Článek
V předchozích dílech jsme se zastavili u touhy a obavy. Touha dítě přitahuje k tomu, co chce získat, prožít nebo dokázat. Obava je upozorňuje na možné nebezpečí, překážku nebo nejistotu.
Ani jedna z těchto sil však dítěti předem nezaručí, že zvolená cesta povede k dobrému výsledku.
Někdy se přání nesplní. Pokus se nezdaří. Kamarád odmítne společnou hru. Dítě prohraje závod, dostane horší známku, než očekávalo, nebo zjistí, že něco, na co se těšilo, není tak krásné, jak si představovalo.
Tehdy přichází zklamání.
Dospělí se často snaží dítě před zklamáním chránit. Chtějí je rychle utěšit, odvést jeho pozornost, napravit výsledek nebo najít viníka. Je to pochopitelné. Pohled na smutné dítě v nás probouzí potřebu okamžitě mu pomoci.
Jenže zklamání není pouze bolest, kterou je třeba odstranit. Je také zpráva.
Říká: „Tudy cesta nevedla tak, jak jsi očekával. Zastav se, podívej se, co se stalo, a zkus hledat jiný nebo lepší směr.“
Zklamání je součástí vnitřního kompasu
Dítě se od malička učí podle výsledků svého jednání. Něco zkusí a sleduje, co následuje. Když se mu podaří postavit věž z kostek, zažije radost a uspokojení. Když se věž opakovaně zřítí, přichází zklamání. Právě ono ho může přimět, aby příště položilo větší kostky dolů, stavělo pomaleji nebo požádalo o radu.
Stejný princip působí i v pozdějším životě
Dítě se nepřipraví na písemku a výsledek neodpovídá jeho očekávání. Zvolí nevhodný způsob, jak získat pozornost spolužáků, a místo obdivu zažije odmítnutí. Slíbí něco, co nesplní, a zjistí, že mu kamarád přestává důvěřovat.
Zklamání mu v takových chvílích oznamuje, že mezi jeho očekáváním a skutečností vznikl rozdíl.
Tento rozdíl není příjemný. Právě proto je však nepřehlédnutelný.
Kdyby člověk při chybném kroku necítil žádné zklamání, neměl by důvod zastavit se a něco změnit. Pokračoval by stejným směrem, i kdyby mu opakovaně škodil.
Zklamání je proto jedním z nástrojů, jimiž se učíme opravovat vlastní cestu.
Dítě zklamání neprožívá jako poučení
Dospělý může s odstupem říct: „Byla to zkušenost.“ Dítě však v okamžiku neúspěchu žádnou užitečnou zkušenost nevidí.
Vidí rozbitý plán.
Nedostalo, co si přálo. Neuspělo. Někdo je předstihl. Něco ztratilo. Svět neodpověděl tak, jak očekávalo.
Proto mohou být dětské reakce velmi silné. Pláč, vztek, obviňování, trucování nebo odmítání dalšího pokusu nejsou vždy známkou rozmazlenosti. Často jsou první bezprostřední reakcí na střet mezi přáním a skutečností.
Dítě ještě neumí samo udělat krok od pocitu k otázce: „Co mi toto zklamání říká?“
Právě tento krok se musí postupně naučit. A potřebuje při tom pomoc dospělého.
Nejprve přijmout pocit, potom hledat jeho význam
Když je dítě zklamané, nepomáhá mu slyšet:
„Vždyť o nic nejde.“
„Nemáš proč brečet.“
„Tak příště vyhraješ.“
„Podívej, jiní jsou na tom hůř.“
Takové věty mohou být míněny jako útěcha. Dítě však často slyší jen to, že jeho pocit není oprávněný nebo že by jej mělo co nejrychleji skrýt.
Prvním krokem proto není výklad ani poučení. Je jím uznání toho, co dítě prožívá.
„Mrzí tě, že se ti to nepodařilo.“
„Moc ses na to těšil a teď jsi zklamaný.“
„Chápu, že tě ta prohra bolí.“
Tím rodič nepotvrzuje, že dítě má ve všem pravdu. Pouze mu dává najevo, že jeho prožitek vidí a že se za něj nemusí stydět.
Teprve když první vlna emocí zeslábne, lze se společně podívat, co zklamání sděluje.
Co se skutečně nepovedlo?
