Článek
V předchozím článku jsme se zastavili u dětské touhy. Touha dítě přitahuje k tomu, co chce získat, prožít nebo dokázat, a ukazuje mu možný směr. Jenže žádný směr není bez překážek. Vedle touhy proto přirozeně stojí obava.
Obava dítě zpomaluje, zadržuje nebo varuje. Říká mu: „Pozor. Tady by se mohlo něco stát.“
Někdy ho chrání před skutečným nebezpečím. Jindy ho odrazuje od něčeho, co je pouze nové, obtížné nebo nejisté. A někdy se za zdánlivě malou obavou skrývá problém, o němž dospělí vůbec nevědí.
Proto není správné dětské obavy ani zesměšňovat, ani jim bezvýhradně podléhat. Je třeba se jim naučit rozumět.
Děti své obavy často skrývají
Dospělí si někdy představují, že vystrašené dítě přijde za rodičem a jednoduše řekne, čeho se bojí. Ve skutečnosti to tak nebývá.
Dítě může mít strach, že mu dospělý neuvěří, nebo se stydí. Může mít obavu, že bude považováno za slabé, směšné či přecitlivělé. Někdy nechce rodiče zatěžovat a jindy se bojí, že se situace ještě zhorší, pokud o ní začne mluvit.
Současné děti navíc prožívají velkou část života mimo bezprostřední dohled rodičů. Ve škole, mezi spolužáky, při sportu i v online prostoru se mohou setkat s posměchem, nátlakem, vyhrožováním, vyčleňováním z kolektivu nebo s obsahem, kterému nerozumějí a který v nich vyvolává úzkost.
Přitom málokdy řeknou přímo: „Bojím se.“
Místo toho začnou odmítat školu. Bolí je břicho, špatně spí nebo jsou podrážděné. Přestanou se těšit na činnost, kterou dříve milovaly. Nechtějí chodit určitou cestou nebo se vyhýbají konkrétnímu člověku. Náhle si úzkostlivě hlídají telefon, nebo se od něj naopak zcela odtahují.
Dětská obava se tedy nemusí projevit slovy, častěji se projevuje změnou chování.
Obava není nepřítel
Obavu někdy chápeme jako něco, čeho je nutné se co nejrychleji zbavit, jako překážku odvahy, samostatnosti nebo úspěchu. Schopnost obávat se má však hluboký význam. Chrání nás před bezhlavým jednáním. Nutí nás zpozornět, rozhlédnout se a promyslet další krok.
Dítě, které se bojí vstoupit do vozovky, má strach z výšek, neznámého psa nebo nebezpečného chování cizího člověka, není zbabělé. Jeho vnitřní navigace mu oznamuje, že situace vyžaduje opatrnost.
Problém nevzniká samotnou obavou, ale tehdy, když dítě neví, co mu sděluje a jak s ní zacházet.
Obava může být přesným varováním, ale stejně tak i planým poplachem. Dítě se může bát vystoupit před třídou, přestože mu žádné skutečné nebezpečí nehrozí. Může odmítat nový kroužek ze strachu z neznámého prostředí, obávat se oslovit vrstevníky nebo mít takový strach z chyby, že se raději nepokusí o nic.
Taková obava dítě nechrání před ohrožením, chrání ho pouze před nejistotou. A pokud ji dítě vždy poslechne, začne se jeho svět postupně zužovat.
Nejdříve obavu přijmout, potom ji zkoumat
Když dítě vyjádří strach, první reakcí dospělého bývá snaha ho rychle uklidnit:
· „Ale prosím tě, toho se přece nemusíš bát.“
· „To nic není.“
· „Nebuď strašpytel.“
· „Velké děti se toho nebojí.“
Ačkoliv jsou tyto věty míněny dobře, dítě v nich může slyšet něco jiného: „Tvoje obava je hloupá,“ nebo dokonalejší vymezení: „O takových věcech se mnou nemluv.“
Dítě potřebuje nejprve poznat, že jeho obava smí být vyslovena. Rodič může reagovat s respektem:
· „Vidím, že z toho máš strach.“
· „Pověz mi, co tě na tom děsí nejvíc.“
· „Kdy ses tak začal cítit?“
· „Stalo se něco konkrétního?“
Přijetí obavy neznamená potvrzení, že je situace skutečně nebezpečná. Znamená pouze, že dítěti nasloucháme a bereme jeho prožitek vážně. Teprve potom lze společně zkoumat, co jeho strach vlastně znamená.
Je to nebezpečí, nebo nejistota?
Jednou z nejdůležitějších dovedností do života je schopnost rozlišovat mezi skutečným ohrožením a nepříjemným pocitem nejistoty. Skutečné ohrožení vyžaduje ochranu nebo zásah. Nejistota vyžaduje spíše přípravu, podporu a postupné získávání zkušenosti.
Dítě například může odmítat chodit do školy. Za tímto strachem se může skrývat obyčejná obava z písemky či nejistota z vlastního výkonu, ale stejně tak se může ukázat, že je dítě opakovaně ponižováno či šikanováno. Navenek mohou všechny tyto situace vypadat podobně, potřebují však zcela odlišné řešení.
