Článek
V předchozích dílech jsme se postupně zastavili u čtyř důležitých signálů, které člověka provázejí životem.
Touha nás přitahuje k tomu, co chceme získat, prožít nebo uskutečnit.
Obava nás upozorňuje, že někde může být překážka, nejistota nebo nebezpečí.
Zklamání přichází tehdy, když skutečnost neodpoví našemu očekávání, a vybízí nás, abychom se zastavili a svůj postup přehodnotili.
Uspokojení nám naopak může potvrdit, že určitý krok, rozhodnutí nebo způsob jednání přinesl dobrý výsledek.
Dohromady vytvářejí něco, co bychom mohli přirovnat k vnitřnímu kompasu, k vnitřní navigaci.
Není neomylná. Ale pokud se ji člověk naučí správně číst, může mu po celý život pomáhat hledat cesty, které vedou k větší stabilitě, lepším vztahům, schopnostem, bezpečí i důvěře v sebe sama.
Existuje však něco, co tuto navigaci dokáže velmi účinně zmást.
Sebeklam.
Sebeklam není jen obyčejná lež
Když dítě řekne, že úkol udělalo, přestože jej neudělalo, jde o nepravdu.
Sebeklam je něco jiného.
Při sebeklamu člověk postupně přesvědčí sám sebe, že skutečnost je jiná, než ve skutečnosti je.
Dítě například neuspěje v soutěži.
Může si říct:
„Tentokrát jsem nebyl dost připravený.“
To může být nepříjemné přiznání, ale zároveň je užitečné. Ukazuje možnost změny.
Může si však také říct:
„Stejně to byla hloupá soutěž.“
„Porota tomu nerozuměla.“
„Ostatní měli štěstí.“
„Já bych vyhrál, kdybych opravdu chtěl.“
Možná má v něčem pravdu. Možná také ne.
Rozhodující je jiná otázka:
Snaží se dítě zjistit, co se skutečně stalo?
Nebo hledá vysvětlení, při kterém se nebude muset cítit špatně?
Právě zde se může začít rodit sebeklam.
Sebeklam umí být velmi příjemný
To je možná jeho největší nebezpečí.
Kdyby sebeklam bolel, člověk by se mu přirozeně vyhýbal.
On však často přináší úlevu.
Dítě něco zanedbalo, ale podaří se mu přesvědčit samo sebe, že za neúspěch mohl někdo jiný.
Nepříjemný pocit viny zeslábne.
Dítě někomu ublížilo, ale řekne si:
„On si začal.“
Pocit odpovědnosti ustoupí.
Nepřipravilo se na písemku, ale doma vysvětlí:
„Učitel dal úplně něco jiného, než měl.“
A pokud mu rodiče okamžitě přitakají, může odejít ze situace s pocitem, že vlastně nic měnit nemusí.
Sebeklam tedy člověka nejen chrání před nepříjemnou skutečností.
Může mu zároveň vytvořit příjemný pocit, ke kterému nemá skutečný důvod.
Když vnitřní kompas začne ukazovat špatně
Právě zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu.
Obava má člověka varovat.
Sebeklam ji může utlumit.
„To není nebezpečné.“
„Mně se nic stát nemůže.“
„Všichni to přehánějí.“
„Mám to pod kontrolou.“
Uspokojení má potvrzovat, že něco vedlo dobrým směrem.
Sebeklam však může vytvořit pocit uspokojení i tam, kde se ve skutečnosti nic dobrého nestalo.
„Jsem nejlepší.“
„Nemusím se snažit.“
„Chyba je vždycky u ostatních.“
„Když se cítím dobře, musí být všechno v pořádku.“
A zklamání, které by mělo člověka přimět ke změně?
To lze také obejít.
Stačí si vysvětlit výsledek tak, aby se žádná změna zdát nutná nebyla.
Sebeklam tak může narušovat celý navigační systém.
Na jednom místě zeslabí varování.
Na jiném vytvoří neoprávněné potvrzení.
A jinde odstraní důvod k opravě směru.
Člověk potom může pokračovat špatnou cestou a současně být přesvědčen, že jde správně.
Nejnebezpečnější je sebeklam tehdy, když současně umlčí varování a vytvoří pocit, že je všechno v pořádku. Člověk pak nejenže nevidí důvod změnit směr — on má dokonce pocit, že jeho směr byl potvrzen.
Moudrost mění naše jednání podle skutečnosti
Dítěti samozřejmě nemusíme vysvětlovat celý tento mechanismus.
Můžeme mu však postupně pomáhat objevovat jednoduchý rozdíl:
Moudrost mění naše jednání podle skutečnosti. Sebeklam mění obraz skutečnosti podle našeho přání.
Dítě rozlije mléko.
Může říct:
„Rozlilo se to.“
Nebo:
„Já jsem o sklenici zavadil.“
Druhá věta je možná méně příjemná, ale obsahuje něco velmi důležitého: vztah mezi vlastním jednáním a výsledkem.