Zklamání bývá silné, ale ne vždy přesné. Dítě může mít pocit, že se nepovedlo vůbec nic, přestože selhala jen jedna část jeho plánu.
Prohrálo zápas, ale hrálo lépe než minule.
Dostalo horší známku, ale správně zvládlo většinu úkolů.
Neuspělo v soutěži, ale dokázalo se připravit a vystoupit před lidmi.
Kamarád odmítl jeho návrh, ale neodmítl samotné přátelství.
Rodič může pomoci dítěti rozdělit celkový pocit zklamání na konkrétní části:
„Co přesně dopadlo jinak, než sis přál?“
„Co se ti přesto povedlo?“
„Byla chyba v přípravě, v postupu, nebo se stalo něco, co jsi nemohl ovlivnit?“
„Co bylo ve tvých rukou a co nebylo?“
Tím se zklamání mění z neurčité bolesti na informaci, se kterou lze pracovat.
Dítě se učí, že neúspěšný výsledek nemusí znamenat, že je celé neschopné. Znamená pouze, že některá cesta, rozhodnutí nebo očekávání potřebují opravu.
Ne každé zklamání znamená chybný krok
Zklamání je důležitý ukazatel, ale ani ono není neomylné.
Dítě může být zklamané proto, že nedostalo další sladkost, nemohlo zůstat dlouho vzhůru nebo mu rodič odmítl koupit drahou věc. Jeho pocit je skutečný, ale neznamená to, že rozhodnutí dospělého bylo špatné.
Jindy dítě udělalo všechno správně, přesto neuspělo. Připravilo se, snažilo se a zachovalo se poctivě, ale soutěž vyhrál někdo lepší. Kamarád se odstěhoval. Plánovaný výlet zrušilo počasí.
V takových situacích zklamání neříká: „Jednal jsi špatně.“
Může říkat: „Ne všechno můžeš ovládat.“
I to je důležitá životní zkušenost.
Dítě se potřebuje naučit rozlišovat, zda má změnit svůj postup, upravit očekávání, vytrvat, nebo přijmout něco, co změnit nelze.
Zklamání tedy není rozsudek. Je to výzva k zastavení a novému posouzení situace.
Rodič nemá vždy odstraňovat následky
Když dítě něco zanedbá a zažije nepříjemný výsledek, rodič má někdy silné nutkání vše napravit. Zapomenutý úkol rychle dopíše s dítětem ráno před školou. Omluví jeho nepřipravenost učiteli. Přinese zapomenutou sportovní výbavu. Obviní trenéra, rozhodčího nebo spolužáky, aby dítě nemuselo pocítit vlastní podíl na neúspěchu.
Někdy je pomoc samozřejmě namístě. Jestliže však dospělý pravidelně odstraňuje všechny nepříjemné následky, zbavuje dítě také důležité zpětné vazby.
Dítě si může odnést zkušenost, že chybný krok nevyžaduje změnu vlastního jednání. Stačí počkat, až následky vyřeší někdo jiný.
Malé, bezpečné zklamání přitom může dítě naučit více než dlouhé vysvětlování.
Zapomnělo pomůcku, a proto se nemohlo plně zapojit.
Nešetřilo, a proto si vytouženou věc zatím nekoupí.
Nepřipravilo se, a proto výsledek neodpovídá jeho představě.
Nejde o trestání ani o chladnou lhostejnost. Rodič může být dítěti nablízku, pomoci mu situaci pochopit a hledat řešení. Nemusí však pokaždé vymazat samotnou zkušenost.
Zklamání může vést ke změně, nebo k úniku
Po zklamání se před dítětem otevírá několik možností. Může si říci:
„Tentokrát se to nepovedlo. Co mohu udělat jinak?“
Může však také hledat rychlou úlevu:
„Stejně to byla hloupost.“
„Všichni byli proti mně.“
„Mně je to jedno.“
„Já bych to dokázal, kdybych chtěl.“
Takové věty někdy chrání dítě před nepříjemným pocitem selhání. Krátkodobě mu uleví, ale mohou mu zároveň zabránit, aby pochopilo skutečný důvod neúspěchu.