Pomoci mohou dobře mířené otázky:
· „Co se podle tebe může stát?“
· „Stalo se to už někdy?“
· „Je tam někdo, kdo ti skutečně ubližuje?“
· „Co z toho víme jistě a co si zatím jen představujeme?“
· „Co bychom mohli udělat, aby situace byla bezpečnější?“
Dítě se tak učí oddělovat skutečnost od domněnky. Ne proto, aby svou obavu potlačilo, ale aby jí lépe porozumělo.
Na obavu je možné podívat se z nadhledu
Když dítě strach právě prožívá, obava mu často zaplní celý vnitřní prostor. Rodič mu může pomoci udělat malý krok stranou a podívat se na obavu jako na pouhou zprávu:
· „Tvoje obava tě teď před něčím varuje. Zkusme zjistit před čím.“
· „Je možné, že tě chrání. Ale je také možné, že tě jen zadržuje před něčím novým.“
· „Nemusíme ji hned poslechnout ani zahnat. Nejdříve se na ni podíváme.“
Takové uvažování učí dítě, že ono samo není svou obavou, obava je pouze jeden z vnitřních signálů. Může být silná, ale nemusí rozhodovat.
Odvaha totiž neznamená nemít obavu. Znamená umět se podle ní rozumně zařídit.
Některé obavy je třeba respektovat, jiné postupně zmenšovat
Dospělí někdy chtějí dítě rychle „otužit“ a přimějí ho vstoupit do situace, které se bojí. Nelze však dítěti říkat, aby si nevšímalo strachu z člověka, který se k němu chová nevhodně, ani ho nutit vrátit se mezi děti, které mu ubližují. Jsou chvíle, kdy obava vyžaduje okamžitou ochranu dospělého.
Zpozornět bychom měli zejména tehdy, když se strach objeví náhle, trvá delší dobu, narušuje spánek či docházku, nebo když je spojen s konkrétním člověkem či místem.
Některé obavy však neupozorňují na nebezpečí, ale pouze na nedostatek zkušeností (strach spát o samotě, jet na tábor, promluvit před třídou). Takový strach není nutné lámat silou, lze ho rozdělit na menší kroky:
· Místo okamžitého nocování mimo domov může dítě nejprve strávit večer u známých.
· Místo velkého vystoupení může něco přednést doma.
· Místo celého dne v novém prostředí může přijít nejprve jen na krátkou návštěvu.
Rodič tím dítěti nesděluje: „Ty to nezvládneš.“ Sděluje mu: „Nemusíš všechno zvládnout najednou. Najdeme první krok.“
Dítě potřebuje vědět, že se může svěřit
Nejdůležitější ochrana nevzniká až ve chvíli, kdy se objeví problém, ale v každodenním vztahu. Dítě se svěří tehdy, když má zkušenost, že nebude okamžitě hodnoceno, vyslýcháno ani zesměšněno.
Prostor pro rozhovor lze otvírat jednoduchými otázkami:
· „Bylo dnes něco, z čeho jsi měl nepříjemný pocit?“
· „Stalo se něco, co ti pořád běží hlavou?“
· „Byl dnes někdo, vedle koho ses necítil dobře?“
Důležité je, aby dítě vědělo, že pro podobný rozhovor existuje bezpečné místo — a že rodič unese jeho odpověď.
Ani rodič by neměl své obavy přenášet na dítě
Děti velmi citlivě zachycují úzkost dospělých. Rodič, který stále upozorňuje na všechna možná nebezpečí („Nelez tam, spadneš,“ „To nezvládneš,“ „Raději to nezkoušej“), může v dítěti vytvořit dojem, že svět je především hrozbou.
Rodič proto může své varování doplnit konstruktivní cestou:
· „Je tam určité riziko. Ukážeme si, jak se můžeš chovat bezpečně.“
· „Můžeš to zkusit. Budu nablízku.“
· „Nejdříve se připravíme a potom uvidíme.“
Tak nevzniká bezstarostnost ani přehnaná úzkost. Vzniká zdravá obezřetnost.
Obava jako druhá lekce vnitřního kompasu
Touha dítěti ukazuje, k čemu se chce přiblížit. Obava ho upozorňuje na to, co by mu mohlo ublížit, co ještě neumí nebo na co není připraveno.
Ani jedna z těchto sil však nemůže rozhodovat sama. Kdyby dítě poslouchalo jen touhu, mohlo by jednat bezhlavě. Kdyby poslouchalo jen obavu, mohlo by se přestat rozvíjet. Potřebuje se učit mezi nimi rozlišovat:
· Co si přeji a čeho se bojím?
· Je mé ohrožení skutečné, nebo si ho jen představuji?
· Potřebuji ochranu, více informací, přípravu, nebo jen první malý krok?
Dítě, které se naučí svou obavu pojmenovat, prozkoumat a zasadit do souvislostí, nebývá člověkem beze strachu. Stává se však člověkem, kterého strach slepě neovládá. Bude vědět, kdy ustoupit, kdy požádat o pomoc, kdy být opatrné a kdy navzdory obavě vykročit.
A právě v tom spočívá skutečný smysl dětské odvahy.
Otázky k zamyšlení:
· Poznám vždy, kdy mé dítě skutečně něco ohrožuje a kdy je pouze znejistěné novou nebo náročnou situací?
· Dávám dítěti dostatek prostoru, aby mi mohlo říct i o obavách, které mu samotnému připadají trapné, malé nebo těžko vysvětlitelné?
· Pomáhám dítěti obavu pochopit a správně vyhodnotit, nebo se ji snažím jen rychle zahnat, zlehčit či překonat?
