat zvláštní pocit odcizení: Bydlím tady, ale vlastně tu nemám své místo.
Zpočátku jde o maličkost, nad kterou mávne rukou. Po letech už to maličkost není. Drobná každodenní omezení se sčítají, člověk si zvyká ustupovat, potlačuje tiché podráždění a leckdy ani nedokáže přesně pojmenovat, proč mu doma není dobře. Nechybí mu láska ani rodina. Chybí mu jen několik málo metrů čtverečních osobní svobody.
Hospoda jako náhradní domov
Před časem jsem mluvil s jedním známým. Je to šikovný řemeslník, pracovitý člověk a v zásadě dobrý táta od rodiny. Má však jednu vadu. Prakticky každý večer tráví v hospodě. Když jsem se před ním zmínil, že si jeho žena u nás posteskla, jak málo času tráví večer doma s rodinou, na chvíli se zamyslel a pak tiše řekl větu, která mi utkvěla v paměti:
„Víš, to je tak. Máme malý byt a pro mě tam prostě není místo.“
Ten člověk není prvoplánový pivař ani notorik. Jenže hospoda se pro něj stala náhradním teritoriem. Místem, kde má svou jistou židli a stůl, kde po něm nikdo nic nechce, nikdo mu neuklízí věci pod rukama a nikdo mu nedává najevo, že překáží.
Je to smutné a nebezpečné řešení, protože hospoda si za pocit azylu vybírá krutou daň – na zdraví, rodinné důvěře i peněžence. Ukazuje to však na hluboký problém: když dospělý člověk nemá doma ani metr čtvereční, kde by mohl vydechnout a být sám sebou, začne z domova unikat.
Příběh jednoho malého pokojíku
Že to ale může fungovat i docela opačně, mi ukázal jiný příběh, kterého jsem byl před lety svědkem.
Ve starém domě žil se synem a jeho rodinou starší pán, vdovec. Dům měl původní dispozici, jaká bývala kdysi běžná: několik velkých, navzájem průchozích pokojů. Starý pán trpěl vleklými zdravotními potížemi, neustále chodil po lékařích a prakticky každý rok skončil jednou či dvakrát v nemocnici.
Když se syn rozhodl dům zmodernizovat a zavést ústřední topení, navrhl projektant také změnu dispozice. Velké místnosti se předělaly, vznikla chodba, zázemí, podkrovní pokoje pro děti a v přízemí se oddělila koupelna a jeden nevelký pokoj. Ten připadl starému pánovi.
Nebyl nijak prostorný – vešla se do něj jen postel, skříň, malá knihovnička, stolek a křeslo. Měl však jednu klíčovou vlastnost: nebyl průchozí.
Syn měl zpočátku výčitky svědomí. Připadalo mu, že otce odsouvá na okraj rodinného dění do malé komůrky. Ani starý pán nebyl ze stěhování zprvu nadšený a na změnu si zvykal s nedůvěrou.
Jenže potom se stalo něco nečekaného
Když jsem ho viděl zhruba dva roky po rekonstrukci, byl to jiný člověk. Mnohem více a veseleji komunikoval s rodinou, s vnuky navázal krásné kamarádství, přicházel mezi ostatní, smál se a povídal si. A když měl dost, jednoduše se odebral do svého pokoje. Nebyl odstrčený – měl kam odejít a kde spočinout.
Od té doby už v nemocnici neskončil. K lékaři chodil pouze na běžné kontroly a pro léky. Jistě nelze tvrdit, že nová příčka v domě jako zázrakem vyléčila všechny jeho neduhy, lidské zdraví je složité. Jedna věc však byla nezpochybnitelná: byl klidný, spokojený a svůj malý pokojík s úsměvem označoval za dar od Pánaboha.
Samota a osamělost nejsou totéž
Tyto dva příběhy odkrývají zdánlivý paradox lidského soužití. Člověk nechce být osamělý. Potřebuje blízkost, sdílení a vědomí, že někam patří. Zároveň však potřebuje možnost se na chvíli vzdálit.
Osamělost je stav nechtěného prázdna, zatímco dobrovolná samota je prostorem pro regeneraci. Člověk se v ní znovu potká sám se sebou, urovná si myšlenky, zklidní emoce a získá nadhled nad drobnými třenicemi dne. A teprve potom se může vrátit mezi své blízké – odpočatý a opravdu rád.
Vlastní kout není sobeckost
Především v menších bytech může představa vlastního prostoru znít jako nedostupný luxus. Luxus to však být nemusí.
Nejde totiž o metry čtvereční, jde o respektované území. Dítěti může stačit jeho stůl, dospělému oblíbené křeslo, pracovní kout, malá dílna, police s knihami nebo kousek balkonu. Rozhodující je tichá dohoda celé rodiny: toto místo a čas patří jemu. Bez neustálého přerovnávání věcí podle cizího metru a bez narušování soukromí.
A platí to i s jednoduchým pravidlem, na které bychom doma neměli zapomínat: když je člověk ve svém koutku, nemusí být neustále k dispozici.
Dveře potřebujeme k tomu, abychom je mohli rádi otevírat
Skutečná rodinná soudržnost nevzniká tím, že mezi sebou zboříme veškeré hranice a budeme sdílet každý nádech. Vzniká tím, že se tyto hranice naučíme s porozuměním respektovat.
Každý z nás v sobě nese dvě základní potřeby, které si neprotiřečí, nýbrž se doplňují:
· Patřím sem.
· Mám tu bezpečné místo, kde mohu být sám sebou.
Člověk, který má kam odejít, neutíká z rodiny. Naopak – právě díky tomu v ní dokáže fungovat klidněji, trpělivěji a svobodněji. Možná bychom proto při zařizování domovů neměli myslet jen na to, kde se všichni sejdeme, ale také na to, zda má každý kam odejít.
Ne proto, aby se vzdálil. Ale proto, aby se mohl zase rád vrátit.
Otázky k zamyšlení:
· Máte doma svůj vlastní, ničím nerušený kout, kde nemusíte být neustále k dispozici a můžete být prostě jen sami sebou?
· Dokážete ve své domácnosti dopřát stejné právo na nedotknutelné osobní teritorium i svému partnerovi, dětem či stárnoucím rodičům?
· Neznáte ze svého okolí někoho, kdo z domova utíká (do práce, kutilství, k televizi či do hospody) v jádru jen proto, že mu doma chybí pár metrů čtverečních skutečného klidu?