Rodič nemusí dítě obviňovat, že se vymlouvá nebo že si něco nalhává. Může mu pomoci vrátit se ke skutečnosti:
„Je možné, že tě to ve skutečnosti mrzí víc, než chceš přiznat?“
„Co bys viděl jinak, kdyby se to stalo někomu jinému?“
„Mohl jsi něco ovlivnit?“
„Co si z toho můžeme vzít pro příště?“
Právě zde se dítě začíná učit jednomu z nejobtížnějších životních úkolů: nezbavit se nepříjemné zprávy dříve, než jí porozumí.
Pozor na přehnanou chválu
Někteří rodiče se snaží zklamání dítěte vyvážit okamžitou pochvalou:
„Pro mě jsi stejně nejlepší.“
„Vlastně jsi vyhrál už tím, že ses zúčastnil.“
„Oni jen nepoznali, jak jsi dobrý.“
Láska a povzbuzení jsou důležité. Neměly by však měnit skutečnost.
Dítě potřebuje vědět, že jeho hodnota nezávisí na jednom výsledku. Současně ale potřebuje rozpoznat, zda se mu něco skutečně podařilo, či nikoli. Přesnější pomoc může znít:
„Nevyhráls, a chápu, že tě to mrzí. Všiml jsem si ale, že ses nevzdal a dokončil jsi závod.“
„Známka není taková, jakou sis přál. Pojďme zjistit, čemu jsi nerozuměl.“
„Tentokrát se ti vystoupení nepovedlo. Odvahu postavit se před ostatní jsi však měl.“
Taková podpora dítě neutvrzuje v představě, že bylo všechno dokonalé. Pomáhá mu vidět současně chybu i to, o co se může opřít při dalším pokusu.
Malé zklamání připravuje na větší
Život nebude dítěti přinášet jen splněná přání, pochvaly a úspěchy. Setká se s odmítnutím, ztrátou, chybou, nespravedlností i s hranicemi vlastních možností.
Nelze je na všechny tyto situace připravit tím, že je před každým zklamáním ochráníme.
Můžeme je však postupně učit, že zklamání není konec bezpečí ani důkaz vlastní bezcennosti.
Je to okamžik, kdy je možné zastavit se, přijmout výsledek a položit si několik otázek:
Co jsem očekával?
Co se skutečně stalo?
Co jsem mohl ovlivnit?
Co bych příště mohl udělat jinak?
Má smysl hledat novou cestu, nebo je třeba přijmout, že tato možnost skončila?
Dítě, které se bezpečně učí zvládat malá zklamání, nezískává necitlivost. Získává odolnost a schopnost obnovit vnitřní rovnováhu. Poznává, že nepříjemný výsledek nemusí ohrozit celý jeho svět.
Zklamání jako lekce moudrosti
Touha dítěti ukazuje, kam by chtělo jít. Obava upozorňuje, co by je mohlo ohrozit. Zklamání přichází ve chvíli, kdy skutečnost neodpoví očekávaným způsobem. Jeho zpráva může znít:
„Tato cesta nevedla k cíli.“
„Tento krok nebyl dobře připravený.“
„Tvé očekávání bylo příliš vysoké.“
„Něco důležitého jsi přehlédl.“
Ale také:
„Udělal jsi, co bylo možné, přesto výsledek nemohl být podle tvého přání.“
Moudrost nespočívá v tom, že se zklamání vyhneme. Spočívá ve schopnosti správně pochopit, co nám sděluje.
Dítě, které se tuto schopnost učí, nemusí každý neúspěch prožívat jako katastrofu. Postupně pochopí, že jeden chybný krok neurčuje celý jeho život a že změna směru není prohra.
Je to způsob, jak najít cestu, která může příště vést lépe.
Zklamání proto nemusí dítě jen zastavit. Může je také povzbudit k novému pokusu, přesnějšímu rozhodnutí a lepší přípravě.
A právě tím se z nepříjemného pocitu stává důležitá součást vnitřního kompasu, který mu jednou pomůže samostatně hledat stabilnější a smysluplnější cestu životem.
Otázky k zamyšlení:
· Pomáhám dítěti pochopit, co mu zklamání sděluje, nebo se snažím jeho nepříjemný pocit co nejrychleji odstranit?
· Dokážu rozlišit, kdy dítě potřebuje mou ochranu a kdy mu prospěje, když bezpečně zakusí přirozený následek svého jednání?
· Vedou mé otázky dítě k hledání lepšího postupu, nebo mu nevědomky pomáhám hledat viníka a uniknout vlastní odpovědnosti?
