Článek
Ani dospělý člověk si mnohdy neuvědomuje, jak důležitou životní navigací je jeho vnitřní kompas. Není vidět, přesto nás provází téměř při každém rozhodování. Touha nás přitahuje k tomu, co chceme získat nebo prožít. Obava nás upozorňuje na možné nebezpečí. Uspokojení potvrzuje, že jsme se vydali správným směrem, a zklamání nás nutí cestu znovu promyslet.
Dospělí tento kompas používají většinou automaticky. Děti se jej teprve učí číst. Potřebují poznat, co se v nich odehrává, proč je některé věci tolik přitahují a jak se svými pocity a přáními zacházet.
Právě zde mohou rodiče sehrát nenahraditelnou roli. Nenaučí-li dítě pouze tomu, co smí a nesmí, ale také tomu, jak rozumět vlastní touze, obavě, uspokojení a zklamání, dávají mu do života nástroj cennější než jakýkoli dárek.
Tentokrát se zastavme u touhy. U síly, která nás láká vykročit dopředu.
Touha je přirozeným motorem dítěte
Touha je vnitřní pohyb směrem k něčemu, co nám připadá příjemné, důležité nebo potřebné. Může mít podobu očekávání, zvědavosti, nadšení, přání něco získat, někam se podívat, něco dokázat nebo se někomu přiblížit.
Dítě může toužit po nové hračce, po návštěvě zoologické zahrady, po domácím zvířeti, po úspěchu ve sportu nebo po přijetí mezi spolužáky. Může chtít být pochváleno, obdivováno, vyslechnuto nebo jen na chvíli samo s mámou či tátou.
Děti své touhy prožívají velmi intenzivně, málokdy jim však plně rozumějí. To, co právě chtějí, jim v danou chvíli připadá jako nejdůležitější věc na světě. Neumějí ještě dobře rozlišit, zda jde o krátké okouzlení, hlubší přání, skutečnou potřebu, nebo jen o reakci na to, co viděly u druhých.
Právě tomuto rozlišování se musí postupně učit.
Ne každé „chci“ znamená totéž
Touha není jen jednoduché „chci to“. Má různou sílu, hloubku, trvání i význam. Jedna touha zmizí za několik minut, jiná se vrací po celé týdny. Některé přání vznikne jen proto, že dítě zahlédlo lákavou reklamu nebo novou hračku u kamaráda. Jiné může být výrazem skutečného zájmu, nadání nebo hlubší potřeby.
Rodiče mohou dítěti pomoci jednoduchými otázkami:
· „Přeješ si to ještě stejně jako včera?“
· „Co tě na tom tolik láká?“
· „Chtěl bys to i tehdy, kdyby to neměl nikdo z kamarádů?“
· „Co bys byl ochoten udělat, aby ses ke svému přání přiblížil?“
· „Přinese ti to radost jen na chvíli, nebo se tomu budeš věnovat dlouho?“
Nejde o výslech ani o zkoušku správných odpovědí. Smyslem je naučit dítě, aby se dokázalo na vlastní touhu podívat s malým odstupem. Tak vzniká schopnost rozlišovat mezi okamžitým impulzem a tím, na čem člověku skutečně záleží.
Touha není příkaz k okamžitému splnění
Dítě žije převážně v přítomném okamžiku. Když něco chce, chce to hned. Čekání pro ně bývá obtížné, protože zatím nemá dost zkušeností s tím, že některé věci mohou přijít později a že odklad neznamená odmítnutí.
Rodič má přirozenou potřebu udělal dítěti radost. Jestliže však každé přání splní okamžitě, dítě se neučí s touhou zacházet. Naučí se spíše očekávat, že svět má na jeho přání bez prodlení odpovídat.
Touha však není příkaz. Je to informace o směru. Říká nám, k čemu jsme přitahováni. Neříká ještě, zda je daná věc pro nás skutečně dobrá, zda je dostupná, zda na ni máme nárok ani zda ji musíme získat právě teď.
Dítě potřebuje postupně poznat, že touhu lze chvíli nést, pozorovat a nechat dozrát. Některá přání mohou být odložena, jiná lze naplňovat po částech. K některým je třeba dojít vlastní snahou — a některých je nutné se vzdát. To všechno není ochuzením dětského života, ale přípravou na život skutečný.
Čekání nemusí být prázdné
Čekání někdy chápeme jen jako nepříjemnou prodlevu mezi přáním a jeho splněním. Ve skutečnosti však může být velmi důležitou součástí celé zkušenosti.
Dítě, které si šetří na vytouženou věc, připravuje se na výlet, trénuje na závod nebo čeká na narozeniny, neprožívá pouze nedostatky. Učí se očekávat, plánovat a představovat si budoucnost.
Touha může během čekání zesílit, proměnit se, nebo úplně zmizet. I to je cenné poznání. Dítě může zjistit, že některé věci ve skutečnosti nepotřebovalo. Jindy naopak pozná, že mu na jeho cíli opravdu záleží a že je ochotno pro něj něco udělat.
Právě cesta k naplnění přání často rozhoduje o tom, jakou hodnotu pro nás výsledek nakonec má. Co získáme bez úsilí, může rychle zevšednět. To, k čemu jsme museli dojít, bývá spojeno s hlubším uspokojením, zkušeností i sebeúctou.
