Článek
Při úvodním sporu Petra Macinky s prezidentem ohledně Filipa Turka se Andrej Babiš ještě pobaveně stavěl do role smírčího, který je nad věcí. Po Ankaře již ale Babiš zuří, spílá směrem k Hradu a kupí chybu za chybou. Jaké jsou příčiny Babišova hněvu, co ho tak vykolejilo? Začněme ale od začátku - obdobím, kdy vláda začala o svém plánu znemožnit prezidentovi účast na summitu NATO otevřeně hovořit.
Jednoduchý plán, prezident na žalobu nedostane čas
Na dotazy ohledně možné prezidentovy účasti nebo neúčasti na summitu NATO odpovídali vládní představitelé po celé měsíce dvojkolejně. V obecných komentářích nenechávali nikoho na pochybách, že prezidentovi chtějí cestu do Ankary zablokovat, oficiální rozhodnutí však vláda nechávala na poslední chvíli. Neodbytným novinářům bylo sdělováno, že mezi jednotlivými ministry o této záležitosti ještě žádná debata neproběhla, prý na takové debaty dosud neměli čas. Srozumitelná taktika. Neexistuje-li finální rozhodnutí, není proti čemu si stěžovat. Přijde-li rozhodnutí o složení delegace dostatečně pozdě, nezůstane prezidentovi žádný prostor na kompetenční žalobu, kterou předem avizoval.
Budování obrazu prezidenta záškodníka
Celé období před ankarským summitem pracovala Babišova propagační mašina na plné obrátky při vykreslování prezidenta coby svévolníka, který se svojí snahou o účast na summitu dobývá do prostoru, který mu nenáleží. Co na tom, že to byla právě vláda, která se snažila znásilnit dosavadní postupy a zvyklosti. Nejde o ojedinělou situaci, kdy Andrej Babiš překresluje realitu ke svému obrazu nekonečným opakováním zjevné nepravdy, a to jak ústy svými, tak ústy svých horlivých kolegů.
Čas nakonec pracoval pro někoho jiného…
Slabinou taktiky s oddalováním rozhodnutí byla její průhlednost. Každému bylo jasné, z jakého důvodu padne rozhodnutí až na poslední chvíli. Prezident byl tedy díky tomu po celé ty měsíce v poměrně komfortní situaci. Věděl, jak bude finální rozhodnutí o složení delegace s největší pravděpodobností vypadat, a znal i důvody, proč takové rozhodnutí padne až v nejzazší možné chvíli. Měl tedy spoustu času se na takovou situaci připravit, a jak nyní všichni víme, podařilo se mu najít cestu, jak past časové tísně obrátit ve svůj prospěch. Prezidentův návrh na předběžné opatření, aby se na dosavadních zvyklostech do rozhodnutí soudu nic neměnilo, vyzněl v dané situaci naprosto logicky a srozumitelně, protože to byla vláda, kdo usiloval o změnu dosavadních pořádků.
Babišovy obavy z účasti prezidenta se naplnily
Andrej Babiš o neúčast prezidenta Pavla na summitu NATO usiloval přesně z těch důvodů, které ho nyní budí ze spaní po prezidentově účasti. Účast hradní delegace na summitu Babišovi nabourala možnost nerušeně vyprávět pohádky o summitu domácímu publiku bez jakékoliv možnosti jejich korekce. Především ale Andrej Babiš správně předpokládal, že by ho účast Petra Pavla na summitu zastínila, a to zdaleka nejen kvůli prezidentově odbornosti a zkušenostem z nejvyšší vojenské funkce v NATO. Názory Petra Pavla na současné dění dlouhodobě souzní s většinou předních evropských politiků a má si s nimi k současné situaci co říci. To naopak neplatí v případě Andreje Babiše, který se svými postoji dobrovolně stojí na periferii evropského dění.
Vzpoura podprůměrnosti
Termín „vzpoura podprůměrnosti“ je v poslední době často používán při popisu situace u našich slovenských sousedů. Nejde o originální slovní spojení, na Slovensku je tento termín pozorovateli aktuálně používán, protože se na popis současných tamních poměrů velmi hodí. Pokud lidem, kteří jsou u moci, chybí odbornost a cítí se ohrožení jakýmkoliv nositelem odbornosti, potom se v očích takových lidí stávají odborníci nebezpečným ohrožením. Výsledkem jsou masové čistky, které na Slovensku probíhají nejen v oblasti kultury, ale které také zažívá například české ministerstvo životního prostředí pod vládou Motoristů. Odborná erudice se v takových případech neodpouští.
Postoj Andreje Babiše k účasti prezidenta na summitu NATO spadá do téže kategorie. Premiér jakékoliv normální země by se v zájmu své země snažil využít výhodu, že může na summit NATO delegovat coby představitele státu respektovaného odborníka takového kalibru. Andrej Babiš však soustředil všechno své úsilí, aby respektovanou osobnost od summitu odstavil. Zájmy České republiky umí Andrej Babiš hájit jen na předvolebních plakátech, praktickou politiku podřizuje čistě osobním zájmům.
Opravdu se s Babišem evropští státníci nebaví? Proč?
Andrej Babiš se na periferii evropského dění ocitnul dobrovolně. Postoje Andreje Babiše k pomoci Ukrajině a k budování evropské bezpečnosti jsou všeobecně známy, stejně tak jako fakt, že Andreje Babiše zajímají jen témata, ve kterých spatřuje nějaký osobní prospěch. Komunikace evropských státníků s Andrejem Babišem se tedy nutně zužuje na obecná zdvořilostní témata.
Příklad za všechny - několik dní po summitu byla zveřejněna iniciativa devíti evropských zemí, které společně s Ukrajinou oznámily spojení jejich průmyslových kapacit, výzkumu a operačních zkušeností k vytvoření evropské obrany před balistickými raketami. Reakce Andreje Babiše pro domácí publikum byla výmluvná - bezelstně prohlásil, že o tom vůbec nevěděl. Jak jinak. Kdo by se s Andrejem Babišem bavil o alianci s Ukrajinou pro budování balistické ochrany Evropy, když všichni znají Babišovy postoje k podpoře Ukrajiny. Babiš neváhal vytahovat protiukrajinskou kartu v předvolební kampani a jeho následné kličkování před trestním stíháním a s tím související nadbíhání koaličním partnerům vyhnalo Českou republiku až na samou periferii evropského dění.
Chyba střídá chybu, chucpe střídá ještě větší chucpe
Běžně používaným vysvětlením pojmu „chucpe“ bývá názorný příklad, kdy vrah svých rodičů žádá soud o shovívavost, protože je sirotkem. K ilustrativnímu příkladu nehorázného cynismu by bylo možné stejně názorně používat i Babišovy výroky o tom, že „prezident vyhlásil vládě válku“, i když tím, kdo usiloval o nabourání dosavadních pořádků v neprospěch prezidenta, byl právě Andrej Babiš. V záchvatu vzteku přidal Andrej Babiš i výpady, že je Petr Pavel loutkou v rukou svých poradců.
Vrcholem cynismu pak bylo Babišovo vyprávění o tom, jak byli účastníci summitu pobouření účastí prezidenta Pavla, který tím prý Česku ztropil velkou ostudu. Hněv je špatný rádce. Andrej Babiš takovými výroky jen odkryl temné stránky své osobnosti. Uvěřit tomu, že účastníky summitu pobuřovala účast bývalého nejvyššího vojenského představitele NATO, sice může půl milionu věrných konzumentů masáže „Čau lidi“, ne však česká veřejnost. Navíc je prezidentská účast naprosto běžným formátem delegací takových summitů, Česko a Slovensko nevyjímaje. A jak popisuje slovenský prezident Peter Pellegrini, údiv na summitu naopak vzbuzoval fakt, že se i při účasti prezidenta do vedení české delegace vetřel premiér a prezidenta nechal sedět v řadě za sebou. Výmluvná byla i následující slova slovenského prezidenta: „Nemyslím si, že bychom měli přebírat model České republiky, kde se vláda rozhodla změnit dlouholeté tradice, které fungují už 30 let.“
Shrnutí
Andrej Babiš se v návalech vzteku zamotává do svých lží tak nešťastně, že není pochyb o tom, v jak osobní rovině celý spor vnímá a jakým způsobem jeho záporné charakterové vlastnosti poškozují naši zemi. Způsob chování, když se někdo snaží dehonestovat druhého pomocí vědomých nepravd, bývá v Česku odjakživa označován jako podlost a prolhanost. Je na české veřejnosti, aby import takových pořádků do vrcholné politiky naší země odmítla.
Zdroje:
