Článek
V předchozích dílech jsme se zastavili u touhy, obavy a zklamání. Touha dítě přitahuje k tomu, co chce získat, prožít nebo dokázat. Obava je upozorňuje na možné nebezpečí, překážku nebo nejistotu. Zklamání přichází tehdy, když výsledek neodpovídá očekávání, a vybízí dítě, aby se zastavilo, přehodnotilo svůj postup a hledalo lepší cestu.
Čtvrtou součástí tohoto vnitřního kompasu je uspokojení.
Uspokojení dítěti sděluje: „Něco se podařilo. Tato cesta přinesla dobrý výsledek.“
Dítě dokončilo úkol, kterému se chtělo vyhnout. Naučilo se něco, co mu dlouho nešlo. Pomohlo druhému člověku. Překonalo obavu, napravilo svou chybu nebo vydrželo u činnosti, která vyžadovala trpělivost.
Po takové zkušenosti přichází příjemný pocit. Dítě může cítit radost, úlevu, hrdost, klid nebo větší jistotu ve vlastní schopnosti. Tento pocit má svůj hluboký význam. Pomáhá dítěti zapamatovat si, že určité jednání mělo smysl a že je vhodné v něm pokračovat.
Uspokojení však není konečným cílem života. Je především zprávou o cestě.
Uspokojení potvrzuje zkušenost
Dítě se neučí jen z vysvětlování dospělých. Učí se také podle toho, jaké výsledky jeho jednání přináší a jak se po nich cítí.
Když si samo uklidí pracovní stůl a potom snadno najde vše, co potřebuje, zažije uspokojení z pořádku.
Když pravidelně trénuje a konečně zvládne obtížný pohyb, pozná radost z vytrvalosti.
Když se omluví kamarádovi a jejich vztah se uklidní, může pocítit uspokojení z napravené chyby.
Když dokončí drobnou domácí povinnost, zjistí, že přispělo ke společnému životu rodiny.
Takové uspokojení není jen příjemným dodatkem. Je součástí učení.
Dítěti potvrzuje, že úsilí, odpovědnost, ohleduplnost nebo trpělivost mohou vést k výsledkům, které posilují jeho schopnosti, vztahy i důvěru v sebe sama.
Právě proto bychom si uspokojení neměli představovat jen jako odměnu na konci cesty. Je to vnitřní zpětná vazba, která pomáhá rozpoznat, kudy má smysl pokračovat.
Dítě si význam uspokojení často neuvědomuje
Dítě může mít radost z povedeného výsledku, ale nemusí si spojit tento pocit s cestou, která k němu vedla.
Vidí jedničku, medaili, pochvalu nebo dokončený výrobek. Už méně si uvědomuje, že výsledku předcházelo soustředění, několik neúspěšných pokusů, odložení okamžité zábavy nebo pomoc druhého člověka.
Rodič může dítěti tento vztah připomenout:
„Máš radost, protože ses opravdu připravil.“
„Dnes se ti to podařilo i proto, že ses po minulém neúspěchu nevzdal.“
„Vidíš, jaký je to pocit, když dokončíš něco, co bylo zpočátku těžké?“
„Kamarád ti znovu věří, protože ses omluvil a svou chybu napravil.“
Takové věty dítě pouze nechválí. Pomáhají mu porozumět vlastní zkušenosti.
Dítě se učí spojovat příjemný výsledek s konkrétním jednáním. Postupně může poznat, že uspokojení nevzniklo náhodou, ale jako důsledek určitého směru, rozhodnutí nebo vytrvalosti.
Uspokojení není totéž, co okamžité potěšení
Ne každý příjemný pocit má stejný význam. Dítě může zažít okamžité potěšení při sladkosti, nové hračce, sledování krátkých videí, vítězství v jednoduché hře nebo při získání pozornosti. Takové prožitky nejsou samy o sobě špatné. Radost, odpočinek i zábava do dětského života přirozeně patří.
Příjemný pocit však ještě nemusí znamenat, že dítě něco zvládlo, naučilo se nebo posílilo svou schopnost dobře pokračovat.
Je rozdíl mezi radostí z odměny a uspokojením z vlastního pokroku.
Je rozdíl mezi vzrušením z nové věci a klidem, který přichází po dokončené práci.
Je rozdíl mezi pochvalou, kterou dítě získá bez většího přičinění, a hrdostí na něco, co skutečně dokázalo.
Dítě se proto potřebuje učit rozlišovat:
„Je mi příjemně, protože jsem něco dobrého vytvořil nebo zvládl?“
„Nebo jsem pouze rychle získal něco, co mě na chvíli pobavilo?“
Obojí může přinést radost. Jen jedno z toho však spolehlivě vypovídá o cestě, po které dítě šlo.
Co získáme příliš snadno, nemusí mnoho naučit
Rodiče mají přirozenou potřebu dětem dopřávat radost. Někdy jim proto dávají odměnu dříve, než dítě něco dokončí, chválí i běžnou samozřejmost nebo odstraňují každou překážku, aby se dítě cítilo dobře.