Dítě se může naučit touhu proměňovat v čin
Jedním z největších darů rodičů není splnit dítěti všechna přání, ale pomoci mu objevit, co může pro jejich naplnění udělat samo:
· Touha po novém kole se může proměnit ve spoření.
· Touha mít doma psa může vést k tomu, že dítě začne pomáhat s péčí o jiné zvíře a ukáže, zda dokáže převzít odpovědnost.
· Touha dobře hrát na hudební nástroj se může proměnit v pravidelné cvičení.
· Touha získat kamarády může vést k odvaze někoho oslovit, nabídnout pomoc nebo se naučit lépe spolupracovat.
Rodič může položit jednoduchou otázku: „Jaký malý krok můžeš udělat už dnes?“
V tu chvíli přestává být dítě jen pasivním čekatelem na splnění přání. Stává se účastníkem vlastní cesty. Poznává, že mezi touhou a výsledkem stojí úsilí, čas, učení, spolupráce i odpovědnost.
Nejdůležitější touhy nebývají vidět
Dětské touhy se zdaleka netýkají jen hraček, sladkostí nebo zážitků. Za mnoha z nich se skrývají potřeby, které dítě ještě neumí pojmenovat:
· Dítě se může předvádět, protože touží po pozornosti.
· Může chtít stále vyhrávat, protože touží po uznání.
· Může se dožadovat nové věci, protože nechce být mezi spolužáky odstrčené.
· Může odmítat odchod rodiče, protože touží po bezpečí a blízkosti.
· Může neustále něco vyprávět, protože potřebuje být vyslyšeno.
Pod viditelným přáním se proto často skrývá jiná, hlubší touha: po lásce, přijetí, obdivu, důvěře, sounáležitosti nebo jistotě. Rodič si nemusí každé dětské chování okamžitě vysvětlit, může se však učit ptát: Po čem mé dítě ve skutečnosti touží? Co se snaží získat? Co mu právě chybí?
Někdy dítě nepotřebuje další věc. Potřebuje čas, pozornost, společnou činnost nebo ujištění, že má v rodině své pevné místo.
Jak s dětskou touhou zacházet
Prvním krokem je touhu uznat:
„Vidím, že si to opravdu přeješ.“
Taková věta neznamená, že rodič přání ihned splní. Dítěti však sděluje, že jeho vnitřní prožitek není přehlížen.
Druhým krokem je touhu společně prozkoumat:
„Co je na tom pro tebe nejdůležitější?“
„Jak dlouho už si to přeješ?“
„Co myslíš, že by se změnilo, kdybys to získal?“
Třetím krokem je hledání cesty:
„Můžeme si to naplánovat.“
„Část si můžeš našetřit.“
„Nejdříve můžeme vyzkoušet, zda tě to bude opravdu bavit.“
„Pojďme se domluvit, co pro to můžeš udělat ty a s čím ti pomůžeme my.“
A někdy je nutné říct i jasné ne. Ani tehdy však nemusí následovat zesměšnění nebo zlehčování. Rodič může přání uznat a současně stanovit hranici: „Rozumím, že si to přeješ. Tentokrát ti to ale koupit nemůžeme.“
Dítě se tak učí, že jeho touha je skutečná a důležitá, ale že ne každá touha může nebo musí být naplněna.
Touha jako první lekce moudrosti
Když se dítě učí rozumět svým touhám, neučí se pouze čekat na hračku nebo šetřit peníze. Učí se poznávat samo sebe.
Rozlišuje, co chce jen na chvíli a co je pro ně důležité dlouhodobě. Zjišťuje, že různé touhy mohou stát proti sobě. Učí se volit, plánovat, vytrvat i měnit své rozhodnutí.
Postupně poznává, že dobrý život nevzniká splněním všech přání, ale schopností rozpoznat, kterým touhám má smysl naslouchat, které je třeba usměrnit a které mohou člověka přivést k něčemu hodnotnému.
Touha je pouze ukazatelem, nikoli hotovým rozhodnutím. Dítě proto nepotřebuje jen zažívat radost ze splněných přání. Potřebuje také zakusit očekávání, čekání, vlastní úsilí, hledání cesty a někdy i nutnost vzdát se toho, co získat nelze.
Právě na této cestě se učí, že není pouhým příjemcem toho, co mu svět nabídne. Může se samo podílet na tom, kam jeho život směřuje. A to je možná jeden z nejdůležitějších darů, které mu rodiče mohou dát.
Otázky k zamyšlení:
· Vzpomínáte si na nějaké přání ze svého dětství, na které jste museli dlouho čekat nebo si na něj sami přispět? Jak tuto zkušenost vnímáte s odstupem času?
· Kde podle vás leží hranice mezi tím, kdy je správné dítěti přání splnit pro radost, a kdy je lépe ho nechat zakusit trpělivost a vlastní úsilí?
· Dokážeme i my jako dospělí v dnešní zrychlené době rozpoznat, kdy je naše touha jen okamžitým impulzem a kdy jde o hlubší vnitřní potřebu?