Dítě dostane špatnou známku.
Může říct:
„Učitel mě nemá rád.“
Nebo:
„Tuhle část jsem se opravdu nenaučil.“
Dítě se pohádá s kamarádem.
Může říct:
„On je hrozný.“
Nebo:
„Naštval mě, ale já jsem mu potom řekl něco ošklivého.“
Právě z takových drobných vět vzniká schopnost vidět vlastní podíl na skutečnosti.
A tato schopnost může mít pro budoucí život dítěte větší význam než mnoho školních znalostí.
Neučme dítě přiznávat vinu. Učme je hledat pravdu
To je důležitý rozdíl.
Rodič by neměl dítě přistihovat při sebeklamu jako vyšetřovatel.
„Tak přiznej, jak to bylo!“
„Nelži si do kapsy.“
„Zase hledáš výmluvu.“
Takový přístup může dítě naučit spíše lépe se bránit.
Cílem není, aby dítě vždy přijalo vinu.
Někdy opravdu chybu udělal někdo jiný.
Někdy bylo hodnocení nespravedlivé.
Někdy dítě nemohlo výsledek ovlivnit.
Úkolem je hledat co nejpravdivější obraz situace.
Pomoci mohou otázky:
„Co se opravdu stalo?“
„Co z toho víme jistě?“
„Co sis jen domyslel?“
„Co bylo ve tvých rukou?“
„Co mohl ovlivnit někdo jiný?“
„Kdyby se to stalo kamarádovi, viděl bys to stejně?“
„Je možné, že si to vysvětluješ tak, aby tě to méně mrzelo?“
Takové otázky dítěti nevnucují odpověď.
Učí ho přemýšlet o vlastním přemýšlení.
Sebeklam se učíme rozpoznávat celý život
Není realistické očekávat, že si rodič s dítětem jednou sedne, vysvětlí mu pojem sebeklam a tím je problém vyřešen.
Právě naopak.
Schopnost rozpoznávat vlastní sebeklam vzniká pomalu.
Při prohrané hře.
Při hádce se sourozencem.
Při školním neúspěchu.
Při zapomenutém úkolu.
Při pochvale, která možná nebyla úplně zasloužená.
Při rozhodování, zda si dítě splnilo povinnost dobře, nebo jen tak, aby „to nějak prošlo“.
Každá podobná situace může být malou lekcí.
Rodič nemusí pokaždé vyslovit slovo sebeklam.
Mnohem důležitější je vytvářet v rodině prostředí, kde není katastrofou říct:
„Mýlil jsem se.“
„Tohle jsem nezvládl.“
„Tady jsem si hledal výmluvu.“
„Myslel jsem si něco jiného, ale skutečnost ukázala, že to bylo jinak.“
Takové věty nejsou známkou slabosti.
Jsou známkou fungující vnitřní navigace.
Velkým vzorem jsou sami rodiče
Dítě se učí mnohem více z toho, co rodiče dělají než z toho, co mu vysvětlují.
Jestliže rodič nikdy nepřizná chybu, dítě se bude jen obtížně učit přiznávat vlastní.
Jestliže při každém problému hledá viníka venku, dítě si tento způsob vysvětlování světa rychle osvojí.
Jestliže rodič mění názor podle nových skutečností a dokáže říct:
„V tomhle jsem se spletl.“
„Myslel jsem si, že máš pravdu, ale teď vidím, že situace byla jiná.“
„Byl jsem na tebe příliš přísný.“
„Tady jsem si možná také něco namlouval.“
dává dítěti mimořádně cenný příklad.
Ukazuje mu, že člověk nemusí být neomylný, aby si zachoval důstojnost.
Musí však být ochoten opravovat svůj obraz skutečnosti.
Jenže i rodiče mají vlastní sebeklam
A právě tady začíná obtížnější část.
Rodič může být přesvědčen, že své dítě pouze chrání.
Ve skutečnosti za něj možná odstraňuje všechny následky.
Může být přesvědčen, že podporuje jeho sebevědomí.
Ve skutečnosti mu možná potvrzuje každý jeho výklad událostí.
Může mít pocit, že dítěti důvěřuje.
Ve skutečnosti možná odmítá připustit informace, které se mu o vlastním dítěti nelíbí.
Učitel upozorní na problém a rodič si okamžitě řekne:
„Na našeho kluka si zasedl.“
Trenér upozorní na malou vytrvalost:
„On mu nedává šanci.“
Dítě se opakovaně dostává do konfliktů:
„Má prostě smůlu na spolužáky.“
Někdy mohou být všechna tato vysvětlení pravdivá.
Nebezpečí vzniká tehdy, když rodič připouští pouze vysvětlení, která potvrzují jeho předchozí přesvědčení.
Pak už se k sebeklamu přidává další známý mechanismus: konfirmační zkreslení.
Když slyšíme hlavně to, co potvrzuje náš názor
Konfirmační zkreslení znamená velmi zjednodušeně tendenci vyhledávat, přijímat a pamatovat si především informace, které podporují to, čemu už věříme.