Taková péče bývá vedena láskou. Může však nechtěně oslabovat spojení mezi úsilím, výsledkem a uspokojením.
Když dítě získává odměny bez přiměřené cesty, může se začít soustředit především na příjemný konec.
Neptá se: „Co se naučím?“
Ptá se: „Co za to dostanu?“
Nezajímá je: „Jak to udělat dobře?“
Zajímá je: „Kdy už budu mít hotovo?“
Nehledá uspokojení v samotném zvládnutí úkolu, ale v pochvale, odměně nebo možnosti co nejrychleji odejít k zábavě.
Tím se může původní význam uspokojení obrátit. Místo aby potvrzovalo dobrou cestu, stává se cílem, k němuž se dítě snaží dojít co nejkratší cestou.
Odměna může pomoci, ale neměla by zakrýt smysl
Odměny nejsou ve výchově vždy chybou. Mohou dítě povzbudit, pomoci mu vytvořit návyk nebo ocenit mimořádné úsilí. Problém vzniká tehdy, když odměna úplně zastíní samotný význam činnosti.
Dítě uklízí jen proto, aby dostalo peníze.
Čte jen kvůli zapsanému počtu stránek.
Pomůže sourozenci pouze za pochvalu.
Učí se hlavně kvůli známce.
V takových případech může být vnější odměna užitečným začátkem, ale neměla by zůstat jediným důvodem jednání.
Rodič může pozornost dítěte vracet k vnitřnímu výsledku:
„Co teď umíš lépe než před týdnem?“
„Jaký máš pocit, když vidíš, že ses zlepšil?“
„Co ti přineslo to, že jsi úkol dokončil?“
„Všiml sis, že teď může rodina díky tvé pomoci rychleji začít společnou večeři?“
Dítě se tak učí vidět, že dobrý výsledek není jen to, co dostane od druhých. Je jím také větší schopnost, zkušenost, důvěra, pořádek, napravený vztah nebo vědomí vlastní užitečnosti.
Přehnaná pochvala může navigaci zmást
Dítě potřebuje ocenění. Potřebuje vědět, že si rodiče všimli jeho snahy, pokroku i dobrého úmyslu.
Pochvala však může ztratit význam, když přichází automaticky a bez vztahu ke skutečnosti.
Jestliže je každý obrázek úžasný, každý výkon výjimečný a každý běžný úkon důvodem k obdivu, dítě se obtížně učí rozlišovat mezi skutečným pokrokem a pouhým příjemným hodnocením.
Může si zvyknout, že hlavní známkou úspěchu není výsledek ani vlastní zkušenost, ale obdiv okolí.
Přesnější ocenění proto bývá užitečnější než všeobecné nadšení:
„Všiml jsem si, že ses tentokrát déle soustředil.“
„Tato část obrázku se ti podařila lépe než minule.“
„Bylo pro tebe těžké přiznat chybu, ale udělal jsi to.“
„Dnes jsi úkol dokončil bez připomínání.“
Taková pochvala nevyrábí pocit výjimečnosti bez opory. Pomáhá dítěti poznat, co konkrétně vedlo k dobrému výsledku.
Uspokojení nemusí přicházet jen po vítězství
Dítě může nabýt dojmu, že důvod ke spokojenosti má pouze vítěz, nejlepší žák nebo ten, komu se všechno podařilo.
Uspokojení však může přinést i dílčí pokrok.
Dítě závod nevyhrálo, ale zlepšilo svůj čas.
Písemka nebyla bez chyby, ale obtížnou část už zvládlo samo.
Nevystoupilo před celou školou, ale dokázalo promluvit před svou třídou.
Spor s kamarádem se nevyřešil úplně, ale dítě dokázalo klidně popsat, co je ranilo.
Rodič může pomoci, aby dítě tyto malé posuny nepřehlédlo.
Nejde o to vydávat neúspěch za vítězství. Jde o přesné rozpoznání toho, co se skutečně podařilo a co ještě potřebuje pokračování.
Dítě se tak učí, že uspokojení nemusí být spojeno pouze s konečným cílem. Může potvrzovat i správně zvolený dílčí krok.
Někdy přichází uspokojení až se zpožděním
Některé správné kroky nejsou příjemné okamžitě.
Učení může být namáhavé. Omluva bývá nepříjemná. Odmítnout lákavou možnost může vyžadovat sebekázeň. Pravidelný trénink přináší únavu. Dodržení slibu může znamenat vzdát se jiné zábavy.
Dítě proto může mít pocit, že dobrá cesta je ta, která je příjemná od začátku.
Potřebuje však poznat, že hlubší uspokojení někdy přichází až později.
Nejprve je nutné vydržet námahu, nejistotu nebo nepohodlí. Teprve potom dítě zažije, že něco umí, že se na sebe může spolehnout nebo že mu důvěřují druzí.
To je důležitá protiváha dnešní nabídce rychlých příjemných prožitků. Ty přicházejí snadno, ale stejně rychle mizí a často nezanechávají žádnou novou schopnost ani zkušenost.
Hlubší uspokojení bývá klidnější. Nevzniká jen z okamžitého vzrušení, ale z vědomí, že člověk něco dobře dokončil, zvládl nebo napravil.
Rodič může dítě naučit zastavit se u dobrého výsledku
Dospělí často věnují mnoho pozornosti chybám. Když dítě něco pokazí, vysvětlují, opravují a hledají řešení.
Když se něco podaří, někdy jen řeknou „výborně“ a rychle pokračují dál.
Právě chvíle po dobrém výsledku je však vhodná k učení.
Rodič se může dítěte zeptat:
„Co ti tentokrát pomohlo?“
„Co jsi udělal jinak než minule?“
„Na co jsi nejvíc hrdý?“
„Co z toho budeš moci použít příště?“
„Máš dobrý pocit hlavně z výsledku, nebo také z toho, jak ses k němu dostal?“
Takové otázky pomáhají dítěti zachytit význam vlastní zkušenosti.
Uspokojení pak není jen krátkou emocí. Stává se informací, kterou si dítě může přenést do dalších situací.
Dobře se cítit není totéž jako dobře pokračovat
Dítě se přirozeně snaží vyhýbat nepříjemným pocitům a vyhledávat příjemné. Stejně to dělají i dospělí.
Kdyby však jediným cílem bylo cítit se co nejlépe, mohlo by být nejvýhodnější vyhýbat se obtížím, odkládat povinnosti, zakrývat chyby a hledat co nejsnazší zdroje potěšení.
Krátkodobě by takový způsob života mohl přinášet mnoho příjemných okamžiků. Dlouhodobě by však oslaboval schopnosti, vztahy, odpovědnost i důvěru člověka v sebe sama.
Dítě proto potřebuje postupně pochopit jednoduchý, ale zásadní rozdíl:
Ne každá nepříjemnost znamená, že jdu špatně.
A ne každý příjemný pocit znamená, že jdu správně.
Někdy je správná cesta namáhavá a uspokojení přijde až po čase.
Jindy je příjemný pocit rychlý, ale nevede k ničemu, na čem lze stavět budoucnost.
Čtyři ukazatele vnitřního kompasu
Touha, obava, zklamání a uspokojení působí společně.
Touha dítěti říká: „Tímto směrem bych chtěl jít.“
Obava upozorňuje: „Zastav se a ověř, zda je cesta bezpečná.“
Zklamání sděluje: „Výsledek neodpovídá očekávání. Něco je třeba přehodnotit.“
Uspokojení potvrzuje: „Tento krok přinesl dobrý výsledek. Zvaž, zda má smysl v něm pokračovat.“
Žádný z těchto ukazatelů však nerozhoduje sám.
Touha může mířit k něčemu škodlivému. Obava může zbytečně bránit v rozvoji. Zklamání může vzniknout i po správném jednání a uspokojení může přinést něco, co člověku dlouhodobě neprospívá.
Dítě se proto neučí pouze své pocity poslouchat. Učí se je zkoumat, porovnávat se skutečností a chápat v širších souvislostech.
Právě tím vzniká schopnost moudře se rozhodovat.
Uspokojení jako lekce moudrosti
Uspokojení má dítěti pomoci poznat, že určitý způsob jednání vedl ke zvládnutí úkolu, novému poznání, napravení vztahu, posílení schopnosti nebo větší životní stabilitě. Nemá se však stát jediným cílem.
Dítě, které se snaží především cítit dobře, může hledat stále rychlejší a snadnější zdroje příjemných pocitů. Dítě, které se učí rozumět významu uspokojení, si postupně klade jinou otázku:
„Co mi tento dobrý pocit potvrzuje?“
Potvrzuje skutečné úsilí?
Nově získanou schopnost?
Dobře napravenou chybu?
Prospěšné rozhodnutí?
Nebo pouze to, že jsem na chvíli dostal, co jsem chtěl?
Takové rozlišování se dítě nenaučí z jediné rodičovské promluvy. Učí se mu v drobných každodenních chvílích, kdy dospělý pomůže pojmenovat vztah mezi cestou, výsledkem a pocitem. Dítě pak nezačne považovat spokojenost za stav, který musí získat za každou cenu a hned. Bude ji vnímat jako jednu ze zpráv svého vnitřního kompasu.
Jako povzbuzení, že určitý krok měl smysl.
Jako potvrzení, že úsilí přineslo výsledek.
A také jako podnět k otázce, zda právě tato cesta pomáhá vytvářet život, na kterém bude možné bezpečně a smysluplně stavět i dál.
Otázky k zamyšlení:
· Učím dítě spojovat jeho uspokojení s cestou, úsilím a skutečným výsledkem, nebo především s pochvalou a odměnou?
· Dokáže mé dítě rozlišit hlubší uspokojení z vlastního pokroku od rychlého příjemného pocitu, který po sobě nic hodnotného nezanechá?
· Pomáhám dítěti položit si otázku, co mu jeho dobrý pocit skutečně potvrzuje a zda právě tato cesta stojí za další pokračování?