Rodič přesvědčený, že jeho dítě je mimořádně nadané, si snadno všímá každého potvrzení svého názoru a méně ochotně přijímá opačné informace.
Rodič přesvědčený, že dítě je líné, zase může přehlížet situace, kdy se skutečně snaží.
Tady už nestačí učit dítě hledat pravdivější obraz skutečnosti.
Stejnou práci musí někdy udělat i dospělý.
A to je podstatně těžší.
Pokud rodič při čtení těchto řádků začne mít nepříjemný pocit, nemusí z něj dělat rychlý závěr.
Možná stačí otázka:
„Je možné, že i já někdy přijímám raději vysvětlení, které se mi líbí než to, které nejlépe odpovídá skutečnosti?“
Odpověď nemusí přijít hned.
Někdy stojí za to vrátit se o několik kroků zpět
Právě proto může být užitečné vrátit se k předchozím částem tohoto cyklu.
Jak dítě zachází se svou touhou?
Umí čekat, nebo musí přání rychle naplnit?
Dokáže vnímat obavu jako varování, ale nepodléhat jí?
Umí projít zklamáním bez toho, aby okamžitě hledalo viníka?
Dokáže rozeznat uspokojení ze skutečného pokroku od pouhého příjemného pocitu?
Teprve na tomto základě lze dobře pochopit, co všechno sebeklam narušuje.
Není to jeden špatný návyk.
Je to způsob, kterým lze postupně přepsat zprávy celého vnitřního kompasu.
Největší nebezpečí není chyba
Dítě udělá mnoho chyb.
To je nevyhnutelné.
Bude se špatně rozhodovat.
Někdy podlehne strachu.
Jindy touze.
Něco pokazí.
Někomu ublíží.
Přecení své možnosti.
To všechno může napravit, pokud dokáže svou chybu správně rozpoznat.
Mnohem větší problém vzniká tehdy, když si vytvoří mechanismus, který mu pokaždé vysvětlí, proč vlastně žádnou chybu neudělalo.
Pak se zastaví možnost opravy.
Sebeklam chrání člověka před nepříjemnou pravdou, ale zároveň mu bere možnost změnit směr.
A člověk, který dlouhodobě ztrácí schopnost měnit směr podle skutečnosti, může postupně ztrácet i schopnost dobře se rozhodovat.
Ne každý příjemný pocit potvrzuje dobrou cestu
To už jsme si připomněli v předchozím článku o uspokojení.
Je však dobré se k tomu vrátit právě zde.
Člověk může mít příjemný pocit proto, že něco dokončil, překonal obtíž nebo napravil chybu.
Ale také proto, že si svou chybu vysvětlil tak, aby ji nemusel napravovat.
Může se cítit sebejistě proto, že něco skutečně umí.
Ale také proto, že odmítá připustit vlastní slabinu.
Může být klidný proto, že odstranil nebezpečí.
Ale také proto, že se přesvědčil, že žádné nebezpečí neexistuje.
Proto je tak důležitá otázka:
Je můj pocit zprávou o skutečnosti, nebo jsem si skutečnost upravil podle svého pocitu?
To je otázka obtížná i pro dospělého.
Dítě se ji však může postupně učit klást v jednodušších podobách.
Nejlepší dar nemusíme koupit
Rodiče chtějí svým dětem připravit dobrý život.
Investují do vzdělání, sportu, jazyků, zážitků a bezpečného domova.
To všechno může být velmi cenné.
Jenže dítě jednou odejde do vlastního života.
Rodič už nebude stát vedle něj při každém rozhodnutí.
Nebude moci předem odstranit každé riziko ani napravit každý neúspěch.
Dítě si ponese něco jiného.
Svůj vnitřní navigační systém.
Touhu, která je vede.
Obavu, která je varuje.
Zklamání, které je upozorňuje na potřebu změny.
Uspokojení, které může potvrdit dobrý směr.
A také schopnost položit si velmi nepříjemnou, ale mimořádně důležitou otázku:
„Nedívám se na skutečnost jen tak, jak se mi právě hodí?“
Pokud tuto schopnost získá, neochrání je to před všemi chybami.
Může mu to však pomoci chyby rozpoznávat dříve, napravovat je a hledat lepší cestu.
A právě schopnost opravovat vlastní směr podle skutečnosti patří k základům moudrosti.
Možná proto není největším darem, který můžeme dítěti dát, život bez zklamání, obav a chyb.
Mnohem cennější je naučit je, aby těmto zprávám dokázalo rozumět, aby před nimi neutíkalo a aby si je samo před sebou nepřepisovalo.
Protože člověk, který dokáže vidět skutečnost i tehdy, když se mu nelíbí, má stále možnost změnit směr.
A možnost změnit směr může být jednou z nejdůležitějších schopností pro celý jeho budoucí život.
Navigační systém: „Touha“, „Obava“, „Zklamání“ a „Uspokojení“ najdete na těchto odkazech:
